20 Co 86/2026-818 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce (po opakované změně a žaloby) domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit na svůj náklad z prostor nacházejících se nad původním povrchem částí pozemků žalobce parcelní čístlo (parc. č.) , číslo, (druh pozemku: trvalý travní porost) a parc. č. , číslo, (druh pozemku: ostatní plocha) v katastrálním území , adresa, „které jsou vyznačeny a vyšrafovány v přiloženém výkresu a jejichž původní povrch je specifikován vrstevnicovým systémem zakresleným rovněž v přiloženém výkresu s tím, že tvar tohoto původního povrchu bude dán spojením mezi jednotlivými vrstevnicemi v nejkratších vzdálenostech“ movité věci mající charakter tuhého komunálního odpadu ve smyslu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a to: plastový odpad (zejména plastové tašky a obaly, igelitové sáčky, výrobky z PVC, kelímky, plastové lahve, gumové výrobky či pryžové výrobky, umělé tkaniny, bakelitové výrobky, popřípadě jejich úlomky či zbytky, pneumatiky), papírové odpady (zejména kartony, časopisy, noviny, papírové voskované obaly, popřípadě jejich úlomky či zbytky), skleněné a keramické odpady (zejména láhve, sklenice a jiné nádoby, tabulové sklo, popřípadě jejich střepy, úlomky či zbytky), textilní odpad (zejména oblečení, potahové a jiné látky, koberce), a kožený odpad, kovové odpady (zejména pozůstatky kovových výrobků jako např. zbytky kovového nábytku a bytového vybavení, kabely, včetně jejich izolací, popřípadě jejich úlomky či zbytky), dřevěné odpady (zejména pozůstatky dřevěných výrobků jako např. zbytky dřevěného nábytku a bytového vybavení, popřípadě jejich úlomky či zbytky), a to mechanickým rozebráním a odvozem těchto movitých věcí Žalobci současně uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 245 441,50 Kč a vedlejším účastníkům na straně žalovaného 57 996 Kč. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že na jeho pozemcích se nachází předmětný odpad ze skládky, provozované na těchto a okolních pozemcích, před rokem 1989. Žalovaný a vedlejší účastníci navrhli zamítnutí žaloby s obranou, že žalovaný není k odstranění věcí ze skládky, užívané v minulosti státním podnikem , právnická osoba, , pasivně legitimovaný a žalobce není ve věci aktivně legitimovaný, neboť měl žádat o restituci předmětných pozemků. Dále namítli, že věci z tělesa bývalé skládky se staly součástí pozemků, na nichž byla umístěna, nelze rozlišit samotný komunální odpad a selektivní odtěžení části skládky, jež je rekultivovaná a nachází se nad ní hustá vegetace a vzrostlé stromy, by vyvolalo hygienická a ekologická rizika a ohrozilo kvalitu života v okolních městských částech.2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 7. až 12. napadeného rozsudku, a s odkazem na § § 6,8, 1013 odst. l, 1040 odst. l a § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a čl. 11 a čl. 35 Listiny základních práva a svobod (LZPS) dovodil nedůvodnost žaloby. Žalobce shledal ve věci aktivně legitimovaným s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 a sdělení státního podniku , právnická osoba, ze dne 19.5.1992 právní předchůdkyni žalobce, že pozemky nemá v užívání a nemůže proto vyhovět žádosti o uzavření dohody podle zákona č. 229/91 Sb.(zákon o půdě), jedná se o opuštěnou bývalou skládku, kterou podnik neprovozuje od května 1986 a nic nebrání tomu, aby se vlastníci ujali svých vlastnických práv. Pasivní legitimaci žalovaného soud I. stupně dovodil na podkladě § 2 odst. 8 zákona č. 238/1991 Sb. o odpadech (účinného do 31.12.1997) a § 4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech (účinného do 31.12.2000). Dospěl k zásadnímu závěru, že žalobní požadavek je zneužitím vlastnického práva, neboť vyhovění žalobě by představovalo zásadní zásah do dané krajinné oblasti (která sice vzešla ze skládky komunálního odpadu, to však nyní nelze vizuálně odhalit – místní šetřením bylo zjištěno, že v místě bývalé skládky se nachází souvislý terén, místo je pokryto zatravněnou zeminou, souvislým porostem vzrostlé vegetace (stromy, keře) a je zde vybudována přístupová komunikace zasahující i do předmětných pozemků), a do chodu a života městské části či městských části a jejích obyvatel. Tento zásah by si vyžádal mnoho pracovních sil a obrovské finanční náklady a jeho výsledkem by byly těžko hospodářsky využitelné pozemky žalobce, v jejichž okolí by zůstala zbývající část tělesa skládky s odhalenými svahy nad pozemky žalobce, které by