23 Co 28/2026-288 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 12. 11. 2025, č. j. 15 C 338/2024-247, zamítl žalobu s tím, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. listopadu 2024 je neplatné (výrok I) a uložil žalobkyni na náhradu nákladů řízení povinnost zaplatit žalované 33 200 Kč, a to do 3 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 11. 2024 daného žalovanou žalobkyni dle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, které bylo odůvodněno porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem spočívajícím ve vykazování fiktivních schůzek s klienty a zneužití karty , název, k úhradě nákladů na fiktivních schůzkách s klienty a tím neoprávněné obohacení se na úkor zaměstnavatele. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 5. 2019 na pozici , funkce, . Pokud jde o údajné vykazování fiktivních schůzek s klienty, pak žalobkyně nikdy nebyla upozorněna na nesprávné či nedostatečné vykazování schůzek ani nebyla vyzvána k odstranění jakýchkoliv pochybností či rozporů ohledně vykazování schůzek. Žalovaná nijak nezdůvodnila, v čem konkrétně spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem v souvislosti s údajným vykazováním fiktivních schůzek s klienty. Žalobkyně se tak může pouze dohadovat, jaká konkrétním újma vznikla žalované v souvislosti s vykazováním fiktivních schůzek. V průběhu pracovního poměru žalobkyně nebyl systém evidence schůzek , Systém, kontrolován, ani u žalobkyně ani u ostatních zaměstnanců na stejné pozici. Tvrzení žalované o údajném zneužití karty , název, k úhradě nákladů na fiktivních schůzkách s klienty a tím neoprávněné obohacení se na úkor žalované, je nepravdivé a účelové. Žalovaná nekonkretizovala, jak a kdy mělo dojít k údajnému zneužití karty , název, . Karta , název, je zaměstnanci běžně používána jak pro zaměstnanecké platby, tak i pro platby soukromé, přičemž na konci každého měsíce probíhá vyúčtování soukromých plateb tak, že zaměstnanec zadá do aplikace své soukromé platby s tím, že tyto jsou strženy zaměstnanci z jeho mzdy. Žalobkyně zadala své soukromé platby za měsíc listopad 2024 k vyúčtování dne 1. 12. 2024 a výplata mzdy byla provedena v návaznosti na toto vyúčtování. K žádnému neoprávněnému obohacení žalobkyně tak nedošlo. Skutkové vymezení porušení povinností v okamžitém zrušení pracovního poměru není dostatečně určité, nelze určit, v jakém konkrétním jednání žalobkyně je spatřován jeho důvod. Žalovaná neprokázala, jakým způsobem provedla kontrolu údajných fiktivních schůzek a které konkrétní schůzky neproběhly, obdobně pak ve vztahu ke kartě , název, . Žalované také nebyla způsobena žádná škoda. Žalobkyně v průběhu několika let dosahovala vynikajících pracovních výsledků, dostávala odměny a nenárokové části mzdy, když k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila žalovaná dne 13. 11. 2024, tedy bezprostředně před účinností Dodatku č. 1 k pracovní smlouvě, dle něhož se od 1. 1. 2025 mění místo výkonu práce, jedná se o účelový krok žalované s úmyslem vyhnout se změně pracovní smlouvy.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním jednáním. Důvod pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením spočívá: 1) vykazování fiktivních schůzek s klienty, kdy jen za období od 1. 10. 2024 do 12. 11. 2024 (den předcházející ukončení pracovního poměru) se jednalo o 31 fiktivních schůzek z celkového počtu 39 schůzek vykázaných žalobkyní; 2) zneužití karty , název, k úhradě nákladů na fiktivních schůzkách s klienty a s tím spojené neoprávněné obohacení na úkor žalované. Jednání žalobkyně ji dlouhodobě poškozovalo a působilo jí finanční újmu ve třech rovinách, a to: finanční újma spočívající v předstírání výkonu práce (mzda za nevykonanou práci), finanční újma spočívající ve zneužití karty , název, pro soukromé účely, a finanční újma spočívající v nerealizovaných obchodních příležitostech (ušlý zisk). V období od 1. 10. 2024 do 12. 11. 2024 vykázala žalobkyně 39 schůzek, z toho 31 schůzek bylo fiktivních a útrata placená na fiktivních schůzkách kartou , název, činila 1 895 Kč. V období od 1. 1. 2024 do 30. 9. 2024 žalobkyně vykázala 241 schůzek, z tohoto 196 schůzek bylo fiktivních a útrata placená na fiktivních schůzkách kartou , název, činila 15 603 Kč. Jednání žalobkyně, pro které s ní žalovaná ukončila okamžitě pracovní poměr, bylo natolik závažné, dlouhodobé a zcela neslučitelné s oprávněnými zájmy žalované, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní vztah žalobkyně k žalované nadále pokračoval.4. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy, výslechem svědkyně a účastnickým výslechem člena představenstva žalované učinil skutková zjištění uvedená pod body 4 až 152 odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. V tomto směru lze shrnout, že soud I. stupně měl za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřela pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce , funkce, , s místem výkonu práce , adresa, , kdy úkolem žalobkyně dle žalobkyní podepsaného dokumentu Popis práce (dále jen „Popis práce“) bylo mimo jiné realizovat minimálně 8 osobních schůzek týdně se zástupci zákazníka, přičemž soud I. stupně měl za prokázané, že žalobkyně dlouhodobě a systematicky vykazovala fiktivní schůzky s klienty žalované, přičemž v období od 1. 10. 2024 do 12. 11. 2024 vykázala 31 fiktivních schůzek, kdy v těchto případech postupovala tak, že zasílala pozvánku na schůzku na pozměněnou (neexistující) emailovou adresu zástupce klienta. Zároveň soud I. stupně měl za prokázané, že žalobkyně v některých případech zneužívala kartu , název, k úhradě nákladů na fiktivních schůzkách s klienty (ve skutečnosti pro své soukromé výdaje), čímž se neoprávněně obohacovala na úkor žalované.5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil žalobkyní uplatněný nárok dle § 55 písm. c) a § 72 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“), dále citoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Soud I. stupně shledal naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru na straně žalobkyně, neboť žalobkyně se dopustila zvlášť hrubého porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Soud I. stupně shledal, že v rozsudku specifikovaných 31 fiktivních schůzek, které žalobkyně vykázala jako zrealizované, jsou dostatečně určitým a závažným důvodem pro ukončení pracovního poměru formou okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobkyně tímto jednáním žalovanou uváděla v omyl, uváděla nepravdivé informace a v podstatě žalovanou podváděla. Žalovaná byla přesvědčena, že žalobkyně je dostatečně aktivní, plní penzum schůzek, pouze se jí nedaří dojednat s oslovenými klienty spolupráci. Žalovaná v písemném vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru tento důvod skutkově vymezila tak, že nemohl být zaměnitelný s jiným důvodem. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo učiněno písemně a bylo žalobkyni doručeno podle § 334 odst. 2 zák. práce dne 13. 11. 2024, přičemž byla dodržena i lhůta pro ukončení pracovního poměru okamžitým zrušením stanovená v § 58 odst. 1 zák. práce, neboť žalovaná se o porušení povinností žalobkyně dozvěděla 3 dny před ukončením pracovního poměru, jak vyplývá z výpovědí svědků. S ohledem na porušení povinnosti loajality žalobkyně vůči žalované jakožto zaměstnavateli, způsobení jí finanční ztráty a útoku na majetek žalované, došlo ke ztrátě důvěry žalované a byla tak naplněna požadovaná intenzita porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, tudíž po žalované nešlo spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával po dobu výpovědní doby. Soud I. stupně proto žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně z důvodů dle § 205 odst. 2, písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Nesouhlasí se skutkovým závěrem, že by žalobkyně vykazovala větší množství schůzek s klienty, které ve skutečnosti neproběhly, když namítá, že soud I. stupně zaměnil vykazování schůzek s klienty, tedy systém evidence práce, s plánováním schůzek. Pracovní kalendář byl pouze nástroj pro plánování schůzek, proto do něj žalobkyně zapisovala jak plánované schůzky, tak i návrhy schůzek, které nebyly potvrzené, nebo jen časové bloky, kdy čekala na reakci od klienta. Žalobkyně položky v kalendáři nikdy nevykazovala jako reálné pracovní schůzky ani podle nich nevedla výkazy, tudíž se nemůže jednat o fiktivní schůzky. V praxi tedy nešlo o to, aby klient vždy dostal pozvánku a potvrdil ji, navíc část klientů pozvánky nepožadovala či je dokonce odmítala. Tvrzení žalované, že záznamy v kalendáři znamenají vykázané schůzky, je účelové, neboť z Popisu práce vyplývá, že evidence práce se provádí výhradně formou shrnutí nebo zá