Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 153 664 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky 153 664 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení (výrok I), v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 227 836 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12% ročně z částky 227 836 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III).2. Takto rozhodl o nároku žalobce na náhradu majetkové újmy (škody) a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání vedené v prvním stupni před Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Žalobce u žalované žádostí ze dne 22. 8. 2024 uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši 300 000 Kč a nárok na náhradu škody představované náklady na dva znalecké posudky v celkové výši 181 500 Kč (36 300 Kč za posudek , právnická osoba, a 145 200 Kč za posudek , právnická osoba, , viz bod 11 a 12 napadeného rozsudku), tedy celkem 481 500 Kč. Žalovaná stanoviskem ze dne 26. 2. 2025 konstatovala porušení práva žalobce v souvislosti s trestním stíháním zahájeným usnesením ze dne 15. 9. 2020, za toto nezákonné rozhodnutí se žalobci omluvila a poskytla mu peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč; nárok na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů na znalecké posudky neuznala a ve zbytku nároky odmítla. V nyní projednávané žalobě se proto žalobce domáhal zaplacení zbývající částky 381 500 Kč, tvořené doplatkem zadostiučinění za nemajetkovou, Anonymizováno, újmu ve výši 200 000 Kč a náhradou škody ve výši 181 500 Kč představovanou náklady na znalecké posudky. Trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno dvakrát, původní usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 6. 2019 bylo na základě stížnosti žalobce státním zástupcem zrušeno a vráceno policejnímu orgánu, který pro stejnou skutkovou podstatu zahájil trestní stíhání podruhé usnesením ze dne 15. 9. 2020 doručeným dne 16. 9. 2020, přičemž žalobce požadoval hodnotit obě trestní stíhání jako jeden celek a takto požadoval i odškodnění. S tím soud I. stupně v rámci svého předběžného právního názoru nesouhlasil a vyzval žalobce k upřesnění žaloby v otázce nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Žalobce setrval na své argumentaci, nicméně z důvodu opatrnosti doplnil svá tvrzení tak, že ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání požadoval nemajetkovou újmu ve výši 24 000 Kč, ve vztahu k druhému trestnímu stíhání požadoval nemajetkovou újmu 176 000 Kč.3. Žalovaná považovala vyplacené zadostiučinění za dostatečné, resp. pokud jde o znalecké posudky, argumentovala, že ke zproštění obžaloby nijak nepřispěly. Ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání včetně nákladů na znalecký posudek vznesla i námitku promlčení.4. Soud I. stupně činil skutková zjištění v bodech 20 až 41 napadeného rozsudku. Odvolací soud pro stručnost na tato skutková zjištění odkazuje. Žalobce byl konkrétně obviněn ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl spolu s dalšími obviněnými dopustit jako člen Zastupitelstva MČ , adresa, při rozhodování v roce 2012, 2014 a 2015. Při prvním sdělení obvinění v červnu 2019 tvrzená škoda převyšovala 32 000 000 Kč, po zrušení usnesení o sdělení obvinění v lednu 2020 a po vydání nového usnesení o sdělení obvinění 15. 9. 2020 činila škoda cca 23 500 000 Kč při stejné právní kvalifikaci. Trestní stíhání bylo zahájeno proti 36 osobám, obžaloba byla dne 20. 1. 2022 podána proti 30 osobám. Skutky kladené za vinu žalobci byly překvalifikovány na přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pro případ uznání viny navrhoval státní zástupce žalobci peněžitý trest ve výši 55 000 Kč. O podání obžaloby a změně právní kvalifikace byli obvinění vyrozuměni přípisy státního zástupce ze dne 20. 1. 2022. Spis čítal v době podání obžaloby cca 6 850 listů. Žalobce byl soudem I. stupně zproštěn obžaloby dne 19. 9. 2023 dle § 226 písm. a) tr. řádu, odvolacím soudem pak byl rozsudek zrušen a všichni (žijící) obžalovaní byli zproštěni obžaloby dle § 226 písm. b) tr. řádu, a to při veřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2024.5. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“. Odkázal také na přiléhavou ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, kterou by bylo nadbytečné na tomto místě opakovat.6. V poměrech posuzovaného případu pak uzavřel, že v případě žalobce byl dán odpovědnostní titul žalované za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť jeho trestní stíhání neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Za nezákonná rozhodnutí byla pro účely odškodnění považována usnesení o zahájení trestního stíhání. Soud I. stupně však nepřisvědčil žalobci, že trestní stíhání zahájená usneseními ze dne 13. 6. 2019 a ze dne 15. 9. 2020 tvořila jediné trestní stíhání. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu je posuzoval jako dvě samostatná trestní stíhání. První z nich pravomocně skončilo zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání dne 14. 1. 2020, a šestiměsíční promlčecí doba k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu proto uplynula dne 14. 7. 2020. Jestliže žalobce tento nárok u žalované uplatnil teprve dne 22. 8. 2024, učinil tak opožděně. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud I. stupně nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná uplynutí promlčecí doby nezavinila ani žalobce neutvrzovala v tom, že jeho nárok uspokojí. Žalobu proto co do částky 24 000 Kč požadované za nemajetkovou újmu způsobenou prvním trestním stíháním zamítl.7. Ve vztahu k druhému trestnímu stíhání, které trvalo od 16. 9. 2020 do 22. 4. 2024, tedy tři roky a sedm měsíců, soud I. stupně vyšel z toho, že každé trestní stíhání představovalo významný zásah do soukromého a osobního života stíhaného a negativně se dotýkalo jeho cti a dobré pověsti. Při stanovení zadostiučinění hodnotil povahu trestní věci, délku trestního stíhání a jeho dopady do osobnostní sféry žalobce. Přihlédl k tomu, že žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozpětí jednoho roku až pěti let, avšak s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost mu fakticky nehrozil nepodmíněný trest a státní zástupce navrhoval pouze peněžitý trest 55 000 Kč. Přestože měla být stíhanými skutky způsobena škoda přesahující 23 000 000 Kč, městská část po žalobci požadovala pouze 63 738 Kč. Na druhé straně soud I. stupně zohlednil, že žalobce byl stíhán v souvislosti s nakládáním s obecním majetkem a údajnou škodou v řádu desítek milionů korun, což vyvolávalo intenzivní společenské odsouzení, a že byl nakonec zproštěn obžaloby proto, že stíhané skutky nebyly trestnými činy. Dobu trvání druhého trestního stíhání hodnotil jako objektivně dlouhou a jeho délku považoval za okolnost zvyšující intenzitu újmy. Soud I. stupně neměl za prokázané, že by trestní stíhání bylo zahájeno svévolně nebo šikanózně, neboť orgány činné v trestním řízení vycházely ze znaleckých posudků, podle nichž měla jednáním obviněných vzniknout škoda v řádu desítek milionů korun. Za prokázané však považoval nejen obvyklé následky trestního stíhání v podobě psychické zátěže, stresu, pocitu nespravedlnosti, nejistoty a obav z odsouzení, ale také poškození dlouhodobě budovaného dobrého jména žalobce. Trestní stíhání bylo výrazně medializováno, žalobce byl v médiích uváděn jménem a zachycen na fotografiích i televizních záběrech ze soudní síně. Přestože stát za samotnou medializaci neodpovídal, její rozsah podle soudu I. stupně zesílil negativní následky trestního stíhání. Za prokázané soud I. stupně považoval rovněž zásahy do rodinných vztahů žalobce, zejména do vztahů s jeho syny a jejich rodinami, narušení vztahů s přáteli a známými a poškození jeho pověsti u širší veřejnosti. Dále shledal negativní dopady do výkonu advokacie, u níž je dobrá pověst podstatným předpokladem výkonu povolání. Žalobce podle soudu přesvědčivě popsal odchod klientů a ve vztahu ke společnosti , právnická osoba, doložil ztrátu příjmů od roku 2023. Naproti tomu soud I. stupně neshledal příčinnou souvislost mezi trestním stíháním a ukončením politické kariéry žalobce, neboť žalobce nekandidoval již ve volbách v roce 2018, tedy před zahájením trestního stíhání, a jeho případný návrat do politiky v roce 2022 zůstal pouze v rovině spekulace. Za prokázané nepovažoval ani tvrzené zdravotní následky. Po porovnání věci s jinými případy odškodnění soud I. stupně považoval za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou druhým trestním stíháním částku 200 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla 100 000 Kč, shledal žalobu důvodnou co do další částky 100 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu 76 000 Kč ji zamítl.8. Pokud šlo o náhradu škody představovanou náklady na znalecké posudky, soud I. stupně uzavřel, že posudek , právnická osoba, přispěl ke zrušení prvního usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak ve druhém trestním stíhání již použit nebyl. Náklady ve výši 36 300 Kč proto byly účelně vynaloženy pouze ve vztahu k prvnímu trestnímu stíhání. Nárok na jejich náhradu se však promlčel nejpozději dne 14. 1. 2023, a proto soud I. stupně žalobu v této části zamítl.9. Naproti tomu posudek , právnická osoba, podle soudu I. stupně přispěl ke zproštění žalobce obžaloby, neboť zpochybnil posudek , právnická osoba, , o nějž byly druhé trestní stíhání a následná obžaloba opřeny. Náklady na jeho vypracování proto soud I. stupně pokládal za účelně vynaložené. Jejich výši však posuzoval podle sazeb, které by za znalecký posudek uhradil stát, a nikoli podle smluvní ceny sjednané žalobcem. Vycházel z odhadovaného rozsahu 120 hodin práce, z hodinové sazby 350 Kč, u administrativních činností ze sazby 200 Kč, dále z desetiprocentního zvýšení za revizní povahu posudku a z DPH. Takto stanovil nahraditelnou částku na 53 664 Kč. Jelikož žalobce za posudek požadoval 145 200 Kč, soud I. stupně žalobě vyhověl do částky 53 664 Kč a ve zbývající části 91 536 Kč ji zamítl. Porovnání smluvní ceny posudku s náklady vynaloženými orgány činnými v trestním řízení na jejich vlastní znalecké posudky nepovažoval za významné.10. Soud I. stupně tak žalobci přiznal celkem 153 664 Kč, tvořených doplatkem zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a náhradou části nákladů na posudek , právnická osoba, ve výši 53 664 Kč, spolu s úrokem z prodlení od 26. 2. 