Rozsudkem ze dne , datum, soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12 180, Kč s 12% úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zároveň soud zamítl 12% úrok z prodlení z částky 12 180 Kč v době od , datum, do , datum, (výrok II.). Též rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobce náhradu nákladů řízení ve výši 20 339,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení 12 180 Kč s příslušenstvím jako náhrady za užívání tapetovacího stolu, který si měl žalovaný po skončení nájmu v jeho nemovitosti neoprávněně ponechat, ačkoli měl dříve uvést, že si jej vzal neúmyslně. Existenci a podobu stolu následně doložil fotografiemi. Žalovaný nárok popírá s tím, že si žádný tapetovací stůl od žalobce nevzal, přičemž podle něj žalobce původně potvrdil nalezení tapetovacích stolů a teprve následně začal tvrdit, že mu jeden chybí.3. Soud I. stupně provedl dokazování, přičemž odvolací soud zde pro stručnost na jeho podrobná zjištění, obsažená v bodě 3. napadeného rozhodnutí odkazuje. V obecnosti soud I. stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobce původně v červnu 2023 potvrdil nalezení všech tří tapetovacích stolů, později však tvrdil, že jeden chybí a nachází se u rodiny , jméno FO, . Naopak žalovaný a svědkyně , jméno FO, setrvale uváděli, že žádný žalobcův stůl nemají a že stůl zachycený na fotografiích je majetkem jejich rodiny. Současně však byly ve spise založeny výpovědi žalovaného z policejního řízení, z nichž vyplývá, že si žalovaný mohl při stěhování neúmyslně odnést tapetovací stůl, který považoval za svůj, a že by jej byl ochoten žalobci vrátit.4. Soud I. stupně tedy na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce byl vlastníkem tří tapetovacích stolů a že po výzvě k jejich vrácení byly dohledány pouze dva. Přestože žalobce dne , datum, původně uvedl, že „tapetovací stoly nalezeny“, následně vysvětlil, že vzhledem k jejich složenému stavu vycházel z omylu a teprve později zjistil, že jeden stůl chybí. Při následném pátrání nalezl na pozemku rodiny , jméno FO, složený tapetovací stůl, který vyfotografoval a oznámil věc , Orgán veřejné moci, . Za rozhodující obvodní soud považoval zejména výpověď žalovaného z policejního výslechu dne , datum, , v níž uvedl, že si je vědom, že při stěhování nějaký tapetovací stůl odnášel, protože jej považoval za svůj, a že by jej žalobci v případě identifikace vrátil. Další fotografie pořízené žalobcem na pozemku , jméno FO, podle soudu zachycovaly tapetovací stůl, což podporovalo i srovnání s nabídkou obdobného stolu a skutečnost, že jeho existence na zahradě byla potvrzena jak svědkyní , jméno FO, , tak žalovaným.5. Naopak soud I. stupně neuvěřil tvrzení žalovaného a jeho matky, že šlo o pracovní stůl ve vlastnictví rodiny Balcarových. Tato verze byla podle soudu v rozporu s dřívějšími vyjádřeními žalovaného vůči , Orgán veřejné moci, i s jeho následným tvrzením v reakci na předžalobní výzvu, že předmětný stůl již byl zlikvidován, což svědkyně , jméno FO, nepotvrdila. Soud proto uzavřel, že žalovaný jeden tapetovací stůl ve vlastnictví žalobce odnesl a bez právního důvodu s ním disponoval, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Z tohoto titulu žalobci přiznal částku 12 180 Kč jako náhradu za užívání stolu za období 609 dnů při sazbě 20 Kč denně a dále zákonný úrok z prodlení od , datum, . Ostatní provedené důkazy, zejména část e-mailové komunikace a další navržené důkazy nepovažoval pro posouzení sporné otázky vlastnictví a držby tapetovacího stolu za významné.6. Soud I. stupně též přiznal žalobci jako plně úspěšné straně sporu náhradu nákladů řízení v celkové výši 22 