30 Co 8/2026-140 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 30.281,06 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.400 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od října 2020 do dubna 2021 a října 2021 až června 2022 nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 9. 2021 jako řidič v rámci , místo, , adresa, , přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla od října 2020 určena ve výši , částka, , od dubna 2021 ve výši , částka, a od října 2021 ve výši , částka, . Srovnatelní zaměstnanci žalované , jméno FO, a , jméno FO, , na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v , místo, , adresa, , přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec , jméno FO, , částka, , resp. , částka, a zaměstnanec , jméno FO, , částka, , resp. , částka, . Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Žalovaná při stanovování tarifní mzdy zaměstnanců nepřípustně zohledňovala sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce, systém odměňování nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobce proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v , adresa, , a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 30.281,06 Kč s příslušenstvím.3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Na svou obranu argumentovala tím, že práce žalobce se od práce zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce, jakož i míry stresové zátěže. Práce v , místo, , adresa, , kde působili označení zaměstnanci, zahrnovala časté noční směny v rozsahu celonočního provozu, složitější logistiku, větší počet výměnišť a vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu v , místo, , adresa, , kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a pracovní režim byl pravidelnější. V případě , adresa, žalovaná zdůraznila také vyšší dopravní zátěž a míru nehodovosti. U obou označených zaměstnanců rovněž poukázala na jejich výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, a dále u zaměstnance , jméno FO, akcentovala jeho vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. Podle žalované s ohledem na uvedené rozdíly nelze označené zaměstnance považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku předně popsal jednotlivá skutková zjištění, která čerpal z provedených listinných důkazů (blíže srov. body 11. – 24. napadeného rozsudku), a následně svůj skutkový závěr. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 6. 2018; v rozhodném období pracoval jako řidič na pracovišti , místo, , adresa, ; jeho pracovní režim zahrnoval nerovnoměrně rozvržené pracovní směny s různými časy začátku a konce pracovní doby, v ranních a odpoledních směnách, přičemž část směn byla konána v noci, žalobce zpravidla nezačínal práci před třetí hodinou ranní, při odpolední směně končil nejpozději ve 21:05 hodin, výjimečně (3x v rámci rozhodného období) ve 22:30 hodin. Výjimečně pracoval déle než 4 hodiny v noci, jednalo se o směny od 0:45 do 8:35 hodin nebo 01:05 do 9:55 hodin, takovou směnu měl 1x až 2x v měsíci. Celonoční směny žalobce nevykonával, jízdy, které zasahovaly i do definované práce v noci, zpravidla nepřesahovaly délku 4 hodin práce v noci; žalobce v rozhodném období vykonal 2 926 jízd, z toho 771 jízd ve městě , adresa, a 0 jízd v , adresa, , 31 jízd nad 100 km, 338 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00 hodin, žalobce odpracoval 0 směn v neděli. Žalobce v rozhodném období prováděl trasy v rámci , adresa, kraje s 1 až 4 zastávkami na trase, trasy prováděl jak v rámci města , adresa, , tak mimo , adresa, , např. do , adresa, , , adresa, či , adresa, . Žalobce konal jízdy zejména s krátkými přejezdy, dlouhé jízdy konal výjimečně. Žalobce manipuloval se zdvižným čelem.5. Zaměstnanci , jméno FO, (u žalované zaměstnán od roku 1983) a , jméno FO, (u žalované zaměstnán od roku 2012) byli v rozhodném období rovněž zařazeni do typové pozice řidič, avšak na pracovišti , místo, , adresa, ; v rozhodném období pobíral zaměstnanec , jméno FO, základní mzdu ve výši , částka, , resp. , částka, a zaměstnanec , jméno FO, základní mzdu ve výši , částka, , resp. , částka, ; oba pracovali ve směnném provozu s pravidelnými nočními směnami, včetně směn zasahujících celou noční dobu či začínajících v časných ranních hodinách, a jejich pracovní vytížení zahrnovalo i odpolední směny končící po 21:30, současně jejich pracovní režim zahrnoval i víkendový provoz; jejich jízdní činnost převážně probíhala v rámci areálu , místo, , adresa, s následnými jízdami do dalších lokalit s převahou , adresa, . Pokud jde o , místo, („, místo, “), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v , místo, , adresa, s ohledem na větší počet výměnišť, na kterých musel řidič v rámci areálu zastavovat (, adresa, , místo, , , adresa, , , adresa, ), vyžadovala, aby řidič nejen přistavil vůz k rampě, ale také samostatně plánoval a prováděl nakládku i vykládku podle jízdního řádu a pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; oproti tomu v , místo, , adresa, bylo toliko jedno výměniště, kde se nakládá a vykládá hromadně na jedné rampě. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v období od 1. 10. 2020 do 30. 4. 2021 došlo v , adresa, v silničním provozu k 9 nehodám, při kterých došlo k usmrcení osoby či osob, 40 nehodám s těžkým zraněním, 579 nehodám s lehkým zraněním, 8 245 nehodám bez zranění, tj. celkem 8 873 nehodám; a v období od 1. 10. 2021 do 30. 6. 2022 k 21 nehodám, při kterých došlo k usmrcení osoby či osob, 117 nehodám s těžkým zraněním, 1 120 nehodám s lehkým zraněním, 11 413 nehodám bez zranění, tj. celkem 12 671 nehodám. Oproti tomu v , adresa, kraji došlo v období od 1. 10. 2020 do 30. 4. 2021 k 17 nehodám, při kterých došlo k usmrcení osoby či osob, 59 nehodám s těžkým zraněním, 718 nehodám s lehkým zraněním, 2 335 nehodám bez zranění, tj. celkem 3 129 nehodám; a v období od 1. 10. 2021 do 30. 6. 2022 k 31 nehodám, při kterých došlo k usmrcení osoby či osob, 126 nehodám s těžkým zraněním, 1 422 nehodám s lehkým zraněním, 3 201 nehodám bez zranění, tj. celkem 4 780 nehodám. Hustota provozu v roce 2020 v , adresa, dosahovala vyšší intenzity, než hustota provozu v , adresa, co do počtu motorových vozidel na 1 000 obyvatel. Systém odměňování žalované se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic, v rámci typové pozice jsou zařazeni do tarifního stupně, pro který je stanoveno rozmezí výše minimální a maximální základní tarifní hrubé měsíční mzdy, která jim může být určena.6. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce („zákoník práce“), kdy se zabýval především tím, zda práce vykonávaná žalobcem byla ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci , jméno FO, a , jméno FO, , pročež dospěl k závěru, že tomu tak není.7. Jedním z důvodů, pro něž soud prvního stupně konstatoval, že práce označených zaměstnanců , jméno FO, a , jméno FO, nebyla s prací žalobce srovnatelná, byly významné odlišnosti v pracovních podmínkách ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce. Konkrétně byla rozdílnost shledána v tom, že žalobce byl řidičem u žalované k počátku rozhodného období po 2 roky, práci vykonával v , místo, , adresa, , přičemž se logisticky jednalo o jednodušší uspořádání pracoviště pro nakládku a vykládku přepravovaného zboží v rámci , místo, , a dále prováděl jízdy s méně zastávkami oproti označeným srovnatelným zaměstnancům, což mělo dopad na jeho fyzické zatížení, neboť nastupoval a vystupoval méně z vozidla a méně manipuloval s převáženým zbožím a zásilkami. Co se týče výše mzdy, žalobci byla v rámci prvé části rozhodného období mzda zvyšována a stíraly se rozdíly mezi výší mzdy žalobce a označených zaměstnanců, avšak poté, co žalobce po uk