2025. Ve zbývajícím rozsahu 227 836 Kč žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť jejich úspěch a neúspěch ve vztahu ke čtyřem samostatně posuzovaným nárokům shledal přibližně vyrovnaným.11. Proti výrokům II a III napadeného rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Především nesouhlasil se závěrem, že jeho trestní stíhání bylo třeba pro účely posouzení promlčení rozdělit na dvě samostatná řízení. Tvrdil, že šlo o jeden kontinuální zásah se společným skutkovým základem, neboť obě usnesení o zahájení trestního stíhání se týkala téže osoby a totožných skutků a lišila se v zásadě pouze výší tvrzené škody. První usnesení bylo podle něj zrušeno jen z formálních důvodů a již tehdy bylo zřejmé, že po doplnění dokazování bude trestní stíhání znovu zahájeno. Zrušení prvního usnesení proto nevnímal jako skutečné ukončení trestního stíhání ani jako důvod pro počátek samostatného běhu promlčecí doby. Z tohoto důvodu považoval za nesprávný závěr o promlčení částky 24 000 Kč požadované jako zadostiučinění za první fázi trestního stíhání. Žalobce dále namítal, že uplatnění námitky promlčení žalovanou bylo za konkrétních okolností v rozporu s dobrými mravy. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 a vytýkal soudu I. stupně, že se s touto námitkou řádně nevypořádal a pouze stručně konstatoval, že rozpor s dobrými mravy neshledal. Podle žalobce vedlo přijetí námitky promlčení k nepřiměřeně tvrdému výsledku, neboť mu byla z téhož důvodu odepřena jak část zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tak náhrada nákladů na první znalecký posudek. Postup státu považoval za účelové využití institutu promlčení s cílem zčásti se vyhnout povinnosti nahradit mu újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Ve vztahu k výši zadostiučinění žalobce tvrdil, že soud I. stupně zásadně podhodnotil intenzitu zásahu do jeho osobní, rodinné a profesní sféry. Zdůraznil, že byl dlouhodobě veřejně činnou osobou, působil jako zastupitel a radní městské části a současně jako advokát, jehož profesní postavení bylo založeno na důvěře klientů a bezúhonnosti. Trestní stíhání jej podle jeho názoru po dobu téměř pěti let vystavovalo trvalému stresu, nejistotě a společenské stigmatizaci, přestože byl následně pravomocně zproštěn obžaloby s odůvodněním, že stíhaný skutek nebyl trestným činem. Trestní stíhání mělo vést ke ztrátě důvěry klientů a k poškození jeho profesní pověsti, přičemž tyto následky byly svou povahou obtížně prokazatelné a tato důkazní obtíž podle žalobce nemohla jít k jeho tíži. Žalobce poukazoval také na narušení rodinných vztahů, omezení kontaktů s nejbližšími osobami a celkové zhoršení kvality osobního života. Význam přikládal rovněž rozsáhlé medializaci trestní věci, při níž byl opakovaně uváděn jménem i zachycen obrazem v souvislosti s tvrzenou škodou v řádu desítek milionů korun. Negativní mediální obraz podle něj přetrvával i po zproštění obžaloby, neboť články spojující jeho osobu s trestnou činností byly nadále dohledatelné. Soud I. stupně sice tyto okolnosti zmínil, avšak při určení výše zadostiučinění jim podle žalobce nepřiznal odpovídající význam, takže stanovená částka neplnila dostatečně kompenzační ani satisfakční funkci. Za nesprávné žalobce považoval rovněž hodnocení dopadů trestního stíhání na jeho politickou činnost. Nesouhlasil se závěrem, že trestní stíhání neukončilo jeho politickou kariéru, protože se rozhodl nekandidovat již před jeho zahájením. Tvrdil, že jeho rozhodnutí nekandidovat ve volbách v roce 2018 bylo reakcí na veřejná obvinění z korupce a způsobení vysoké škody i na existující indicie budoucího trestního stíhání. Ve volbách v roce 2022 pak neměl kandidovat právě kvůli probíhajícímu trestnímu stíhání a riziku dalšího poškozování své pověsti. Podle žalobce proto byl prokázán významný zásah také do jeho dalšího působení ve veřejném životě. Žalobce dále vytýkal soudu I. stupně nesprávné a selektivní srovnání projednávané věci s jinými případy. Namítal, že soud přikládal značný význam rozhodnutím, v nichž bylo přiznáno zadostiučinění v rozmezí 80 000 Kč až 100 000 Kč, aniž dostatečně zohlednil jejich skutkové odlišnosti, zejména nižší intenzitu profesních a ekonomických dopadů a menší rozsah medializace. Naopak se podle něj řádně nevypořádal s případy předloženými žalobcem, v nichž bylo za srovnatelných okolností, charakterizovaných dlouhodobým trestním stíháním, medializací a výraznými zásahy do profesní pověsti a osobního života, přiznáno podstatně vyšší zadostiučinění. Částku 200 000 Kč stanovenou jako celkové přiměřené zadostiučinění proto žalobce považoval za nedostatečnou a neodpovídající individuálním okolnostem věci ani rozhodovací praxi.12. Pokud šlo o náhradu nákladů na znalecký posudek , právnická osoba, ve výši 36 300 Kč, žalobce nesouhlasil s tím, že tento nárok byl promlčen. Opětovně vycházel z názoru, že trestní stíhání tvořilo jeden kontinuální zásah. Zdůraznil, že posudek byl pořízen za účelem odborného zpochybnění závěrů, na nichž byla založena jeho trestní odpovědnost, a vztahoval se ke skutkovému základu věci jako celku, nikoli pouze k prvnímu procesnímu stadiu. Jeho význam podle žalobce přetrvával i v následném řízení, přestože orgány činné v trestním řízení poté formálně vycházely z jiného znaleckého posudku. Náklady na posudek tak měly představovat součást kontinuální obhajoby a být v příčinné souvislosti i s řízením, které skončilo podáním obžaloby a následným zproštěním žalobce. Ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku , právnická osoba, žalobce nesouhlasil s omezením náhrady z požadovaných 145 200 Kč na částku 53 664 Kč. Namítal, že soud I. stupně sice správně uznal význam posudku pro zpochybnění klíčového důkazu obžaloby a pro následné zproštění žalobce, avšak nesprávně určil výši náhrady mechanickou aplikací podzákonných předpisů upravujících znalečné placené státem. Podle žalobce bylo rozhodující, zda šlo o náklady účelně vynaložené v konkrétní procesní situaci, nikoli jakou odměnu by za obdobný posudek zaplatil stát. Soukromé zajištění odborného posudku podléhalo jiným ekonomickým podmínkám a představovalo nezbytný prostředek účinné obhajoby proti odborným závěrům, o něž byla opřena obžaloba. Omezení náhrady proto podle žalobce odporovalo principu plné náhrady škody a vedlo k tomu, že musel nést podstatnou část nákladů vynaložených k vyvrácení nezákonného trestního stíhání. Domáhal se proto náhrady nákladů na oba znalecké posudky v plné výši 181 500 Kč. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil zamítavý výrok napadeného rozsudku a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo aby jej změnil a žalobě vyhověl.13. Proti výroku I a III napadeného rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Namítala nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila především se závěrem, že žalobci náleželo vedle již mimosoudně poskytnutého zadostiučinění dalších 100 000 Kč. Uvedla, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil povahu trestní věci, délku trestního stíhání i jeho dopady do osobnostní sféry žalobce. Podle žalované intenzitu újmy snižovala skutečnost, že žalobci s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost fakticky nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, státní zástupce navrhoval pouze peněžitý trest ve výši 55 000 Kč a poškozená městská část po něm požadovala náhradu škody jen ve výši 63 738 Kč. Za okolnost zvyšující intenzitu zásahu bylo možné považovat pouze to, že žalobce byl stíhán pro trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných. Žalovaná dále namítala, že zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu nebylo okolností zvyšující újmu, nýbrž méně příznivým důvodem zproštění než zproštění podle § 226 písm. a) trestního řádu. Žalovaná rovněž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že trestní stíhání trvající tři roky a sedm měsíců bylo objektivně dlouhé a že jeho délka zvyšovala intenzitu nemajetkové újmy. Odkázala na rozhodnutí Městského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, a č. j. , spisová značka, , v nichž měla být délka téhož trestního řízení vyhodnocena jako přiměřená. Zdůraznila mimořádnou skutkovou a procesní složitost věci, v níž bylo původně stíháno 36 osob, obžalováno 30 osob a dokazování zahrnovalo rozsáhlé listinné důkazy i pět znaleckých posudků. Orgány veřejné moci podle ní postupovaly plynule, bez průtahů a bez excesů, takže délka řízení neměla být hodnocena jako faktor zvyšující újmu žalobce. Pokud šlo o dopady trestního stíhání, žalovaná tvrdila, že byly prokázány pouze obecné následky obvykle spojené s trestním stíháním, zejména psychická zátěž, stres, pocit nespravedlnosti a nejistoty. Žalobce podle ní neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzeného zásahu do výkonu advokacie a ztráty klientů. Sám uvedl, že již před zahájením trestního stíhání svou advokátní činnost utlumoval a ponechával si pouze kauzy, které jej zajímaly. Ani u spolupráce se společností , právnická osoba, neprokázal, že byl ze spolupráce vyřazen právě kvůli trestnímu stíhání; z předložených faktur navíc vyplývalo, že fakturace související s touto spoluprací pokračovala až do roku 2022. Žalovaná vytýkala soudu I. stupně, že fakticky vytvořil nevyvratitelnou domněnku, podle níž u trestně stíhaného advokáta nebylo třeba ztrátu klientely dokazovat. Žalovaná dále namítala nepřezkoumatelnost srovnání s obdobnými případy, které soud I. stupně provedl při stanovení výše zadostiučinění. Z odůvodnění podle ní nebylo patrné, které konkrétní případy soud použil, zda vycházel z rozhodnutí předložených žalobcem, nebo žalovanou, ani v čem byly jednotlivé případy s projednávanou věcí shodné či rozdílné. Nebylo proto možné přezkoumat úvahu, na jejímž základě soud stanovil celkové přiměřené zadostiučinění částkou 200 000 Kč. Ve vztahu k náhradě nákladů na znalecký posudek , právnická osoba, žalovaná nezpochybňovala samotný základ nároku, nesouhlasila však se způsobem, jímž soud I. stupně stanovil nahraditelnou škodu částkou 53 664 Kč. Namítala, že soud vyšel z odhadovaného rozsahu 120 hodin práce, ačkoli znalec uvedl rozpětí 100 až 140 hodin a nevedl evidenci skutečně odpracovaného času. Nebylo podle ní vysvětleno, proč soud zvolil právě 120 hodin, proč administrativní činnosti ocenil sazbou 200 Kč za hodinu a proč veškeré úkony paušálně navýšil o 10% z důvodu revizní povahy posudku, když některé úkony, například studium usnesení o zahájení trestního stíhání, nepředstavovaly přezkoumávání jiného znaleckého posudku. Také určení náhrady škody za posudek proto žalovaná považovala za nepřezkoumatelné. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne nejméně v rozsahu částky 100 000 Kč přiznané jako další zadostiučinění za nemajetkovou újmu, náhradu nákladů na znalecký posudek sám přepočítá a žalobu zamítne rovněž v rozsahu, v němž přiznaná částka 53 664 Kč převyšuje výsledek tohoto přepočtu. Současně požadovala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.14. Žalovaná se dále vyjádřila k odvolání žalobce. Uvedla, že žalobce v odvolání pouze opakoval argumentaci, s níž se soud I. stupně řádně vypořádal. Zdůraznila, že proti žalobci byla vedena dvě samostatná trestní stíhání, a proto bylo nutné u každého z nich posuzovat běh promlčecí doby odděleně. Závěr soudu I. stupně o promlčení části nároku proto považovala za správný a podpořený judikaturou. Za nedůvodnou označila rovněž námitku, že promlčení bylo vzneseno v rozporu s dobrými mravy, a poukázala zejména na skutečnost, že žalobce byl aktivním advokátem. Pokud šlo o zásahy trestního stíhání do osobní, rodinné a profesní sféry žalobce, žalovaná nesouhlasila s jeho tvrzením, že soud I. stupně intenzitu těchto zásahů podhodnotil. Naopak měla za to, že je soud I. stupně nadhodnotil, přičemž v podrobnostech odkázala na své vlastní odvolání. Se žalobcem se ztotožnila pouze potud, že soud I. stupně nesprávně provedl srovnání s judikaturou a nedostatečně zohlednil srovnatelné případy. Podle žalované však tato vada nesvědčila ve prospěch zvýšení zadostiučinění, neboť provedené srovnání bylo nepřezkoumatelné, jak namítala ve svém odvolání a jeho doplnění. Ve vztahu k nákladům na znalecké posudky se žalovaná ztotožnila se závěrem soudu I. stupně, že nárok na náhradu nákladů posudku , právnická osoba, byl promlčen. U posudku , právnická osoba, souhlasila se závěrem, že náklady na znalecký posudek předložený účastníkem řízení bylo možné podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3414/2016 považovat za účelně vynaložené pouze v rozsahu částky, která se významně nelišila od znalečného, jež by za obdobný posudek podle procesních předpisů uhradil stát. Námitku žalobce, že tento judikaturní závěr nebylo možné na projednávanou věc mechanicky použít, proto považovala za nesprávnou. Ohledně konkrétní výše nahraditelných nákladů na posudek , právnická osoba, odkázala na své odvolání.15. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po konaném jednání dospěl k závěru, že odvolání ani jedné ze stran není důvodné.16. Soud I. stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v míře dostatečné pro jeho rozhodnutí. Odvolací soud doplnil dokazování jen o rozsudek ve věci sp. zn. , spisová značka, ze dne 19. 8. 2026 předložený žalovanou k důkazu při odvolacím jednání na podporu její argumentace.17. Z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, odvolací soud zjistil, že poškozenému v tamním řízení bylo potvrzeno přiměřené zadostiučinění za zásah do osobnostních práv týmž nezákonným trestním stíháním ve výši 150 000 Kč, kdy byl shledán zásah do rodinných vztahů, partnerský vztah se mu ale nerozpadl. Dcera měla o otci pochybnosti, nebylo však prokázáno, že by byla ve škole nebo ve svém okolí s trestním stíháním tamního žalobce konfrontována. Také nebylo shledáno, že by v souvislosti s nezákonným trestním stíháním tamního žalobce došlo k ukončení jeho politické kariéry nebo že by v důsledku tohoto nezákonného trestního stíhání nenastoupil do nového zaměstnání u společnosti , právnická osoba, . Tamnímu žalobci byl navrhován též peněžitý trest, a to 75 000 Kč.18. Soud I. stupně věc správně hodnotil i po právní stránce včetně odkazů na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky. Odvolací soud v podrobnostech na závěry soudu I. stupně odkazuje.19. Pokud jde o námitky žalobce, nelze souhlasit s jeho argumentací, že by obě trestní stíhání, první zahájené dne 13. 6. 2019 a druhé zahájené dne 15. 9. 2020 po předchozím zrušení usnesení o zahájení tohoto trestního stíhání dne 14. 1. 2020, měla být posuzována jako jedno trestní stíhání pro osobní, časovou i věcnou souvislost. Toto je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 1771/2014 a 30 Cdo 2266/2021, uvedenou již soudem I. stupně, který také správně konstatoval, že žalobcem označené rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1338/2011, které je usnesením o odmítnutí dovolání, je překonané. Přístup soudu I. stupně k této otázce byl tak správný a v podrobnostech lze odkázat na body 53 až 58 napadeného rozsudku. Rozhodné je, že se trestní řízení vedené proti žalobci zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání vrátilo do stadia přípravného řízení před sdělením obvinění. Z hlediska odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. je proto třeba učinit závěr o existenci dvou samostatných trestních stíhání, která nelze spojovat v jedno.20. Správný je i závěr soudu I. stupně, že nároky, které je nutné vztáhnout k prvnímu trestnímu stíhání, zde konkrétně nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 24 000 Kč za zásah do života žalobce a náklady na znalecký posudek , právnická osoba, ve výši 36 300 Kč, kdy tento znalecký posudek byl použit jako podklad pro zrušení prvního usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou promlčeny, když nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčel dne 14. 7. 2020 a nárok na náhradu majetkové újmy (zde znalečné) se promlčel dne 14. 1. 2023. Také důvody, pro které soud I. stupně neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, tento vymezil dostatečně. Odepření právních účinků námitce promlčení představuje výjimečný postup, který přichází v úvahu zejména tehdy, jestliže by její uplatnění bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, nebo jestliže druhá strana svým jednáním přispěla k tomu, že nárok nebyl uplatněn včas. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalovaná žalobci včasné uplatnění nároku znemožnila, uvedla jej v omyl, utvrzovala jej v očekávání dobrovolného plnění nebo jinak přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby. Žalobce byl právním profesionálem, který mohl procesní význam skončení prvního trestního stíhání a běh promlčecí doby odborně posoudit. Samotná skutečnost, že zastával jiný právní názor na počátek jejího běhu, nemohla založit rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Takový rozpor nevyplýval ani z toho, že promlčení mělo dopad jak na část požadovaného zadostiučinění, tak na náhradu nákladů prvního znaleckého posudku. Nešlo o dvojí postih žalobce, nýbrž o důsledek toho, že oba nároky byly odvozeny od prvního trestního stíhání a nebyly uplatněny včas. Odvolací soud zde tedy neshledává rozpor s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, neboť ten řešil specifické skutkové okolnosti výrazně odlišné od nyní posuzovaného případu.21. Žalobce nesouhlasil s omezením náhrady nákladů posudku , právnická osoba, z požadované částky 145 200 Kč na částku 53 664 Kč. Tvrdil, že posudek byl nezbytným prostředkem účinné obhajoby, zpochybnil klíčový odborný podklad obžaloby a přispěl ke zproštění žalobce obžaloby, takže mu měla být nahrazena celá skutečně zaplacená smluvní cena. Soud I. stupně správně uzavřel, že pořízení posudku bylo účelné a v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Z účelnosti jeho pořízení však bez dalšího nevyplývalo právo na náhradu celé smluvní ceny. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3414/2016 lze soukromě vynaložené náklady na znalecký posudek považovat za účelné pouze v rozsahu, který se významně neliší od znalečného, jež by za obdobný posudek hradil stát. Žalobce měl právo zvolit si zpracovatele posudku a sjednat s ním smluvní cenu, nemohl však bez dalšího přenést veškeré ekonomické důsledky takového ujednání na žalovanou. Soud I. stupně uvedený závěr nepoužil mechanicky. Nejprve posoudil potřebnost a význam posudku pro obhajobu žalobce a poté určil rozsah nákladů, které byly objektivně účelné a které bylo možné spravedlivě přenést na stát. Námitka žalobce požadující náhradu celé smluvní ceny zaplacené znalci proto není důvodná.22. Žalobce dále vytýkal soudu I. stupně, že podhodnotil intenzitu zásahů do jeho osobního, rodinného a profesního života. Zdůrazňoval své dlouhodobé působení ve veřejném životě a výkon advokacie, která je založena na osobní důvěře klientů, profesní důvěryhodnosti a bezúhonnosti. Poukazoval na psychickou zátěž, společenskou stigmatizaci, narušení rodinných vztahů, medializaci věci, ztrátu klientů a negativní dopady na svou veřejnou a politickou činnost. Soud I. stupně správně zjistil, že, Anonymizováno, trestní stíhání vyvolávalo u žalobce stres, psychickou zátěž, nejistotu, pocit nespravedlnosti a obavy z dalšího průběhu a výsledku řízení. Zasáhlo také do jeho vztahů s některými rodinnými příslušníky, přáteli a známými nad rámec obvyklých účinků trestního stíhání. Konkrétně šlo o nutnost tajit trestní stíhání před matkou žalobce, neboť žalobce se s ohledem na její vysoký věk obával, že by informace o jeho trestním stíhání mohla vést ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Dále bylo prokázáno zhoršení vztahu především s jedním ze synů. Na druhé straně nebylo prokázáno trvalé nebo mimořádně závažné narušení rodinných vztahů, rozpad rodiny ani jiný následek srovnatelný s nejzávažnějšími případy, v nichž bylo přiznáno podstatně vyšší zadostiučinění. Ani ve srovnávaných případech však nedošlo k rozpadu rodinných vztahů, byť trestní stíhání do nich výrazně zasáhlo, neboť negativně působilo na partnery i děti.23. Pokud jde o dopad trestního stíhání do profesní sféry, žalobce konkrétně prokázal ztrátu klienta společnosti , právnická osoba, od roku 2023. Obecně veřejně známé trestní stíhání advokáta pro jednání spojované s nakládáním s veřejným majetkem bylo objektivně způsobilé oslabit jeho profesní pověst a důvěryhodnost. U žalobce však nedošlo k celkové ztrátě povolání, jako tomu bylo v případě sp. zn. , spisová značka, , u odvolacího soudu sp. zn. , spisová značka, (MS v , adresa, ), kde poškozený rezignoval na funkci v zastupitelstvu i na funkci starosty, kterou vykonával 18 let, poškozený obdržel zadostiučinění 380 000 Kč, byl navíc ohrožen i vyšším trestem (3 – 10 let NTOS-nepodmíněný trest odnětí svobody) a věc byla medializována. O funkci starosty přišel i poškozený ve věci odškodňované pod sp. zn. , spisová značka, , u odvolacího soudu sp. zn. , spisová značka, (KS , adresa, ), a to po 28 letech, po dalších volbách funkci již nepřijal a přihlásil se na , právnická osoba, , jeho trestní stíhání trvalo však kratší dobu, 2,5 roku, a byl ohrožen NTOS do dvou let nebo zákazem činnosti, tedy mu nepodmíněný trest s ohledem na předchozí bezúhonnost také reálně nehrozil, obdržel zadostiučinění 200 000 Kč. Věc byla medializována. K odlivu klientely advokáta došlo i u poškozeného v případě sp. zn. , spisová značka, , u odvolacího soudu sp. zn. , spisová značka, (MS v , adresa, ), ten obdržel zadostiučinění ve výši 180 000 Kč, jeho trestní stíhání trvalo přes 6 let, tedy o více jak třetinu déle než u žalobce, mělo negativní vliv na partnerku, která čekala dítě, musela vyhledat pomoc psychologa, případ však nebyl medializován.24. Pokud jde o případy označené žalovanou, ve věci sp. zn. , spisová značka, , u odvolacího soudu sp. zn. , spisová značka, , není zřejmé, jak věc zasáhla do profesního života poškozeného, byl však ohrožen nižším NTOS do tří let, zřejmě by tak nepodmíněný trest odnětí svobody nebyl uložen, trestní stíhání však bylo dlouhé, téměř 10 let a poškozený byl zproštěn v rámci opakovaného rozhodnutí odvolacího soudu. Věc byla též medializována. Poškozený obdržel zadostiučinění ve výši 80 000 Kč. U věci sp. zn. , spisová značka, , u odvolacího soudu sp. zn. , spisová značka, bylo trestní stíhání relativně krátké do tří let přerušené ještě obdobím, kdy poškozený vykonával funkci poslance. Určitý čas se bál o své podnikání. Došlo k zásahu do rodinného života poškozeného a k medializaci. Poškozenému hrozil NTOS do 6 měsíců, tedy opět by zřejmě nepodmíněný trest nebyl uložen. Zadostiučinění činilo 100 000 Kč.25. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu I. stupně, že ukončení politické kariéry žalobce není v příčinné souvislosti s trestním stíháním, neboť žalobce se rozhodl nekandidovat již v roce 2018, tedy ještě před sdělením obvinění. Svou politickou kariéru tak neukončil v důsledku trestního stíhání, na rozdíl od některých poškozených ze srovnávaných případů, kteří rezignovali na funkci starosty a zastupitele přímo v důsledku trestního stíhání, jak bylo uvedeno výše.26. Pokud žalobce namítal nedostatečné zohlednění medializace věci, ani tato námitka nebyla důvodná. Soud I. stupně vzal v úvahu, že žalobce byl v médiích uváděn jménem a zachycen obrazem v souvislosti s tvrzenou škodou v řádu desítek milionů korun a že veřejná známost trestního stíhání zesílila zásah do jeho pověsti, soukromého života i výkonu advokacie. Současně však nebylo zjištěno, že by orgány činné v trestním řízení vůči médiím vystupovaly excesivně, předjímaly vinu žalobce nebo porušily presumpci neviny. Státu proto nebylo možné přičítat samotný obsah jednotlivých mediálních výstupů. Soud I. stupně tak správně rozlišil mezi odpovědností státu za způsob medializace a významem veřejné známosti nezákonného trestního stíhání pro rozsah skutečně vzniklé újmy.27. Pokud jde o odvolací námitky žalované, ta především namítala, že soud I. stupně nadhodnotil intenzitu nemajetkové újmy žalobce. Podle jejího názoru bylo zadostiučinění ve výši 100 000 Kč poskytnuté v rámci předběžného projednání nároku dostačující a nebyl důvod přiznávat žalobci dalších 100 000 Kč. Při posouzení povahy trestní věci žalovaná poukazovala na to, že žalobci s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost reálně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, státní zástupce navrhoval pouze peněžitý trest ve výši 55 000 Kč a městská část jako poškozená po žalobci požadovala náhradu jen ve výši 63 738 Kč. Tyto okolnosti však soud I. stupně nepominul a zohlednil je jako skutečnosti snižující intenzitu újmy. Žalovaná však nedostatečně přihlížela k tomu, že žalobce byl trestně stíhán v souvislosti s výkonem veřejné funkce pro jednání týkající se nakládání s obecním majetkem a že s jeho jednáním byla spojována škoda přesahující 23 000 000 Kč, což umocňovalo zásah do cti veřejně známé osoby, ohrožovalo důvěryhodnost a profesní postavení advokáta. Nižší výše nároku uplatněného poškozenou městskou částí ani návrh státního zástupce na uložení peněžitého trestu tento zásah neodstraňovaly.28. Žalovaná dále namítala, že zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu představuje méně příznivý důvod zproštění než zproštění podle § 226 písm. a) trestního řádu. To by mělo spíše újmu žalobce snižovat než zvyšovat, jak uzavřel soud I. stupně. Odvolací soud souhlasí potud, že důvod zproštění by neměl být hodnocen jako okolnost automaticky zvyšující či snižující újmu. V posuzovaném případě byla rozhodná otázka, zda poškozený spolu s ostatními spoluobviněnými způsobil škodu, proto byly zpracovávány četné znalecké posudky. Důvod zproštění změněný trestním odvolacím soudem z písm. a) na b) již podstatný nebyl.29. Pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání také není zcela relevantní otázka, zda trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, neboť při srovnávání jednotlivých kritérií je délka trestního stíhání jedním z kritérií, které se hodnotí. Délka trestního stíhání by mohla újmu umocňovat, kdyby v něm byly úseky zjevné nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, k tomu však v tomto případě nedošlo. Z pohledu poškozeného byla délka trestního stíhání tři roky a sedm měsíců zjevně subjektivně delší, to však ještě neznamená, že trestní stíhání s ohledem na značnou skutkovou, procesní a právní složitost věci, vysoký počet obviněných a obžalovaných, rozsáhlé listinné dokazování a vypracování několika znaleckých posudků, bylo nepřiměřeně dlouhé. V nynější věci žalobce samostatné zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení neuplatňoval. Nebezpečí dvojího odškodnění téže újmy proto nevzniklo. Soud I. stupně mohl a měl dobu tří let a sedmi měsíců zohlednit jako dobu, po kterou účinky trestního stíhání působily na žalobce, aniž