Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 67.525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 2. 10. 2025 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení 31.000,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 10. 10. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 67.525 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v souvislosti s neplatnou smlouvou o životním pojištění , název, č. , číslo, ze dne 23. 9. 2004 (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistná smlouva zanikla ke dni 11. 6. 2023 uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Za dobu trvání právního vztahu žalobce na pojistném zaplatil celkem 126.555 Kč a žalovanou mu bylo vyplaceno pojistné plnění 20.100 Kč a odkupné 38.930 Kč. Žalobce se tak domáhá zaplacení rozdílu těchto částek. Smlouva je podle žalobce absolutně neplatná z důvodu existence jednotlivých zneužívajících ujednání.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, neboť pojistnou smlouvu považovala za platně sjednanou. Pokud by přesto byla smlouva shledána neplatnou, vznesla žalovaná námitku promlčení.4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2004 smlouvu o životním pojištění. Při sjednání smlouvy žalobce obdržel Smluvní ujednání pro sjednaná pojištění, všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění, všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění. Z těchto dokumentů však nevyplývá konkrétní výše rizikového pojistného, ani kolik mělo být žalovanou účtováno na počátečních či správních nákladech a poplatcích, jakož i na inkasních nákladech, a není z nich ani zřejmé, co se rozumí pojistně technickými zásadami. Pojistná smlouva zanikla uplynutím doby dožití k 11. 6. 2023. Na pojistném bylo za dobu trvání pojistného vztahu, tj. od roku 2004 do roku 2023, zaplaceno žalované celkem 126.555 Kč. Žalobci byla vyplacena v souvislosti s dopisem z 10. 5. 2016 částka 2.400 Kč. Při ukončení pojištění žalovaná vyplatila žalobci částku odbytného ve výši 38.930 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 67.525 Kč dopisem ze dne 23. 9. 2025, žalovaná mu ničeho dalšího nevyplatila.5. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně právní vztah mezi účastníky s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platné v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na § 37 obč. zák. shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou, neboť ze smluvních dokumentů nevyplývá konkrétní výše rizikového pojistného za další pojištění sjednané se základním pojištěním, které se uhrazuje z celkového pojistného, ani způsob jejího určení, stejně jako výše počátečních, správních či inkasních nákladů, které měly být stanoveny v přehledu poplatků žalované. Tyto však žalobce neobdržel, stejně jako pojistně technické zásady, a nebyly mu tedy známy. Stejně tak ze smlouvy nevyplývá mechanismus, na jehož základě by bylo možné stanovit i kapitálovou hodnotu pojištění, a není ani zřejmé, co se rozumí pojistně technickými zásadami, podle nichž měla být vypočtena výše odbytného ve smyslu článku 17 odst. 1 Všeobecných pojistných podmínek pro životní pojištění, či výše rizikového pojistného ve smyslu článku 1 bodu 1.7. Smluvních ujednání životního pojištění. Stejně tak nebylo ve smlouvě určeno, jak konkrétně je žalovaná oprávněna snižovat kapitálovou hodnotu pojištění, tedy o jaké konkrétní počáteční a správní náklady, rovněž stanovené podle blíže neurčených pojistně technických zásad (viz článek 1, bod 1.6. Smluvních ujednání životního pojištění). Absence takto podstatných údajů tak způsobuje neurčitost daných ujednání ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Pojistná smlouva totiž musí obsahovat jasně a určitě sjednané podstatné náležitosti, a kromě ujednání o výši pojistného z ní musí být zřejmý i rozsah povinností pojistníka k úhradě jednotlivých nákladů, a konkrétní způsob jejich výpočtu tak, aby bylo pojistníkovi zřejmé, jaká bude kapitálová hodnota jeho pojištění. Tato se však měla snižovat o rizikové pojistné, počáteční a správní náklady a poplatky. Protože v pojistné smlouvě chyběly její podstatné náležitosti, které jsou neoddělitelným ujednáním od jejího ostatního obsahu, je pojistná smlouva absolutně neplatná jako celek. Uvedené nedostatky nelze považovat za pouhou vadu smlouvy, přezkoumatelnou testem přiměřenosti ve smyslu § 56 obč. zák., resp. článku 6 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Tento test předpokládá existenci platně uzavřeného ujednání, jehož obsah