Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z této částky od 10. 4. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalovanému uložil uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 737,80 Kč do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II).2. Žalobce svůj nárok na smluvní pokutu opírá o smlouvu o nájmu motodlahy kolenního kloubu s obchodním názvem , název, , v. č. , číslo, , ze dne 6. 11. 2024, uzavřenou na dobu určitou od 6. 11. 2024 do 6. 1. 2025. Nájemní smlouvou bylo sjednáno nájemné ve výši 350 Kč/den včetně daně z přidané hodnoty. Žalovaný v postavení nájemce e-mailem dne 2. 1. 2025 požádal žalobce o prodloužení doby nájmu předmětu nájmu. Žalobce nájem prodloužil do 28. 2. 2025. Žalovaný byl dle nájemní smlouvy ve lhůtě 1 - 2 pracovních dnů před skončením nájmu povinen telefonicky informovat žalobce o případném prodloužení nájmu nebo o vrácení předmětu nájmu. Žalovaný tuto povinnost nesplnil, vrácení avizoval až e-mailem dne 2. 4. 2025, žalobce předmět nájmu téhož dne převzal. Žalobce žalovanému vyúčtoval smluvní pokutu za prodlení s navrácením předmětu nájmu od 1. 3. 2025 do 1. 4. 2025 ve výši 350 Kč za každý den prodlení. Dne 2. 4. 2025 vystavil žalovanému fakturu na částku 11 200 Kč, představující smluvní pokutu 350 Kč za 32 dnů. Žalovaný ji přes tři upomínky a předžalobní výzvu neuhradil.3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že smluvní pokuta je žalobcem účtována neoprávněně, protože žalovaný povinnost vrátit motodlahu neporušil. Žalobce se k převzetí motodlahy po skončení nájmu nedostavil a sám tak byl v prodlení s převzetím pronajaté věci.4. Soud I. stupně vyvodil z provedeného dokazování závěr, že a žalobě vyhověl. Žalobci přiznal také plnou náhradu nákladů řízení.5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, namítl nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci. Zejména má za to, že smluvní pokuta byla přiznána za porušení jiné smluvní povinnosti, než za které byla sjednána, a to za povinnost předem telefonicky oznámit vrácení předmětu nájmu, zatímco smluvní pokuta byla sjednána pouze za nevrácení předmětu nájmu včas. Žalovaný podle svého přesvědčení nebyl v prodlení s vrácením věci. Motodlahu převzal ve svém bydlišti, to bylo i místem jejího vrácení. Žalobce si ji po skončení nájmu nevyzvedl. Žalobce rovněž tvrdil, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost. Smlouva nestanoví, co znamená vrátit motodlahu „včas“, a nelze tak určit počátek prodlení ani výši smluvní pokuty. Soud měl smluvní ujednání vyložit ve prospěch žalovaného jako spotřebitele. Ze svědecké výpovědi zaměstnance žalobce podle žalovaného nevyplývá, že by žalobce bránil převzetí motodlahy nebo že by se žalobce pokoušel věc převzít již po skončení nájmu.6. Závěrem odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a žalobci uloží povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, případně rozsudek zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení.7. Žalobce se k odvolání vyjádřil ústně při jednání odvolacího soudu, neboť jeho písemné stanovisko ze dne 9. 6. 2026 nebylo vzhledem k chybné adrese a neuvedení jednacího čísla odvolacímu soudu do dne jednání doručeno. Jeho stanovisko shrnuje dosavadní procesní postoj v řízení. Odmítl rozdělení povinnosti vrátit pronajatou věc včas od notifikační povinnosti nájemce, jak je podal žalovaný. Vrácení věci bylo sjednáno ve dvou krocích, oznámení převzetí nájemcem je pouze logistickým předpokladem převzetí věci v bydlišti nájemce. Nejde o dva nesouvisející smluvní závazky. Žalobce odmítl názor, že se ocitl v prodlení s převzetím věci po skončení nájmu, k aktivaci jeho povinnost předmět nájmu vyzvednout chyběl smluvně sjednaný aktivní úkon žalovaného. Bez něj nebylo pro žalobce účelné kontrolovat bydliště žalovaného v nejistotě, zda je předmět nájmu k předání připraven. Žalobce rovněž odmítl názor, že smluvní pokuta není sjednána dostatečně určitě a nevyplývá z ní, co se rozumí výrazem, že má být předmět nájmu vrácen „včas“. Smlouva však stanoví, že má být vrácen včas „při skončení nájmu“. Závěrem navrhl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit.8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání je neopodstatněné.9. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud I. stupně. Základní skutkové okolnosti byly ostatně mezi účastníky nesporné. Nájemní vztah skončil podle smlouvy dne 28. 2. 2025. Vrácení pronajaté věci včas nemůže znamenat nic jiného než vrátit ji bez odkladu po skončení nájmu, ledaže by se nájemce s pronajímatelem dohodl na pozdějším datu vrácení. K tomu nedošlo, aniž by žalovaný tvrdil, že mu ve vrácení věci bránila jakákoli překážka. Za porušení této povinnosti, které trvalo od 1. 3. 2025 až do 2. 4. 2025, vzniklo žalobci právo na uplatněnou smluvní pokutu. Důraz, který ve své argumentaci žalovaný kladl na místo vrácení, nic nemění na tom, že měl povinnost věc vrátit. Neučinil pro to ani jednoduchý úkon, předpokládaný smlouvou, oznámit pronajímateli připravenost věc odevzdat.10. Odvolací soud nemohl přistoupit na argument, že žalovaný porušil pouze povinnost oznámit skončení nájmu podle článku VII. smlouvy a že se to nijak netýká článku VI, který za nevrácení předmětu nájmu včas stanoví smluvní pokutu. Smlouvou sjednaná povinnost notifikace byla logickou součástí vrácení věci, k němuž mělo dojít v bydlišti žalovaného. Měla tak být zajištěna přítomnost a připravenost nájemce věc předat ve vazbě na časové možnosti žalobce. Jednalo se o ujednání oboustranně potřebné, bez nějž by převzetí v bydlišti klienta bylo stěží uskutečnitelné. Přesto žalovaný argumentuje prodlením žalobce s převzetím věci, jakoby bylo reálné v určený den zkusmo kontaktovat klienty, zda chtějí pronajaté věci vrátit, anebo je navštěvovat v jejich bydlištích. Tato argumentace odporuje zásadám běžného solidního chování, kterým se každý člověk snaží předejít škodě.11. Ani argument spotřebitelským charakterem posuzovaného závazku v projednávané věci není na místě. Soud I. stupně se s touto otázkou náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (srov. odst. 24). Na celé právní posouzení uplatněného nároku, jak je soud I. stupně přesvědčivě podal v písemném vyhotovení rozsudku, lze zcela odkázat. Ani odvolací soud neshledal prostor pro výklad smluvních ujednání ve prospěch žalovaného v tom smyslu, že by omluvil jeho jednání a nalezl oporu pro jeho obranu proti smluvní pokutě. Prodlení žalovaného s vrácením pronajaté věci je v daném případě zcela jednoznačné. Odvolací soud posoudil současně výši smluvní pokuty, která kopírovala výši nájemného za konkrétní rehabilitační pomůcku, a vzhledem k tomu, že odpovídala výši případného ušlého zisku a rozhodně nepředstavovala pokutu nepřiměřenou, na její uplatněné výši nic nezměnil. Shledal stejně soud I. stupně nárok žalobce oprávněným včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení běžícího ode dne následujícího po dni splatnosti faktury, jíž žalobce smluvní pokutu vyfakturoval.12. Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náhrada zahrnuje odměnu advokáta za účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 7. 2022 dle ust. § 7, § 11 odst. 1, písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhrada hotových výdajů advokáta 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky. Dále k náhradě náleží dle ust. § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. 21% daň z přidané hodnoty, jíž je právní zástupce žalobce plátcem, a to ve výši 426,30 Kč. Celkem náhrada činí 2 456,30 Kč.14. Dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.