bylo nutné (opět s velkými obtížemi a riziky) zajistit, aby nedošlo k jejich sesunutí. Zásahem do tělesa skládky nelze vyloučit zdravotní komplikace pro samotné pracovníky, kteří by dané práce realizovali, prašností by mohli být omezeni i zdravotně občané blízkých městských částí; nelze též vyloučit nepříznivé zásahy do vod, zvířectva v dané oblasti, mohlo by dojít i k nepříjemnému obtěžování zápachem z takto otevřené skládky. Nastaly by také výrazné dopravní dopady v souvislosti s odvozem odpadu a s tím související bezpečnostní rizika, když jízdní trasy vedou úzkými komunikacemi v rámci nově vytvořené zástavby, obývané logicky zejména rodinami s dětmi. Paradoxně v této souvislosti vyznívá aktivita žalobce a jeho námitky v rámci správního řízení co do potřeby zajištění EIA v případě plánovaných rekultivačních prací žalovaného v dané oblasti, neboť jím požadovaným „přebráním“ zeminy a odpadu nad jeho pozemky by nepochybně došlo k daleko výraznějšímu zásahu do nyní uzavřeného tělesa skládky i s neznámými zdravotními riziky. Soud I. stupně akcentoval, že žalovaný byl vůči žalobci vstřícný co do možného odkoupení jeho pozemku za podmínek výhodnějších než v případě jiných pozemků v daném místě, případně úplaty za zřízení služebnosti. Dále s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3786/2018, akceptoval námitku žalovaného a vedlejších účastníků, že těleso skládky není možné objektivně odlišit od samotných pozemků, na kterých se nachází; je zde viditelné navrstvení zeminy, souvislý porost vegetace, vybudovaná přístupová komunikace. Uzavřel, že se již po desítky let nejedná o samostatnou věc v právním slova smyslu, ale o zemní val, který je součástí pozemků, na nichž se nachází, tedy i pozemků ve vlastnictví žalobce. Žalobu s tímto odůvodněním zamítl a žalovanému a vedlejším účastníkům přiznal podle § 142 odst. l zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení, včetně nákladů na zastoupení advokátem s ohledem na složitost a jedinečnost předmětné věci.3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl, že činil zjištění ze znaleckých posudků (, tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, ) coby rozhodujících podkladů pro zamítnutí žaloby, předložených vedlejšími účastníky po koncentraci řízení poté, co bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že na pozemcích žalobce skládka nebyla. Dovozoval nedostatky těchto posudků co do vlastní analýzy a ověření dat a namítal, že znalci se vyjadřovali k otázkám mimo svou odbornost. Namítl dále, že odepřením ochrany jeho vlastnického práva byla legalizována „černá skládka“ a poskytnuta ochrana „neprávu“ vlastníkovi odpadu, který se neoprávněně nachází na jeho pozemcích. Ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z. není rozhodné, že náprava by byla drahá, náročná a obtěžovala by okolí. Další využití pozemků žalobcem není relevantní a nebyl soudem I. stupně poučen o tom, aby v tomto směru doplnil svá tvrzení a důkazy. Rovněž není relevantní, zda žalovaný disponuje veřejnoprávními povoleními k odstranění odpadu. Nesprávný je i závěr soudu I. stupně o tom, že skládka se coby zemní val stala se součástí pozemku a závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3786/2018 nejsou aplikovatelné, jelikož zde nebyla povolena ani kolaudována stavba valu, jedná se o navážku komunálního odpadu a žalobní petit je odlišný, k čemuž žalobce prosazoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3202/2008. Žalobce dále dovozoval, že žalovaný zmařil výsledky mediace, protože odmítl řešení formou zřízení služebnosti, a naopak jeho jednání je nemorální, když jej „tlačí“ k tomu, aby se pozemků zbavil. Žalobce brojil rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na judikaturu Ústavního soudu k nákladům statutárního města na advokáta a dovozoval, že náklady měly být separovány, protože žalovaný v první fázi řízení popíral existenci skládky, vynaložil náklady na opožděné posudky a zmařil výsledky mediace. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.4. Žalovaný i vedlejší účastníci navrhli potvrzení napadeného rozsudku, s jehož závěry se ve svých obsáhlých vyjádřeních ztotožnili. Žalovaný poukázal na to, že primární snahou žalobce je přimět jej k uzavření smluvního ujednání, na jehož základě by se žalovaný zavázal k poskytování neurčité náhrady po dobu desítek let do budoucna, jejíž výše by podle požadavků žalobce převyšovala částku 40 000 Kč za m2. Zdůraznil, že chtěl rekultivovat celou lo