lze posoudit z hlediska poctivosti a rovnováhy práv a povinností stran. Protože však výše uvedená ujednání nebyla ve smlouvě vůbec obsažena, nelze jejich přiměřenost podrobit soudnímu přezkumu, jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023. Vzhledem k vyslovenému závěru o neplatnosti pojistné smlouvy, považoval obvodní soud za nadbytečné posouzení neplatnosti ujednání z důvodu, zda jsou způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran, tj. podrobit je přezkumu stran přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. podle Směrnice.6. Následkem absolutní neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., které je třeba vypořádat. Žalobce v řízení prokázal, že žalované byla na pojistném uhrazena minimálně částka 126.555 Kč, přes poučení soudu však neprokázal, jak konkrétně tyto částky žalované platil. Nicméně i za této situace bylo třeba přihlédnout k námitce promlčení, kterou v řízení uplatnila žalovaná. Nalézací soud měl za to, že žalobce mohl z dopisu ze dne 2. 4. 2005 spolu s výplatou odbytného dne 2. 4. 2025 zjistit potřebné informace o neplatnosti pojistné smlouvy. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta s ohledem na absolutní neplatnost pojistné smlouvy činí podle § 107 obč. zák. dva roky, a podle obvodního soudu by skončila 2. 4. 2027. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 10. 10. 2025, je zřejmé, že subjektivní promlčecí doba dosud neuplynula.7. Vedle subjektivní promlčecí lhůty běžela podle § 107 odst. 2 obč. zák. i objektivní promlčecí lhůta, jejíž délka činila tři roky. S ohledem na to, že žaloba byla podána dne 10. 10. 2025 a s přihlédnutím k tříleté objektivní promlčecí době, jsou promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 10. 10. 2022. Protože podle informace z 12. 6. 2022 bylo za dobu od 12. 6. 2021 do 12. 6. 2022 uhrazeno celkem 12.215 Kč, a žádné další platby po tomto datu v řízení prokázány nebyly, byť smlouva, Anonymizováno, zanikla dožitím ke dni 11. 6. 2023, je nárok žalobce promlčen. Protože žalobce i přes poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neprokázal, jakou částku uhradil žalované v době od 12. 6. 2022 do 11. 6. 2023, vycházel nalézací soud z informací k pojistné smlouvě z informačního dopisu z 12. 6. 2022. Soudem prvního stupně zároveň nebyly shledány žádné důvody, pro které by námitka promlčení měla být v rozporu s dobrými mravy, záměr žalované postupovat nepoctivě ke spotřebitelům prokázán nebyl.8. Soud prvního stupně proto žalobu o zaplacení částky 67.525 Kč s příslušenstvím zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.9. Proti zamítavému rozsudku podal žalobce včasné odvolání s tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce označil rozsudek za nepřezkoumatelný a porušující jeho právo na spravedlivý proces.10. Soud prvního stupně pochybil tím, že vůbec neprovedl řádné posouzení toho, zda pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání ve smyslu § 55 a 56 obč. zák. a článku 3 směrnice 93/13/EHS, čímž odmítl eurokonformní a prospotřebitelský výklad požadovaný judikaturou Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) a omezil se na pouhé konstatování neplatnosti smluv pro neurčitost. Soudem přijaté závěry jsou však v přímém rozporu s ustálenou judikaturou SDEU k výkladu Směrnice. Argumentace soudu prvního stupně, podle níž neurčitost ujednání brání jejich posouzení jako zneužívajících ustanovení, a tak i jejich podrobení testu přiměřenosti, není slučitelná ani se systematikou Směrnice. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož neurčitost ujednání sama o sobě vylučuje jejich zneužívající povahu, tak podle žalobce vede k výsledku, kdy by nižší míra transparentnosti smlouvy znamenala nižší míru spotřebitelské ochrany. Takový výklad je však s účelem Směrnice zjevně neslučitelný. Skutečnost, že smlouva byla shledána neplatnou pro neurčitost některých ujednání, proto sama o sobě nevylučuje povinnost soudu zabývat se současně otázkou zneužívající povahy těchto či dalších ujednání. Neurčitost a netransparentnost ujednání nelze ztotožňovat s jejich neexistencí. Právě skutečnost, že dotčená ujednání existují, ale nejsou pro průměrného spotřebitele srozumitelná, neumožňují mu posoudit ekonomické důsledky smlouvy a ponechávají rozsah zásahu do jeho majetkové sféry prakticky plně v dispozici žalované, je podstatou tvrzené zneužívající povahy těchto ustanovení podle § 55 a § 56 obč. zák. v souladu s judikaturou SDEU. Žalobce v řízení přesně vymezil, která