36 Co 346/2025-95 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 51 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 5. 10. 2021 do zaplacení (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 7 363,80 Kč, splatných do rukou advokátky žalobkyně (výrok II), to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že dne 3. 6. 2021 provedla úplný odtah motorového vozidla reg. zn. , SPZ, (dále též jen „vozidlo“), které téhož dne umístila na odtahovém parkovišti a zde jej střežila po dobu 124 dní. Odtah byl proveden proto, že vozidlo nebylo způsobilé provozu na pozemních komunikacích z důvodu marného uplynutí lhůty pro provedení pravidelné technické prohlídky, která platila do 29. 8. 2008. Vozidlo tak nesmělo být provozováno na pozemních komunikacích, přičemž cenu za odtah vozidla a jeho střežení stanoví příslušné nařízení , právnická osoba, . Žalovaný, který vozidlo provozoval, si jej vyzvedl až dne 4. 10. 2021, nárok žalobkyně tvořený částkou za odtah ve výši 1 900 Kč a částkou 49 150 Kč za služby parkovného po dobu 124 dní však přes výzvy nezaplatil.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění popsaných v bodech 4. až 10. napadeného rozsudku, ze kterých odvolací soud pro stručnost vychází a zcela na ně odkazuje. Po zhodnocení provedených důkazů potom učinil závěr o skutkovém stavu, podle něhož žalovaný byl od 28. 6. 2006 do dne vyzvednutí vozidla, tedy do 4. 10. 2021, vlastníkem a provozovatelem vozidla reg. zn. , SPZ, , jehož poslední technická prohlídka platila do 29. 6. 2008. Vozidlo bylo dne 21. 8. 2020 umístěno na pozemní komunikaci na adrese , adresa, , žalovaný byl po tomto zjištění opakovaně vyzván žalobkyní k dobrovolnému odstranění vozidla z pozemní komunikace, a to adresně i formou vyvěšení oznámení na úřední desce Městské části , adresa, . Žalovaný však vozidlo neodstranil, proto žalobkyně dne 3. 6. 2021 provedla jeho odtah a umístila jej na jí provozovaném parkovišti. Žalovaný si vozidlo z tohoto parkoviště osobně vyzvedl až dne 4. 10. 2021, dluh za odtah a parkovné za dobu 124 dní ve výši 51 050 Kč však žalobkyni neuhradil, a to i přes její písemnou výzvu ze dne 23. 11. 2021.4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 19d zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a rovněž podle § 2 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) až c) nařízení Rady , právnická osoba, ze dne 12. 2. 2013 o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti. Na jejich základě dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení poplatku za úplný odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a částky za 124 dní střežení vozidla na parkovišti k tomu určeném a provozovaném žalobkyní v celkové výši 51 050 Kč. Protože žalovaný svůj dluh ani po výzvě žalobkyně řádně a včas nesplnil, dostal se podle soudu prvního stupně v souladu s § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dnem následujícím po vyzvednutí vozidla, tedy od 5. 10. 2021, do prodlení s jeho zaplacením. V důsledku toho vznikl žalobkyni podle § 1970 o. z. nárok na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb., počítaný z dlužné částky k datu zaslání výzvy. Žalobě proto soud prvního stupně zcela vyhověl, náhradu nákladů řízení přiznal úspěšné žalobkyni podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž její výši v rozhodnutí vyčíslil.5. Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, ve kterém si nejprve stěžoval na postup ve věci rozhodující soudkyně. Ta sice na počátku jednání zjišťovala, zda strany nenamítají její podjatost, žalovaný však v té době takovou námitku vznést nemohl, neboť jednání ještě nezačalo. Podjatost soudkyně totiž vyšla najevo až během soudního řízení, kdy nepostupovala nestranně a nenabídla stranám smírčí řízení. Odůvodnění rozsudku také neobsahuje výpověď žalovaného a řadu jím navržených důkazů.6. Žalovaný připustil, že mu žalobkyně již dne 30. 12. 2020 oznámila, že jeho vozidlo bude odtaženo a že bude vymáhat částky za odtah a parkovné, pokud žalovaný do půl roku neodstraní závady vozidla. Nepopřel, že vozidlo bylo nakonec odtaženo 3. 6. 2021, poukázal však na to, že na parkovišti v , adresa, ulici parkoval od roku 2007 a nikdy na něm žádná odtahová služba nezasahovala. Za nesprávný považoval závěr prvostupňového soudu, že na výzvy žalobkyně nereagoval, naopak opakovaně žádal z finančních důvodů o odpuštění parkovného.7. Žalovaný dále namítal, že soud prvního stupně v rozhodnutí vyšel ze zákona č. 13/1997 Sb., který je pro majitele vozů v mnohém diskriminační. Žalobkyně pracuje s nájemnými tipaři a udavači na provizní bázi a uvedený zákon jí umožňuje dopouštět se legálních „krádeží“ vozidel, ze kterých předtím vyrobí pro okolí překážející vrak. Právě to byl případ vozidla žalovaného, které mělo jedinečné technické parametry a bylo na něj možné pohlížet jako na uznávaný veterán. Žalobkyně odůvodnila odtah vozidla tím, že mělo platnou STK pouze do roku 2008, podle žalovaného však právě z toho plyne, že vozidlo nebylo způsobilé provozu a jeho odstavení na parkovišti nikoho neohrožovalo. Závěrem žalovaný doplnil, že je bezdomovcem, je bez zaměstnání, evidován na úřadu práce, proto nevlastní pozemek, na který by mohl vozidlo umístit. Vzhledem k jeho tíživé finanční a zdravotní situaci navrhl, že by žalobkyni zaplatil alespoň částku 17 000 Kč z požadovaného parkovného, a to v několika měsíčních splátkách.8. Odvolací důvody žalovaného ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně vyvracela, napadený rozsudek navrhla potvrdit. Zcela odmítla námitku podjatosti soudkyně s tím, že řízení bylo vedeno naprosto standardně. Soud prvního stupně správně vyšel z předložených důkazů, které byly zásadní součástí skutkových tvrzení vztahujících se k žalovanému nároku. Naopak tvrzení žalovaného o poškození vozidla na ulici ze strany třetích osob nemělo pro uplatněný nárok žádný důkazní význam. Významné bylo pouze přiznání žalovaného, že byl v předstihu informován o hrozícím odtahu výzvou umístěnou na skle vozidla, nijak se tomu však nesnažil zabránit, byl tedy s odtahem vozidla plně srozuměn. Žalobkyně také popřela, že by spolupracovala s osobami, které by bylo možné označit za tipaře či udavače, že by se dopouštěla krádeží vozidel a vyhledávala žalovaným označené tzv. investiční vozy. Do předmětu její činností rovněž nespadá výroba vraků, jak to v odvolání žalovaný popisoval. Nucené odtahy vozidel provádí ze zákona a ve veřejném zájmu, nejedná se o podnikatelskou činnost provozovanou za účelem zisku. Při provádění odtahů také nerozlišuje limitované série vozidel či veterány.9. Žalobkyně dále uvedla, že vozidla, kterým marně uplynula lhůta pro provedení technické prohlídky, nesmí být provozována na pozemních komunikacích, přičemž výjimky neexistují a provozovatelé vozidel nejsou oprávněni se jich „zbavovat“ tím, že odstraní registrační značku. Žalobkyně rovněž není oprávněna pracovat s centrální evidencí obyvatel, není totiž orgánem veřejné moci, proto ani v souvislosti s odtahem vozidel není oprávněna zjišťovat majetkové poměry jejich provozovatelů. S návrhem žalovaného na zaplacení částky 17 000 Kč žalobkyně nesouhlasila, přičemž za zásadně urážlivé označila tvrzení žalovaného, že je součástí mafie a vymáhá výkupné (žalovaný za výkupné označil parkovné na střeženém parkovišti – poznámka odvolacího soudu), a protože odvolání obsahovalo urážlivá vyjádření i vůči soudkyni, žalobkyně navrhla, aby žalovanému byla uložena pořádkové pokuta.10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a odvolání shledal nedůvodným. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).11. Odvolací soud nejprve posoudil žalovaným vznesenou námitku podjatosti věc rozhodující soudkyně, která měla spočívat v jejím postupu ve věci.12. Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.13. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.14. Odvolací soud po přezkumu námitky podjatosti konstatuje, že tato námitka nespočívá na tvrzení o konkrétním vztahu soudkyně k projednávané věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům; soustřeďuje se výhradně do nesouhlasu s jejím postupem v řízení.15. Jak vyplývá z citovaných ustanov