30 Co 185/2026-107 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 67.525 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této částky od 2. 10. 2025 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení 31.000,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 10. 10. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 67.525 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v souvislosti s neplatnou smlouvou o životním pojištění , název, č. , číslo, ze dne 23. 9. 2004 (dále jen „pojistná smlouva“). Pojistná smlouva zanikla ke dni 11. 6. 2023 uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Za dobu trvání právního vztahu žalobce na pojistném zaplatil celkem 126.555 Kč a žalovanou mu bylo vyplaceno pojistné plnění 20.100 Kč a odkupné 38.930 Kč. Žalobce se tak domáhá zaplacení rozdílu těchto částek. Smlouva je podle žalobce absolutně neplatná z důvodu existence jednotlivých zneužívajících ujednání.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, neboť pojistnou smlouvu považovala za platně sjednanou. Pokud by přesto byla smlouva shledána neplatnou, vznesla žalovaná námitku promlčení.4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2004 smlouvu o životním pojištění. Při sjednání smlouvy žalobce obdržel Smluvní ujednání pro sjednaná pojištění, všeobecné pojistné podmínky pro životní pojištění, všeobecné pojistné podmínky pro úrazové pojištění. Z těchto dokumentů však nevyplývá konkrétní výše rizikového pojistného, ani kolik mělo být žalovanou účtováno na počátečních či správních nákladech a poplatcích, jakož i na inkasních nákladech, a není z nich ani zřejmé, co se rozumí pojistně technickými zásadami. Pojistná smlouva zanikla uplynutím doby dožití k 11. 6. 2023. Na pojistném bylo za dobu trvání pojistného vztahu, tj. od roku 2004 do roku 2023, zaplaceno žalované celkem 126.555 Kč. Žalobci byla vyplacena v souvislosti s dopisem z 10. 5. 2016 částka 2.400 Kč. Při ukončení pojištění žalovaná vyplatila žalobci částku odbytného ve výši 38.930 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 67.525 Kč dopisem ze dne 23. 9. 2025, žalovaná mu ničeho dalšího nevyplatila.5. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně právní vztah mezi účastníky s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platné v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na § 37 obč. zák. shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou, neboť ze smluvních dokumentů nevyplývá konkrétní výše rizikového pojistného za další pojištění sjednané se základním pojištěním, které se uhrazuje z celkového pojistného, ani způsob jejího určení, stejně jako výše počátečních, správních či inkasních nákladů, které měly být stanoveny v přehledu poplatků žalované. Tyto však žalobce neobdržel, stejně jako pojistně technické zásady, a nebyly mu tedy známy. Stejně tak ze smlouvy nevyplývá mechanismus, na jehož základě by bylo možné stanovit i kapitálovou hodnotu pojištění, a není ani zřejmé, co se rozumí pojistně technickými zásadami, podle nichž měla být vypočtena výše odbytného ve smyslu článku 17 odst. 1 Všeobecných pojistných podmínek pro životní pojištění, či výše rizikového pojistného ve smyslu článku 1 bodu 1.7. Smluvních ujednání životního pojištění. Stejně tak nebylo ve smlouvě určeno, jak konkrétně je žalovaná oprávněna snižovat kapitálovou hodnotu pojištění, tedy o jaké konkrétní počáteční a správní náklady, rovněž stanovené podle blíže neurčených pojistně technických zásad (viz článek 1, bod 1.6. Smluvních ujednání životního pojištění). Absence takto podstatných údajů tak způsobuje neurčitost daných ujednání ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Pojistná smlouva totiž musí obsahovat jasně a určitě sjednané podstatné náležitosti, a kromě ujednání o výši pojistného z ní musí být zřejmý i rozsah povinností pojistníka k úhradě jednotlivých nákladů, a konkrétní způsob jejich výpočtu tak, aby bylo pojistníkovi zřejmé, jaká bude kapitálová hodnota jeho pojištění. Tato se však měla snižovat o rizikové pojistné, počáteční a správní náklady a poplatky. Protože v pojistné smlouvě chyběly její podstatné náležitosti, které jsou neoddělitelným ujednáním od jejího ostatního obsahu, je pojistná smlouva