ustanovení pojistné smlouvy považuje za zneužívající a z jakých důvodů. Současně odkázal na judikaturu SDEU, na pokyny Evropské komise k výkladu Směrnice a na rozhodnutí soudů vyšší instance. Soud prvního stupně se však s touto argumentací a judikaturou nevypořádal v rozsahu odpovídajícím významu projednávané otázky a převzal závěry Nejvyššího soudu bez jejich bližšího posouzení v kontextu projednávané věci.11. Dále žalobce argumentoval tím, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen není. Prvostupňový soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty, když fakticky převzal formalistický přístup kritizovaný v judikatuře Ústavního soudu k nárokům z neplatných smluv. Žalobce je přesvědčen, že pokud je pojistná smlouva neplatná pro rozpor s § 56 obč. zák. v důsledku zneužívajících ujednání, je namístě posoudit běh promlčecí lhůty v souladu s právním názorem SDEU, a to jak co do stanovení počátku jejího běhu, tak i co do posouzení její nepřiměřeně krátké délky. S ohledem na ustálenou judikaturu nelze stanovit počátek běhu objektivní promlčecí lhůty ve vztahu k jednotlivým platbám tak, že právo na vrácení bezdůvodného obohacení vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna. Objektivní promlčecí lhůta nemohla běžet před vědomostí žalobce o zneužívajícím charakteru inkorporační klauzule a neplatnosti pojistné smlouvy jako celku, přičemž o těchto skutečnostech se žalobce dozvěděl až od právního zástupce. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze stanovit k okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o výši odkupného, tedy dle nalézacího soudu ke dni 2. 4. 2025. Podle judikatury nelze počátek subjektivní promlčecí lhůty vztahovat ani k doručení výročních dopisů, ani k okamžiku doručení informace o výši odkupného.12. Jedním z objektivních indikátorů vědomosti žalované je systematická tvorba významných rezerv na rizika plynoucí ze sporů týkajících se životního pojištění, a to bezprostředně po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 ze dne 27.02.2018 a následně rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 ze dne 13. 2. 2019, na něž bezprostředně reagovala i , právnická osoba, prostřednictvím dohledového benchmarku č. , číslo, . Tvorba rezerv je výsledkem kvalifikovaného vyhodnocení právních a ekonomických rizik, která předpokládá identifikaci potenciální neplatnosti smluv, odhad počtu dotčených smluv i kvantifikaci možných nároků a nelze ji redukovat na hypotetickou či čistě formální úvahu v rámci péče řádného hospodáře. Sama existence těchto rezerv dokládá, že žalovaná s rizikem neplatnosti svých formulářových smluv reálně počítala, dokládají výroční zprávy žalované za roky 2020-2024, které žalobce navrhl k důkazu. Žalobce proto setrvává na tom, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro závěr, že uplatnění námitky promlčení žalovanou představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž soud neměl poskytnout ochranu.13. Soud prvního stupně dále věc nesprávně právně posoudil, pokud k tíži žalobce dovodil neunesení důkazního břemene ohledně přesné výše uhrazeného pojistného, aniž by současně reflektoval, že rozhodné informace a podklady se nacházejí výlučně v dispoziční sféře žalované jako profesionálního pojistitele a regulovaného subjektu podléhajícího zvláštním evidenčním a archivačním povinnostem. Žalobce v řízení opakovaně uváděl, že při podání žaloby vycházel z částky 126.555 Kč uvedené v potvrzení vystaveném samotnou žalovanou při ukončení pojistné smlouvy. Tento údaj představoval jediný souhrnný údaj o zaplaceném pojistném, který měl žalobce objektivně k dispozici. Současně žalobce výslovně tvrdil, že nedisponuje úplným přehledem jednotlivých plateb pojistného za dobu trvání smluvního vztahu, neboť takovými údaji disponuje výhradně žalovaná. Navzdory tomu soud prvního stupně po žalobci požadoval prokázání jednotlivých plateb pojistného, aniž by využil procesní nástroje směřující ke zjištění skutkového stavu od osoby, která má příslušné důkazy ve své dispozici. Žalobce přitom v řízení výslovně navrhoval postup dle § 129 odst. 2 o. s. ř. a uložení ediční povinnosti žalované k předložení úplného přehledu plateb pojistného, včetně data jednotlivých plateb a jejich výše. Soud se však s tímto návrhem řádně nevypořádal a potřebné dokazování neprovedl. Takový postup je podle názoru žalobce v rozporu se zásadou spravedlivého procesu i ustálenými závěry rozhodovací praxe vztahujícími se k tzv. důkazní nouzi. Nelze totiž spravedlivě