339,20 Kč, zahrnující soudní poplatek, odměnu za právní zastoupení, režijní paušály, náhradu za ztrátu času a cestovní výdaje, neboť všechny tyto náklady shledal účelně vynaloženými.7. Proti rozsudku podal žalovaný dne , datum, odvolání. V něm napadl rozsudek ve výrocích, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci 12 180 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení, a navrhl, aby odvolací soud žalobu v plném rozsahu zamítl, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Namítal, že řízení trpělo vadami, skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a věc byla nesprávně právně posouzena, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že žalobce vlastnil konkrétní sporný stůl, že jej odnesl právě žalovaný, že předložené fotografie zachycovaly tutéž věc, že měl žalovaný stůl po rozhodné období ve své dispozici či jej užíval a že částka 20 Kč denně odpovídala skutečnému majetkovému prospěchu. Dále vytýkal soudu, že své závěry založil na domněnkách, nevěnoval dostatečnou pozornost jeho obhajobě a výpovědi svědkyně , jméno FO, a nevypořádal se náležitě ani s e-mailovou komunikací, v níž žalobce uvedl, že tapetovací stoly nalezl.8. Žalovaný v odvolání namítal, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal existenci, individualizaci ani své vlastnictví konkrétního tapetovacího stolu, jeho převzetí či zadržování žalovaným, dobu a rozsah jeho užívání ani výši tvrzeného bezdůvodného obohacení. Podle žalovaného soud nesprávně obrátil důkazní břemeno, když fakticky vycházel z toho, že žalovaný a jeho matka neprokázali opak, ačkoli právě žalobce měl prokázat, že konkrétní věc, za jejíž údajné užívání požadoval náhradu, byla jeho majetkem a nacházela se v dispozici žalovaného. Dále žalovaný poukazoval na rozpory v tvrzeních a výpovědích žalobce. Zdůrazňoval zejména e-mailovou komunikaci z června 2023, z níž podle něj jednoznačně vyplývalo, že žalobce po sdělení , jméno FO, o umístění tří tapetovacích stolů následně potvrdil, že „tapetovací stoly nalezeny“, aniž by zmínil, že by některý stůl stále postrádal. Za nevěrohodné označil pozdější vysvětlení žalobce, že nalezl pouze dva stoly a třetí objevil jako chybějící až dodatečně. Současně namítal, že žalobce rozporně popisoval zapojení , jméno FO, do celé věci, jakož i dobu a okolnosti pořízení fotografií, z nichž podle soudu vyplývala existence sporného stolu. Žalovaný rovněž zdůrazňoval, že žalobce opakovaně vstupoval na pozemek rodiny , jméno FO, , pořizoval zde fotografie a vyhledával či odnášel věci, které považoval za své, což podle něj mělo být zohledněno při hodnocení jeho věrohodnosti i důkazní hodnoty předložených fotografií.9. Žalovaný v odvolání též namítal, že soud bez dostatečné důkazní opory uzavřel, že fotografie založená v policejním spise a fotografie rozloženého stolu pořízené na pozemku rodiny , jméno FO, zachycují tutéž věc. Poukazoval na to, že fotografie z policejního spisu zobrazovala pouze blíže neurčený dřevěný předmět, zatímco fotografie ve spise soudu zachycovaly rozložený stůl, přičemž chyběly jakékoli objektivní důkazy umožňující ztotožnit oba předměty, jako jsou rozměry, výrobní znaky, odborné posouzení či svědecké potvrzení. Podle žalovaného soud navíc sám při jednání připustil, že z fotografií nelze spolehlivě určit, zda jde o složený či rozložený tapetovací stůl, avšak v rozsudku přesto dospěl k opačnému závěru, který opřel pouze o tvrzení žalobce a obecnou podobnost stolu s výrobkem nabízeným , právnická osoba, . Dále žalovaný zpochybnil význam své výpovědi učiněné před , Orgán veřejné moci, dne , datum, , které soud přikládal zásadní důkazní význam. Tvrdil, že