35 Co 120/2026-52 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 25 425 Kč spolu s 11,50 % úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 389 425 Kč spolu s 12 % úrokem z prodlení ročně od , datum, do zaplacení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 1 184,49 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 414 850 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , jež trvalo od července 2011 do listopadu 2024, tedy více než 13 let. Žalobce uvedl, že řízení bylo extrémně dlouhé, neúměrné své povaze a zasáhlo významně do jeho osobnostních práv, zejména tím, že po celou dobu trvání konkursu žil v nejistotě a za trvajícího zásahu do každodenního osobního, pracovního i sociálního života. Průtahy způsobené selháním insolvenčního správce, jenž byl posléze odvolán a následně trestně stíhán a rovněž nepravomocně odsouzen pro zpronevěru majetku z podstaty, se v konečném důsledku vůči němu projevily jako zásah veřejné moci dopadající na něj po celou dobu konkursu. Konkursní řízení, které představovalo pro žalobce zásadní zásah do právní sféry, mu bránilo v běžném životním fungování, v možnosti uzavírat smlouvy, nakládat s majetkem, budovat vlastní životní zázemí i rodinné vztahy, a že psychické následky dlouhotrvající nejistoty a společenského stigmatizování osob v konkursu pociťoval intenzivně. Svůj nárok na zadostiučinění uplatnil u žalované dne , datum, , žalovaná však jeho nároku vyhověla pouze částečně, když mu přiznala částku 66 150 Kč, což žalobce považuje za nedostatečné vzhledem k celkové době řízení i závažnosti zásahu. S ohledem na to navrhl, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal mu též náhradu nákladů řízení.3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobce dne , datum, uplatnil žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a že mu bylo v rámci mimosoudního řízení částečně vyhověno částkou 66 150 Kč. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nezpochybňuje nepřiměřenou délku insolvenčního řízení, nicméně nesouhlasila s výší požadovaného zadostiučinění, kterou považuje za neodpovídající zákonným kritériím dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a relevantní judikatuře , Orgán veřejné moci, . Podle žalované bylo insolvenční řízení věcně a skutkově složité, proběhlo ve více instancích a v rámci konkursního řízení byl činěn velký počet úkonů, přičemž část průtahů nelze přičítat státu, protože souvisejí s postupem insolvenčního správce nebo se způsobem, jakým dlužník nakládal se svými dluhy. Žalovaná uvedla, že při stanovení přiznané částky postupovala podle metodiky , Orgán veřejné moci, (sp. zn. , spisová značka, ), základní částku byla povinna korigovat zejména z důvodu složitosti věci, délky konkursního řízení, zapojení odvolacích instancí a dílčího podílu žalobce na celkové délce řízení. Uzavřela, že částka požadovaná žalobcem je nepřiměřená a neodpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ani tuzemské rozhodovací praxi, a proto navrhla zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch žalované.4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na §§ 1, 2, 3, 5, 7, 8, 13, 15, 26 § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „OdpŠk“), uvedl, že insolvenční řízení, jehož délka je předmětem tohoto sporu, trvalo od , datum, do , datum, , tedy celkem 13 let a 4 měsíce. Mezi účastníky nebylo sporné, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Soud prvního stupně při posouzení této otázky vzal v úvahu povahu posuzovaného řízení, které bylo řízením konkursním, tedy řízením, jež je ze své podstaty spojeno s opakovanými úkony insolvenčního správce, postupným zpeněžováním majetkové podstaty, šetřením pohledávek věřitelů a řešením incidenčních sporů. Z úřední činnosti bylo soudu známo, že konkursní řízení v řadě případů trvají i dvacet či více let, a délka tohoto řízení proto sama o sobě nevybočuje z rámce obdobných věcí. V nynější věci neshledal zásadní průtahy v podobě nečinnosti insolvenčního soudu, s výjimkou období let 2014–2016, kdy soud převážně pouze přebíral zprávy insolvenčního správce, avšak tato doba nebyla natolik rozsáhlá či intenzivní, aby sama o sobě zakládala nesprávný úřední postup. Do řízení se přihlásilo 29 věřitelů, přesto bylo insolvenční řízení komplikováno pouze třemi incidenčními spory, na jejichž výsledek bylo zapotřebí vyčkat. Soudy obou stupňů ve věci opakovaně rozhodovaly, přičemž odvolací soud vydal nejméně čtyři rozhodnutí. Žalobce se na délce řízení nijak negativně nepodílel; na výzvy soudu reagoval včas, svá odvolání doplňoval dle pokynů odvolacího soudu a v řízení spolupracoval. Soud prvního stupně připomněl, že stát lze činit odpovědným pouze za postup soudu jako orgánu veřejné moci, nikoli za činnost insolvenčního správce. V nynější věci žalobce netvrdil, že by insolvenčnímu soudu vytýkal nedostatečný dohled nad správou majetkové podstaty, ani neuváděl, že by soud upozorňoval na nečinnost insolvenčního správce, a proto nelze státu přičítat průtahy, které vznikly v důsledku postupu správce nebo složitosti zpeněžování majetku. Pokud jde o význam řízení pro žalobce, soud prvního stupně nepřehlédl, že žalobce uváděl mezi dopady řízení mimo jiné nemožnost seberealizace v širším okruhu majetkových a ekonomických aktivit. Takové tvrzení je však třeba hodnotit obezřetně, neboť žalobce se v době zahájení řízení již nacházel ve stavu úpadku, který vyústil v prohlášení konkursu, což přirozeně omezuje možnosti odvozovat, že by byl v rozhodné době objektivně schopen vykonávat aktivity, které nyní zmiňuje. Z povahy konkursního řízení vyplývá, že disponování majetkem přechází na insolvenčního správce, a úvahy žalobce o širší majetkové či podnikatelské činnosti jsou spíše hypotetickou úvahou o možném osobním rozvoji než reálnou možností vyplývající z tehdejších poměrů. Soud prvního stupně proto tato tvrzení posoudil s přiměřenou zdrženlivostí a hodnotil je pouze v rozsahu, v jakém mohou mít skutečný význam pro určení intenzity zásahu do jeho práv. Nejistota, kterou žalobce v průběhu řízení pociťoval, se týkala především výsledku konkursu, tedy rozsahu zpeněžení jeho majetku a míry uspokojení věřitelů. Tyto dopady jsou však pro konkursní řízení typické a nepředstavují zvýšený zásah do osobnostní sféry ve smyslu kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Význam řízení pro žalobce soud prvního stupně proto nehodnotil jako snížený.5. Na základě shora uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož jeho celková délka byla vzhledem k průběhu řízení nepřiměřená, byť samotné řízení nevykazovalo zásadní průtahy v podobě nečinnosti insolvenčního soudu. V důsledku nepřiměřené délky řízení žalobci vznikla nemajetková újma, k jejímuž odčinění není dostačující pouhé konstatování porušení práva. Přiměřeným prostředkem je poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění vyšel z orientační sazby 16 500 Kč za každý rok trvání řízení, neboť řízení trvalo více než deset let, a dospěl k základní částce 203 500 Kč. Částku snížil o 20 % z důvodu skutkové, procesní a organizační složitosti konkursního řízení, které bylo ovlivněno zejména šíří majetkové podstaty, množstvím přihlášek a zpeněžováním několika nemovitostí. Dalších 30 % soud odečetl s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, které ve věci opakovaně rozhodovaly a jejichž zásahy se objektivně promítly do celkové délky řízení. Naopak základní částku navýšil o 10 % v důsledku zjištění, že průběh řízení byl ovlivněn i trestnou činností insolvenčního správce, což představovalo zásah do právní jistoty žalobce, ačkoliv tato skutečnost není státu přičitatelná jako nesprávný úřední postup. Základní částku dále soud snížil z důvodu sníženého významu daného řízení pro žalobce o 15 %. Celkem soud prvního stupně snížil základní částku o 55 % (tedy o 111 925 Kč) a přiměřená výše zadostiučinění činila 91 575 Kč. Žalovaná již žalobci poskytla částku 66 150 Kč v rámci předběžného projednání nároku, proto soud prvního stupně žalobě vyhověl pouze v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi touto částkou a soudem určenou výší zadostiučinění ve výroku ad. I., ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl ve výroku ad. II.6. Úrok z prodlení žalobce požadoval od , datum, . Vzhledem k tomu, že nárok u žalované uplatnil dne , datum, , nemohla se žalovaná dostat do prodlení již , datum, , neboť zákon jí poskytuje šestiměs