absolutně neplatná jako celek. Uvedené nedostatky nelze považovat za pouhou vadu smlouvy, přezkoumatelnou testem přiměřenosti ve smyslu § 56 obč. zák., resp. článku 6 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Tento test předpokládá existenci platně uzavřeného ujednání, jehož obsah lze posoudit z hlediska poctivosti a rovnováhy práv a povinností stran. Protože však výše uvedená ujednání nebyla ve smlouvě vůbec obsažena, nelze jejich přiměřenost podrobit soudnímu přezkumu, jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023. Vzhledem k vyslovenému závěru o neplatnosti pojistné smlouvy, považoval obvodní soud za nadbytečné posouzení neplatnosti ujednání z důvodu, zda jsou způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran, tj. podrobit je přezkumu stran přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. podle Směrnice.6. Následkem absolutní neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., které je třeba vypořádat. Žalobce v řízení prokázal, že žalované byla na pojistném uhrazena minimálně částka 126.555 Kč, přes poučení soudu však neprokázal, jak konkrétně tyto částky žalované platil. Nicméně i za této situace bylo třeba přihlédnout k námitce promlčení, kterou v řízení uplatnila žalovaná. Nalézací soud měl za to, že žalobce mohl z dopisu ze dne 2. 4. 2005 spolu s výplatou odbytného dne 2. 4. 2025 zjistit potřebné informace o neplatnosti pojistné smlouvy. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta s ohledem na absolutní neplatnost pojistné smlouvy činí podle § 107 obč. zák. dva roky, a podle obvodního soudu by skončila 2. 4. 2027. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 10. 10. 2025, je zřejmé, že subjektivní promlčecí doba dosud neuplynula.7. Vedle subjektivní promlčecí lhůty běžela podle § 107 odst. 2 obč. zák. i objektivní promlčecí lhůta, jejíž délka činila tři roky. S ohledem na to, že žaloba byla podána dne 10. 10. 2025 a s přihlédnutím k tříleté objektivní promlčecí době, jsou promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 10. 10. 2022. Protože podle informace z 12. 6. 2022 bylo za dobu od 12. 6. 2021 do 12. 6. 2022 uhrazeno celkem 12.215 Kč, a žádné další platby po tomto datu v řízení prokázány nebyly, byť smlouva, Anonymizováno, zanikla dožitím ke dni 11. 6. 2023, je nárok žalobce promlčen. Protože žalobce i přes poučení soudu podle § 118a o. s. ř. neprokázal, jakou částku uhradil žalované v době od 12. 6. 2022 do 11. 6. 2023, vycházel nalézací soud z informací k pojistné smlouvě z informačního dopisu z 12. 6. 2022. Soudem prvního stupně zároveň nebyly shledány žádné důvody, pro které by námitka promlčení měla být v rozporu s dobrými mravy, záměr žalované postupovat nepoctivě ke spotřebitelům prokázán nebyl.8. Soud prvního stupně proto žalobu o zaplacení částky 67.525 Kč s příslušenstvím zamítl jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.9. Proti zamítavému rozsudku podal žalobce včasné odvolání s tím, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce označil rozsudek za nepřezkoumatelný a porušující jeho právo na spravedlivý proces.10. Soud prvního stupně pochybil tím, že vůbec neprovedl řádné posouzení toho, zda pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání ve smyslu § 55 a 56 obč. zák. a článku 3 směrnice 93/13/EHS, čímž odmítl eurokonformní a prospotřebitelský výklad požadovaný judikaturou Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) a omezil se na pouhé konstatování neplatnosti smluv pro neurčitost. Soudem přijaté závěry jsou však v přímém rozporu s ustálenou judikaturou SDEU k výkladu Směrnice. Argumentace soudu prvního stupně, podle níž neurčitost ujednání brání jejich posouzení jako zneužívajících ustanovení, a tak i jejich podrobení testu přiměřenosti, není slučitelná ani se systematikou Směrnice. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož neurčitost ujednání sama o sobě vylučuje jejich zneužívající povahu, tak podle žalobce vede k výsledku, kdy by nižší míra transparentnosti smlouvy znamenala nižší míru spotřebitelské ochrany. Takový výklad je však s účelem Směrnice zjevně neslučitelný. Skutečnost, že smlouva byla shledána neplatnou pro neurčitost některých ujednání, proto sama o sobě nevylučuje