30 Co 373/2025-127 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 33.356,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 2.700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od září 2020 do června 2022 (s výjimkou měsíců dubna 2021 a září 2021) nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované jako řidič v rámci , místo, , adresa, , přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla určena mzdovým výměrem ze dne 18. 3. 2020 ve výši , částka, , resp. mzdovým výměrem ze dne ze dne 17. 3. 2021 ve výši , částka, . Srovnatelní zaměstnanci žalované , jméno FO, a , jméno FO, , na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v , místo, , adresa, , přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec , jméno FO, , částka, Kč, resp. , částka, a zaměstnanec , jméno FO, , částka, , resp. , částka, . Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v , adresa, , a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 33.356,96 Kč s příslušenstvím. Pokud jde o následnou argumentaci žalované týkající se údajných rozdílů v kritériích předvídaných v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, pro které podle jejího názoru nelze práci žalobce a označených zaměstnanců považovat za srovnatelnou ve smyslu § 110 zákoníku práce, pak žalobce ve svých vyjádřeních zdůraznil, že se jedná pouze o účelové tvrzení, jímž se žalovaná snaží zastřít nerovné odměňování svých zaměstnanců s ohledem na místo výkonu práce. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani uplatňování systému odměňování nezohledňovala a nyní je pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že mzdu žalobce stanovila v souladu s právními předpisy a svými vnitřními předpisy, přičemž do výše mzdy se promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, podmínky jednotlivých pracovišť, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, a to i tehdy, jedná‑li se o zaměstnance na stejných typových pozicích. Žalobcem označení zaměstnanci tedy neměli oproti žalobci vyšší mzdu proto, že pracovali na území , adresa, , ale proto, že nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Práce žalobce se podle žalované od práce označených zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce i míry stresové zátěže. Práce v , místo, , adresa, , kde působili označení zaměstnanci, zahrnovala složitější logistiku, větší počet výměnišť v rozsáhlém areálu a s tím související zvýšenou namáhavost práce řidiče, jakož i vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu v , místo, , adresa, , kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a s ohledem na menší rozlohu tohoto pracoviště zde byla fyzická náročnost a míra odpovědnosti řidiče nižší. Práce obou označených , adresa, zaměstnanců byla podle žalované náročnější také z toho důvodu, že tito jezdili převážně v hlavní přepravní síti, tj. krátké trasy po velkoměstě, s větším počtem zastávek a úkonů, zatímco žalobce vykonával zpravidla delší jízdy v rámci oblastní přepravní sítě, s menším počtem zastavení a nižší frekvencí nakládek a vykládek. Oba označení řidiči byli navíc v , adresa, vystaveni vyšší dopravní zátěži, častým změnám dopravní situace a vyšší míře nehodovosti, což podle žalované také zvyšuje náročnost práce. U zaměstnance , jméno FO, žalovaná dále poukázala na jeho výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, a u zaměstnance , jméno FO, pak akcentovala jeho vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. S ohledem na uvedené rozdíly má žalovaná za to, že označené zaměstnance nelze považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 15. 3. 1991 do 30. 6. 2022; v rozhodném období pracoval na pozici řidič, typová pozice , Označení, , tarifní stupeň , číslo, , s místem výkonu práce Atrakční obvod , místo, , adresa, ; pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, s různými časy začátku a konce pracovní doby, v brzkých ranních a odpoledních směnách, přičemž ranní směny částečně zasahovaly do práce v noci. Žalobce nezačínal pracovní dobu před 02:00 hodinou ranní, nejpozději končil odpolední směnu v 21:05 hodin, celonoční směny nevykonával. Jízdy, které zasahovaly i do práce v noci, nepřesahovaly délku 4 hodin práce v noci, s výjimkou jediné jízdy. Žalobce v rozhodném období vykonal 4.371 jízd, z toho 852 jízd ve městě , adresa, , 2 jízdy v , adresa, v jediný den, 13 jízd nad 100 km, 350 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodin, dále odpracoval 11 sobotních směn, v neděli nepracoval.5. Označený srovnatelný zaměstnanec , jméno FO, pracoval u žalované od 31. 12. 1983 do 30. 11. 2022, v rozhodném období pracoval u žalované rovněž na pozici řidič, typová pozice , Označení, , tarifní stupeň , číslo, . Zaměstnanec , jméno FO, pracoval v ranních, odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu. Pravidelně vykonával celonoční směny mezi 22:00 hodin až 6:00 hodin. Zaměstnanec , jméno FO, v rozhodném období od září 2020 do června 2022 vykonal 1.379 jízd v rámci , adresa, v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 32 jízd v délce nad 100 km a 709 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodinou, dále odpracoval 11 sbotních směn a 11 nedělních směn.6. Druhý označený srovnatelný zaměstnanec , jméno FO, pracoval u žalované od 20. 8. 2012 na pozici řidič, s místem výkonu práce Atrakční obvod , místo, , adresa, , pravidelné pracoviště , adresa, . Zaměstnanec , jméno FO, pracoval v odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu. Zaměstnanec , jméno FO, v rozhodném období od září 2020 do června 2022 vykonal 5.847 jízd, z toho 2.981 jízd v rámci , adresa, v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 14 jízd v délce nad 100 km, 573 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00 hodin, dále odpracoval 12 sobotních směn a 10 nedělních směn.7. Pokud jde o sběrné , místo, („, místo, “), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v , místo, , adresa, s ohledem na jeho rozlohu a větší počet výměnišť, na kterých musel řidič v rámci areálu zastavovat (, adresa, , místo, , , adresa, , , adresa, ), vyžadovala, aby řidič nejen přistavil vůz k rampě, ale také samostatně organizoval nakládku i vykládku podle jízdního řádu pro to které výměniště, efektivně plánoval pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; oproti tomu v , místo, , adresa, bylo zpravidla jedno výměniště, mimořádně se nakládalo na dvou místech. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v období od 1. 9. 2020 do 30. 6. 2022 došlo v , adresa, k celkem 30.837 nehodám, zatímco v , adresa, kraji došlo k celkem 7.977 nehodám.8. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále „zákoník práce“). Zabýval se tím, zda práce vykonávaná žalobcem byla ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, , pročež dospěl k závěru, že tomu tak není. V této souvislosti zdůraznil, že nelze vycházet pouze z toho, že žalobce a označení zaměstnanci byli zařazeni do stejné typové pozice a stejného tarifního stupně, ale je nezbytné zjišťovat skutečnou náplň jejich práce, jejich pracovní výkonnost související s namáhavostí, složitostí a odpovědností práce, jakož i jejich pracovní podmínky. Přitom postačuje, aby se práce srovnávaných zaměstnanců lišila byť jen v jednom ze srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, aby se o stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce nejednalo.9. Podle soudu prvního stupně nebyla práce žalobce s pra