musel uzavřít, že tato délka byla nepřiměřená. Pokud ji výslovně označil za nepřiměřenou, šlo o dílčí právní nepřesnost, která neměla vliv na výsledné posouzení.30. K otázce zásahu do profesního života žalobce odvolací soud uvádí, že žalobce prokázal ztrátu významného klienta v době probíhajícího trestního stíhání ve fázi řízení před soudem a právě medializace (jednalo se o věc veřejného zájmu a žalobce byl veřejně známá a veřejně činná osoba), umocňovala zásah do cti žalobce, což opět mělo vliv na jeho profesní reputaci. Odvolací soud přiměřeně odkazuje na body 23 a 26, kde se také k otázkám zásahu do profesního života a vlivu medializace v souvislosti s námitkami žalobce vyjadřoval.31. Po opětovném zhodnocení srovnávaných případů a okolností posuzovaného případu dospěl odvolací soud k závěru, že celková částka zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 200 000 Kč (k dobrovolně žalovanou zaplacené částce 100 000 Kč bylo soudem I. stupně přiznáno dalších 100 000 Kč) je přiměřená, neboť trestní stíhání trvalo delší dobu, zasáhlo do rodinného a profesního života žalobce a bylo silně medializováno, což vedlo k dalšímu zásahu do cti žalobce jako veřejně známé a politicky činné osoby. Odvolací soud nepovažuje přiznanou částku za nadhodnocenou i s ohledem na plynutí času, když srovnávané případy jsou několik let staré (u případů předložených žalovanou cca 5 a více let), přičemž v mezidobí došlo k nárůstu cenové hladiny. Odvolací soud si je vědom nyní předloženého rozsudku ve věci projednávané odvolacím soudem pod sp. zn. , spisová značka, . V tomto aktuálním rozsudku přiznané zadostiučinění činilo jen 150 000 Kč u spoluobviněného ze stejné trestní kauzy. U tamního poškozeného však byl shledán jen mírný zásah do rodinného života. Ani tento rozsudek tedy nevedl odvolací soud ke snížení přiznané částky v projednávaném případě, neboť v nyní projednávané věci byl dle názoru odvolacího soudu větší zásah do rodinného života žalobce. Trestní stíhání působilo negativně na syny žalobce a jejich rodiny. Vztah žalobce s jedním ze synů, byť přechodně, ovlivnilo významně. Navíc zde byla důvodná obava žalobce, aby se o trestním stíhání nedozvěděla matka žalobce, a to i vzhledem k jeho medializaci, neboť je vysokého věku a mělo by to neblahý dopad na její zdravotní stav. Zásah do rodinných vztahů proto odvolací soud shledává významnější. Odvolací soud shledal také významný zásah do pracovní sféry žalobce. Přiznání vyšší částky než ve věci řešené v senátu , číslo, Co je tedy důvodné.32. Naopak přiznání vyšší částky než přiznal soud I. stupně pak není namístě s ohledem na skutečnost, že zásahy do rodinné a pracovní sféry žalobce nebyly nevratné v tom smyslu, že nedošlo k rozpadu rodiny a ztrátě zaměstnání, resp. ukončení podnikatelské činnosti.33. Žalovaná také namítala, že soud I. stupně nepřezkoumatelně stanovil náhradu nákladů posudku , právnická osoba, částkou 53 664 Kč. Vytýkala mu, že vyšel ze 120 hodin práce, ačkoli znalec uvedl rozpětí 100 až 140 hodin, administrativní činnost ocenil částkou 200 Kč za hodinu a všechny úkony navýšil o 10% s ohledem na revizní povahu posudku. Ani tyto výhrady nejsou důvodné. Jestliže znalec nevedl přesnou evidenci času a uvedl rozpětí 100 až 140 hodin, představovalo použití středu tohoto rozpětí racionální a přezkoumatelný odhad, který nezvýhodňoval žádnou ze stran. Nebyl důvod bez dalšího vycházet ze spodní hranice, jak požadovala žalovaná, když ani tato hodnota nepředstavovala přesně zaznamenaný skutečný rozsah práce. Ostatně v písemném odhadu hodin strávených na vypracování znaleckého posudku znalec uváděl ještě před svým výslechem právě 120 hodin. Soud I. stupně dále správně rozlišil odbornou znaleckou činnost, kterou ocenil sazbou odpovídající odbornosti a náročnosti posudku, od administrativních činností, u nichž použil nižší sazbu. Částka 200 Kč za hodinu za administrativní práci odpovídala méně odborné povaze těchto úkonů a nepředstavovala zjevně nepřiměřené ani svévolné ocenění. Důvodné nejsou ani výhrady proti desetiprocentnímu zvýšení. Posudek měl jako celek revizní povahu a jeho účelem bylo přezkoumat a odborně zpochybnit dřívější znalecké závěry. Studium usnesení o zahájení trestního stíhání a dalších listin nebylo činností bez vztahu k revizi původního posudku, nýbrž součástí získání podkladů potřebných k celkovému odbornému zhodnocení věci. Nebylo proto nezbytné rozdělovat každý jednotlivý dílčí úkon podle toho, zda sám o sobě bezprostředně představoval přezkoumávání předchozího posudku. Výsledná částka 53 664 Kč měla oporu ve výpovědi znalce, povaze a rozsahu posudku i v použitelných sazbách znalečného. Nelze uzavřít, že by úvaha soudu I. stupně byla v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 3414/2016. Nebyl proto důvod ani pro její zvýšení na celou smluvní cenu požadovanou žalobcem, ani pro její snížení požadované žalovanou.34. Odvolací námitky žalobce ani žalované proto nebyly způsobilé zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku, který odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, kdy úvahu soudu I. stupně ohledně přibližně shodné míry úspěchu a neúspěchu považuje za správnou.35. Ze shodných důvodů rozhodl pak odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když ani jedna ze stran nebyla úspěšná se svými odvolacími námitkami.