požadovat po účastníkovi řízení, aby prokazoval skutečnosti, jejichž doložení objektivně nemá ve své dispozici, zatímco druhý účastník – zde žalovaná jako profesionální pojistitel – příslušnými evidencemi běžně disponuje a je povinen je vést. Nadto žalobce v řízení doložil pojistnou smlouvu, pojistku i její dodatky, z nichž vyplývá výše sjednaného pojistného v jednotlivých obdobích trvání pojistného vztahu, a to ve výši 300 Kč, následně 870 Kč a poté 880 Kč měsíčně, včetně sjednaného mimořádného pojistného ve výši 2.399 Kč. Již z těchto listin je zřejmé, že při dlouhodobém plnění smlouvy celkový objem uhrazeného pojistného přesahoval částku 126.555 Kč uvedenou v potvrzení žalované.14. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví žalobě o zaplacení částky 67.525 Kč s příslušenstvím a žalované uloží povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; alternativně pak žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.15. V písemném vyjádření k odvolání žalovaná vyvracela jednotlivé odvolací námitky žalobce (k otázce nedostatku přezkumu tzv. zneužívajících ujednání, promlčení, rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a nepřezkoumatelnosti rozsudku) a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.16. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalobce a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání zamítavý výrok o věci samé a v důsledku toho i akcesorický výrok o nákladech řízení, pročež odvolání žalobce neshledal důvodným.17. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. V jeho odůvodnění, které odvolací soud považuje za přiléhavé a přesvědčivé, soud prvního stupně řádně vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly a řádně se vypořádal i s argumentací žalobce. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu z 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je „především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Je přitom pravdou, že povinností soudu je též vypořádat se s relevantními námitkami účastníků řízení včetně jejich důkazních návrhů (srov. např. nález Ústavního soudu z 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08), tuto povinnost však nelze vykládat tak, že soud je povinen budovat svou argumentaci na podrobné oponentuře každé jednotlivé námitky, kterou účastník v řízení vznese, popř. se jednotlivě vypořádat s každým jednotlivým navrženým důkazem či s každým judikátem, na který účastník odkázal ve své argumentaci – klíčové v tomto směru je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu z 19. 9. 2018 sp. zn. 29 NSCR 174/2016). Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či z 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Z podaného odvolání je přitom bez pochybností zřejmé, že žalobci nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.18. Odvolací soud seznal, že soud prvního stupně správně a v rozsahu, který lze považovat za dostatečný pro rozhodnutí věci, zjistil skutkový stav, přičemž provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a na tomto základě pak dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Ta pak následně relevantně právně posoudil. Soud své závěry přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.19. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.20. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.21. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).22. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.23. Soud prvního stupně v prvé řadě dovodil, že předmětná pojistná smlouva je dle § 37 odst. 1 a § 41 obč. zák. absolutně neplatná zejména s ohledem na absenci určitého a konkrétního smluvního ujednání o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného, rovněž tak s ohledem na absenci ujednání o výši počátečních, správních a inkasních nákladů a absenci mechanismu stanovení kapitálové hodnoty pojištění. Tento klíčový závěr, rovněž tak i důvody, na jejichž základě soud prvního stupně tento závěr přijal, považuje odvolací soud za zcela správné. Za situace, kdy v pojistné smlouvě absentují určitá a jednoznačná ujednání o tom, jaká část pojistného připadá na poplatky a jaká na úhradu rizika spojeného s pojištěním pro případ smrti, a rovněž absentují určitá ujednání o stanovení kapitálové hodnoty pojištění, je opodstatněný závěr o neplatnosti pojistné smlouvy dle § 37 odst. 1 obč. zák. jakožto celku, neboť ujednání o pojistném je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy a je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy.24. Protože je tedy pojistná smlouva absolutně neplatná pro její neurčitost, nelze již dále hodnotit, zda sjednané smluvní podmínky (zejména z hlediska sjednaných poplatků či rizikového pojistného) měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023) – to, co není určitým způsobem ujednáno, nelze dále podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti. Ostatně jak opakovaně ve své judikatuře poukázal dovolací soud, z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není tento případ, kdy důvodem tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Odvolací soud rovněž upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, přičemž v této souvislosti Ústavní soud posuzoval i otázku uplatněné námitky promlčení a její soulad s dobrými mravy, dále i aplikovatelnost judikatury Soudního dvora Evropské unie (konkrétně rozsudek SDEU C 485/19), a to i z pohledu počátku běhu promlčecí doby. Ústavní soud zde konstatoval, že v případě smluv o investičním životním pojištění se (narozdíl od smluv o spotřebitelském úvěru od nebankovních společností) nevyskytují zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud dále deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“. Judikatura Nejvyššího soudu pak nebyla překonána ani nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026 sp. zn II. ÚS 3645/25. Odvolací soud proto i nadále setrvává na judikaturním závěru, že je třeba rozlišit neurčitost smlouvy na straně jedné a problematiku zneužívajících (nepřiměřených) ujednání ve spotřebitelské smlouvě na straně druhé a soudní přezkum naplnění obecných požadavků na platnost smlouvy z hlediska její určitosti od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě - testu přiměřenosti, s vyjádřením zásady, že co není určitým způsobem ujednáno, nelze takto dále hodnotit. Povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není případ souzené věci.25. Důsledkem neplatného právního úkonu (pojistné smlouvy) je povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění či majetkový prospěch, který v souvislosti s plněním z neplatného právního úkonu získali (§ 451, § 457 obč. zák.).26. Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).27. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.28. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá, že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obč. zák., podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2288/2022).29. Pokud žalobce argumentoval tím, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, je nutno tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3594/2018).V posuzované věci žalobce netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobce, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobce v mylném přesvědčení, že jím uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobci jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby. Na tomto závěru ničeho nemění ani tzv. dohledový benchmark č. , číslo, vydaný , právnická osoba, 6. 6. 2019, který se zabývá otázkou odkazů v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách na jiné dokumenty a vyjadřuje toliko názor pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem , právnická osoba, , který je aplikován v dohledové praxi. Za této situace lze uzavřít, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Navíc i Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22 ohledně případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvedl, že „nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení“. Tento závěr pak dle Ústavního soudu platí především za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci „ustanovení, které by jej jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem“.30. Pokud jde o aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. na projednávanou věc, pak odvolací soud předně poukazuje na konstantní judikaturu, podle které „z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že „počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21).31. V intencích shora uvedeného má odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je v daném případě třeba dospět k závěru, že žalobce skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, prokazatelně získal až v souvislosti s právním rozborem uvedeného smluvního vztahu, který byl učiněn v rámci výzvy zpracované jeho právním zástupcem dne 23. 9. 2025. Touto výzvou byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení právě z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, subjektivní promlčecí doba mohla v dané věci začít běžet až tímto okamžikem. Stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby tak, jak jej učinil soud prvního stupně, podle odvolacího soudu nemůže obstát. I pokud by žalobce z dopisu žalované ze dne 2. 4. 2025 zjistil celkovou částku dosud uhrazeného pojistného a aktuální hodnotu odkupného, nelze z nich dovozovat, že byl současně přesvědčen, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Tomu by musela předcházet vědomost žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy. Takovou vědomost z dopisu žalované (ani ve spojitosti s výplatou odbytného) podle odvolacího soudu dovodit nelze. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce až do právního rozboru učiněného jeho právním zástupcem nevěděl, že pojistná smlouva je neplatná, nemohl tím spíše vědět o bezdůvodném obohacení ze strany žalované. V poměrech posuzované věci tak subjektivní promlčecí doba dosud neuplynula.32. Pokud jde o aplikaci tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák., pak odvolací soud konstatuje, že tuto lze na projednávaný případ aplikovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že „povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).“ Ke stejným závěrům se přiklonil Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 29. 10. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 a ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. 33 Cdo 714/2025.33. Pokud žalobce svůj žalobní nárok uplatnil u soudu žalobou dne 10. 10. 2025, nebyl by jeho nárok promlčen toliko v rozsahu plateb uskutečněných před uplynutím tříleté promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. Promlčené by tak nebyly pouze platby pojistného uskutečněné v období po 10. 10. 2022, žádné takové platby však z provedeného dokazování nevyplývají a nebyly žalobcem ani tvrzeny.34. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že žalobce nebyl v jakékoliv důkazní nouzi ohledně doložení plateb pojistného podle výzvy prvostupňového soudu. Byl to žalobce, který platby prováděl, a to prostřednictvím svého bankovního účtu, konkrétně trvalým příkazem, jak vyplývá z pojistné smlouvy provedené k důkazu v rámci řízení před soudem prvního stupně. Žalobce tedy disponuje veškerými podklady, které k doložení jím provedených plateb, ze kterých dovozuje vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované, potřebuje. Žalobce proto není v jakékoliv důkazní nouzi, která by odůvodňovala přenesení důkazního břemene na žalovanou. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97) platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Žalobce se dovolává existence bezdůvodného obohacení v konkrétní výši, je proto jeho procesní odpovědností vznik takového bezdůvodného obohacení prokázat. Soud prvního stupně vycházel při stanovení výše zaplaceného pojistného z dopisu žalované ze dne 2. 4. 2025, z něhož bylo zjištěno, že žalobce zaplatil na pojistném na předmětnou smlouvu celkem částku 126.555 Kč. Zároveň v řízení nebylo zjištěno a ostatně žalobcem nebylo ani tvrzeno, že by k jakékoliv platbě pojistného došlo i po 10. 10. 2022.35. Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k žalobcem zaplacenému pojistnému tak uplynula tříletá objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. a žaloba proto není (s ohledem na námitku promlčení uplatněnou v řízení žalovanou) důvodná. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobu zamítl.36. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal ani předpoklady pro položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se výkladu unijního práva dle návrhu žalobce učiněného před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak učinil za stavu, kdy položení takové otázky nepovažuje za nezbytné, naopak má za to, že ve věci je možné rozhodnout i bez tohoto žalobcem navrhovaného postupu, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí v této věci nespočívá na aplikaci unijního práva a jeho výkladu.37. Odvolací soud proto postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek, včetně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.38. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované činí celkem 10.333 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 7.640 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby po 3.820 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21 % DPH z částky 8.540 Kč ve výši 1.793 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.