nešlo o přiznání převzetí konkrétního žalobcova stolu, nýbrž o neurčitou úvahu vztahující se k blíže neurčenému tapetovacímu stolu, když používal formulace jako „nějaký stůl“, „asi je to stůl“ nebo „pokud si jej pozná“. Podle žalovaného tyto výroky vyjadřovaly nejistotu a snahu reagovat na opakovaná obvinění žalobce, nikoli uznání, že převzal konkrétní věc a po dobu 609 dní ji užíval. Namítal proto, že soud vytrhl jeho vyjádření z kontextu a nepřiměřeně z něj dovodil vlastnictví stolu žalobcem, jeho převzetí žalovaným, totožnost fotografií i vznik a rozsah bezdůvodného obohacení.10. Dále žalovaný uvedl, že soud nesprávně vyhodnotil údajné rozpory v jeho vyjádřeních a ve výpovědi svědkyně , jméno FO, . Tvrdil, že nejasnosti ohledně označení „pracovní stůl“ a „tapetovací stůl“ byly způsobeny především tím, že žalobce nikdy dostatečně neurčil, o jaký konkrétní stůl mělo jít, přičemž na pozemcích se nacházelo více stolů a pracovních ploch. Podle žalovaného jeho dřívější vyjádření o likvidaci starého stolu rodičů nesměřovalo ke stolu zachycenému na později předložených fotografiích a po jejich předložení on i svědkyně jednotně uváděli, že zobrazený stůl patřil rodině , jméno FO, a žalovaný jej na pozemku žalobce nikdy neviděl. Z toho dovozoval, že případné nepřesnosti nebyly účelové, ale vyplývaly z neurčitosti žalobcových tvrzení, která měla vést k zamítnutí žaloby. Současně žalovaný vytýkal soudu, že bezdůvodně zpochybnil věrohodnost svědkyně , jméno FO, a přikládal nepřiměřený význam dílčím nesrovnalostem v jejich vyjádřeních, zatímco přehlédl rozpory ve výpovědích žalobce. Podle žalovaného se jeho výpověď i výpověď svědkyně shodovaly v podstatných bodech, totiž že rodina , jméno FO, žádný žalobcův stůl nedržela, že stůl zachycený na fotografiích byl jejich vlastní a že žalobce již v červnu 2023 sám potvrdil nalezení tapetovacích stolů. Dále žalovaný namítal, že soud bez dostatečných důkazů dovodil, že měl sporný stůl ve své dispozici a užíval jej po dobu 609 dnů. Uváděl, že fotografie prokazují nanejvýš existenci stolu na pozemku jeho matky, nikoli to, že jej držel nebo užíval právě on, a že nebylo prokázáno ani to, že by mu vznikl jakýkoli majetkový prospěch odpovídající částce 20 Kč denně. Podle jeho názoru soud bezdůvodně předpokládal nepřetržité užívání stolu po téměř dva roky, aniž by žalobce předložil důkazy o skutečném rozsahu užívání nebo o tom, že žalovaný díky stolu ušetřil výdaje, které by jinak musel vynaložit.11. Jako další namítal, že soud nepřiměřeně a bez dostatečného dokazování stanovil výši bezdůvodného obohacení. Poukazoval na to, že žalobce sám odhadoval hodnotu tapetovacího stolu na 80 až 100 EUR, zatímco přiznaná částka 12 180 Kč tuto hodnotu výrazně převyšovala. Za nesprávné považoval zejména to, že soud odvodil denní částku 20 Kč pouze z nabídky krátkodobého pronájmu obdobného stolu v OBI za 170 Kč denně, aniž by zjišťoval obvyklé nájemné za dlouhodobé užívání starého a opotřebeného stolu. Podle žalovaného tak nebyla prokázána ani existence nároku, ani jeho výše, a přiznaná částka měla spíše sankční než reparační charakter.12. Současně žalovaný vytýkal rozsudku vnitřní rozpory a nepřezkoumatelnost. Upozorňoval zejména na nesprávně uvedené rozhodné období, na rozpory mezi hodnocením fotografií při jednání a následnými závěry v odůvodnění rozsudku a na absenci vysvětlení, jak soud dovodil držbu a užívání stolu žalovaným pouze z fotografií pořízených na pozemku jeho matky. Dále zdůrazňoval, že spor je součástí dlouhodobě vyhrocených sousedských vztahů, v jejichž rámci žalobce opakovaně obviňoval žalovaného a jeho rodinu ze ztráty různých věcí, podával trestní oznámení a sám vstupoval na jejich pozemek. Podle žalovaného soud tomuto kontextu nevěnoval dostatečnou pozornost a bezdůvodně přijal verzi žalobce, ačkoli podle něj důkazy spíše podporovaly závěr, že žalobce zaměnil starý pracovní stůl rodiny , jméno FO, za věc, kterou ve svém majetku nedokázal dohledat. Z těchto důvodů žalovaný setrval na návrhu, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.13. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav i právně posoudil věc, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že vlastnil tři tapetovací stoly, z nichž jeden po skončení nájmu zmizel a následně se objevil na pozemku rodičů žalovaného. Přestože v červnu 2023 e-mailem uvedl, že „tapetovací stoly nalezeny“, vysvětlil, že tehdy pouze zběžně zkontroloval rozložené stoly a až později zjistil, že jeden chybí. Za rozhodující považoval zejména policejní výpověď žalovaného, v níž připustil, že si při stěhování mohl tapetovací stůl odnést a byl ochoten jej vrátit, jakož i fotografie stolu zachyceného na pozemku jeho rodičů. Tvrzení žalovaného a jeho matky, že šlo o jejich vlastní pracovní stůl, označil za nevěrohodná a vzájemně rozporná, neboť nejprve tvrdili, že takový stůl byl zlikvidován, později však potvrdili jeho existenci. Žalobce současně odmítl námitku, že neprokázal existenci a vlastnictví stolu, když poukázal na e-mailovou komunikaci, svědecké potvrzení o jeho dřívějším zapůjčování i na shodu stolu zachyceného na fotografiích s běžně prodávanými tapetovacími stoly. K výši nároku uvedl, že požadovaných 20 Kč za den představuje velmi mírnou náhradu ve srovnání s běžnou cenou pronájmu obdobného stolu ve výši 170 Kč denně, a proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř.; dospěl přitom k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.15. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s § 132 o. s. ř. a na jejich základě učinil skutková zjištění, která mají oporu v obsahu spisu. Odvolací soud neshledal důvod se od těchto skutkových závěrů odchýlit. Současně vzal v úvahu, že šlo o důkazně značně nepřehlednou věc výrazně poznamenanou dlouhodobým sousedským konfliktem mezi účastníky, v níž proti sobě stála odlišná skutková tvrzení.16. Soud I. stupně se s touto důkazní situací vypořádal způsobem odpovídajícím požadavkům § 132 o. s. ř., když přisoudil zvýšený význam zejména vyjádřením žalovaného učiněným v průběhu policejního šetření a současně přihlédl k rozporům v jeho následných tvrzeních i ve výpovědi svědkyně , jméno FO, . Takový skutkový závěr sice nebyl jediným myslitelným závěrem, který bylo možno z provedených důkazů dovodit, byl však závěrem logicky obhajitelným, nevykazujícím znaky libovůle a majícím dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Za této situace není důvod, aby odvolací soud nahrazoval hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně svým vlastním hodnocením jen proto, že by bylo možné uvažovat i o jiné verzi skutkového děje. Odvolací námitky žalovaného přitom představují převážně polemiku s hodnocením důkazů soudem I. stupně a opakují argumentaci uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento soud v napadeném rozsudku náležitě vypořádal.17. Nelze přisvědčit námitce žalovaného, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence, vlastnictví a držby sporného tapetovacího stolu. Tyto skutečnosti totiž nebyly soudem I. stupně dovozovány z jediného důkazu, nýbrž z uceleného souboru vzájemně se podporujících důkazů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce vlastnil tři tapetovací stoly, jejichž vrácení po žalovaném požadoval. Přestože dne , datum, uvedl v e-mailové komunikaci, že „tapetovací stoly nalezeny“, následně přesvědčivě vysvětlil, že vzhledem k jejich rozloženému a složenému uložení teprve dodatečně zjistil, že jeden z nich chybí. Tato verze skutkového děje nebyla provedenými důkazy vyvrácena.18. Za významné považuje odvolací soud shodně se soudem I. stupně vyjádření žalovaného učiněné v rámci policejního šetření dne , datum, , podle něhož si byl vědom, že při stěhování odnášel tapetovací stůl, který považoval za svůj, a byl ochoten jej žalobci vrátit. Ačkoli žalovaný v odvolání namítá, že šlo o neurčité a podmíněné vyjádření, nelze je hodnotit izolovaně od ostatních důkazů. Ve spojení se zjištěním, že se na pozemku rodičů žalovaného nacházel stůl odpovídající charakteru tapetovacího stolu, a s dalšími provedenými důkazy představovalo významný podklad pro skutkový závěr, že jeden z tapetovacích stolů žalobce skončil v dispozici žalovaného.19. Odvolací soud rovněž přisvědčuje závěru soudu I. stupně, že tvrzení žalovaného a svědkyně , jméno FO, o původu a vlastnictví předmětného stolu nevykazovala potřebnou míru přesvědčivosti. Obvodní soud logicky poukázal na rozpory mezi jednotlivými vyjádřeními žalovaného, zejména mezi jeho tvrzením o možnosti vrácení tapetovacího stolu žalobci, následným tvrzením o jeho údajném rodinném původu a vyjádřením, že stůl měl být již zlikvidován. Hodnocení věrohodnosti účastníků a svědků přitom přísluší především soudu prvního stupně, který měl možnost jejich výpovědi bezprostředně vnímat, a odvolací soud neshledal, že by jeho úvahy byly nelogické či vnitřně rozporné.20. Důvodná není ani námitka směřující proti závěru o vzniku bezdůvodného obohacení. Jestliže soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný disponoval věcí náležející žalobci bez právního důvodu a přes výzvy ji nevydal, správně posoudil vzniklý majetkový prospěch podle § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení získané užíváním cizí hodnoty. Ani skutečnost, že nebylo prokázáno každodenní faktické používání stolu, sama o sobě nebrání závěru o existenci majetkového prospěchu, jestliže žalovaný měl věc po rozhodné období ve své dispozici a mohl ji užívat ke svému prospěchu.21. Odvolací soud neshledal pochybení ani při určení výše peněžité náhrady. Soud I. stupně vyšel z ceny pronájmu obdobného tapetovacího stolu, současně však zohlednil stáří a opotřebení předmětné věci, přičemž žalobci přiznal pouze částku 20 Kč denně. Takto stanovenou výši náhrady nelze považovat za zjevně nepřiměřenou ani za sankční.22. Odvolací soud konečně nepřisvědčil ani výhradám směřujícím proti přezkoumatelnosti rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti vzal soud I. stupně za prokázané, o jaké důkazy své závěry opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.23. Z výše uvedených důvodů tak odvolací soud napadený rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch. Žalobci proto náleží vůči žalovanému náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, sestávající z odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) po 1 620 Kč, celkem 3 240 Kč, ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč, celkem 900 Kč, z náhrady jízdních výdajů k jednání odvolacího soudu na trase , adresa, v délce 164 km vozidlem , podezřelý výraz, , registrační značky , podezřelý výraz, , ve výši 967,60 Kč, a z náhrady za promeškaný čas za osm započatých půlhodin ve výši 1 200 Kč. Zástupkyně žalobce není plátkyní daně z přidané hodnoty. Celková náhrada nákladů odvolacího řízení tak činí 6 307,60 Kč. Lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení se stanoví na tři dny od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce.