51 Co 118/2026-69 – Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 4. 3. 2025 do zaplacení ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I/), dále žalobu do částky 628 393 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II/) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 256,31 Kč ve lhůtě patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III/).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 126 250 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , které podle jejího tvrzení trvalo přibližně 6 let, a dále částku 520 893 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, spočívající v ušlém zisku v důsledku nemožnosti disponovat přiznanou pohledávkou po dobu trvání tohoto řízení, tedy celkem částku 647 143 Kč. Žalobkyně tvrdila vznik újmy v důsledku průtahů a neefektivního postupu soudů, přičemž zdůrazňovala zejména nedostatky v činnosti soudu prvního stupně v původním řízení a jeho organizační selhání. Žalovaná nároky jako celek neuznala, byť připustila existenci nepřiměřené délky řízení a poskytla částečné zadostiučinění ve výši 63 750 Kč za nepřiměřenou délku řízení. Namítala přiměřenost této částky, složitost řízení a absenci podmínek pro vznik škody, neboť tvrzený ušlý zisk považovala za hypotetický a nedoložený; současně namítala, že případný nárok na úrok z prodlení může vzniknout až po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů a ze spisu Obvodního soudu pro , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , v odůvodnění svého rozhodnutí shrnul stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 18 až 21 odůvodnění rozsudku. Spornou byla výše náležitého zadostiučinění a existence škody. Soud dospěl předně ke skutkovému závěru, uvedenému pod bodem 29 rozsudku, že řízení bylo skutkově i procesně složitější, avšak bylo zatíženo řadou průtahů a neefektivních postupů soudu včetně zrušení prvního rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost a nedostatečné skutkové závěry, přičemž celková délka řízení 6 let (vymezená žalobkyní od podání prvé žaloby 16.8.2018 do právní moci rozhodnutí v pořadí druhého roudhodnutí odvolacího soudu ke dni 17.8.2024-– poznámka odvolacího soudu) byla nepřiměřená.4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, zejména § 5, § 13 a § 31a tohoto zákona, a dále podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2952 a § 1971. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, a z judikatury, např. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010. Základní částku stanovil ve výši 15 000 Kč za rok řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc, sníženou na polovinu za první dva roky řízení, neboť celková délka řízení sice byla nepřiměřená, nikoli však extrémní. Takto určenou základní částku dále modifikoval podle kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Snížení o 20 % odůvodnil tím, že řízení bylo skutkově i procesně složitější, jelikož zahrnovalo velké množství jednotlivých plateb s rozdílným právním důvodem, rozsáhlé dokazování listinami i svědeckými výpověďmi, procesní úkony jako spojení věcí, nařízení mediace a opakované změny žaloby, což objektivně prodlužovalo jeho trvání a nelze přičítat plně k tíži státu. Naopak zvýšení o 20 % soud odůvodnil postupem orgánů veřejné moci, opakovanými průtahy a neefektivním vedením řízení soudem prvního stupně, zejména prodlevy mezi úkony, nekoncentrovaný postup při dokazování, opožděné nařízení jednání po vrácení věci odvolacím soudem, jakož i pochybení, spočívající v nepřezkoumatelnosti prvního rozsudku, jenž byl zrušen odvolacím soudem, což vedlo k prodloužení řízení; tyto okolnosti považoval za natolik významné, že odůvodňovaly kompenzační navýšení základní částky. Kritérium jednání žalobkyně soud hodnotil jako neutrální, neboť sice přispěla k prodloužení řízení vadami podání a některými návrhy na odročení, současně však činila kroky směřující k urychlení řízení, a proto zde základní částku nemodifikoval. Konečně zvýšení o 10 % soud odůvodnil zvýšeným významem řízení pro žalobkyni, když předmětem sporu byly vysoké částky, dosahující až cca 2 500 000 Kč, které byly pro žalobkyni s ohledem na její majetkové a osobní poměry zásadní, a řízení tak mělo pro ni nadstandardní význam přesahující běžné majetkové spory. Na základě těchto úvah soud uzavřel, že celkově je namístě zvýšení základní částky ve výši 75 000 Kč o 10 %, a proto žalobě vyhověl pouze částečně v rozsahu doplatku zadostiučinění (82 500 - 63 750 = 18 750 Kč), zatímco ve zbytku, vč. nedůvodně požadovaného úroku z prodlení před uplynutím šestiměsíční zákonné lhůty (§ 15OdpŠk) ji zamítl, neboť požadovaná částka neodpovídala zákonným kritériím.5. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni náhradu škody v podobě ušlého zisku především proto, že neshledal naplnění zákonných předpokladů odpovědnosti státu, zejména existenci skutečné škody a příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a nesprávným úředním postupem. Soud zdůraznil, že žalobkyně nesprávně vymezila rozhodné období, neboť ušlý zisk nelze vztahovat k celé době trvání řízení, ale pouze k době průtahů, které by bylo třeba konkrétně identifikovat a vyčíslit. Nadto soud vyšel z § 1971 občanského zákoníku a dovodil, že případná újma, spočívající v nemožnosti disponovat peněžní pohledávkou, byla kryta přiznaným úrokem z prodlení, který v posuzované věci dosahoval vyššího zhodnocení, než jaké žalobkyně tvrdila u svých hypotetických investic, a tudíž jí žádná majetková újma nevznikla. Za podstatné považoval i to, že tvrzení žalobkyně o možném investování prostředků a dosažení zisku byla pouze hypotetická a nedostatečně konkrétní, neboť nebylo prokázáno, jakým způsobem by žalobkyně skutečně investovala ani jakého výnosu by reálně dosáhla. Soud dále uvedl, že znehodnocení peněz vlivem inflace nepředstavuje škodu ani ušlý zisk ve smyslu právní úpravy, a odkázal na ustálenou judikaturu, která takový nárok vylučuje. Konečně poukázal i na to, že sama žalobkyně v průběhu původního řízení deklarovala finanční obtíže a potřebu prostředků na běžné výdaje, což zpochybňuje pravděpodobnost jejich investování. Z těchto důvodů soud žalobu v části ušlého zisku v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl.6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyhodnotil úspěch účastníků poměrně a přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 256,31 Kč.7. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to dle důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., kdy rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci, zejména pokud jde o stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu a neuznání nároku na náhradu škody. Žalobkyně namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil kritéria pro modifikaci základní částky zadostiučinění, když nepřiměřeně snížil základní částku o 20 % z důvodu tvrzené skutkové a procesní složitosti řízení, ačkoliv provedené důkazy (listiny, svědecké výpovědi, výslechy účastnic) nepřekračují běžný rámec civilního řízení a případná procesní přerušení (mediace, odročení jednání) znamenala v souhrnu pouze několikaměsíční prodlení. Současně žalobkyně nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně přiznal stejnou váhu zvýšení základní částky o 20 % z důvodu pochybení orgánů veřejné moci, ačkoliv řízení bylo podle ní zatíženo zásadními nedostatky, zejména dlouhodobou dezorganizací, průtahy a nedostatečnou procesní aktivitou soudu, přičemž první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost a absenci řádných skutkových závěrů. Žalobkyně zdůrazňuje, že po vrácení věci dne 30. 6. 2022 bylo další jednání nařízeno až na 6. 2. 2023, tedy po téměř 8 měsících, a že věc byla efektivně projednávána až po změně obsazení senátu dne 18. 4. 2023, tj. téměř po 5 letech od zahájení řízení, přičemž předchozí vedení řízení nebylo schopno zajistit smysluplný průběh jednání ani rozhodnutí ve věci. Podle žalobkyně proto nelze připustit, aby závažná pochybení soudu byla „vyvážena“ pouze mírnou složitostí věci, a soud prvního stupně navíc nedostatečně odůvodnil, proč obě modifikace stanovil shodně ve výši 20 %. Dále namítá nesprávné hodnocení svého procesního chování, neboť na výzvy soudu reagovala včas, aktivně usilovala o urychlení řízení (např. podáními ze dnů 16. 6. 2023, 30. 1. 2024, 2. 4. 2024 a 2. 8. 2024, návrhem na spojení věcí) a její postup nepřispě