51 Co 71/2026-151 – Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 882 Kč s příslušenstvím, představujícím zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně od 28.5.2025 do zaplacení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu o zaplacení částky 33 788 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 5 836 Kč (výrok III.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná jí zaplatila částku 53 670 Kč s příslušenstvím jako vydání bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy o životním pojištění, uzavřené mezi účastnicemi dne 31.10.2013. Žalobkyně tvrdila absolutní neplatnost pojistné smlouvy pro neurčitost a netransparentnost ujednání (zejména ohledně rizikového pojistného, poplatků a konstrukce podílových jednotek) a existenci zneužívajících ujednání. Žalovaná částka podle tvrzení žalobkyně činí rozdíl mezi uhrazeným pojistným ve výši 150 700 Kč a vyplaceným odbytným ve výši 97 030 Kč. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a namítala platnost a srozumitelnost smlouvy, dostatečné informování žalobkyně, existenci pojistné ochrany jako protiplnění, a dále vznesla námitku promlčení a požadovala započtení hodnoty poskytnuté pojistné ochrany.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastnic v průběhu řízení a poté popsal skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil, a to pod body 42 až 53 odůvodnění rozsudku. Pod bodem 55 pak formuloval závěr o skutkovém stavu, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje. Pro účely odůvodnění tohoto rozsudku považuje odvolací soud za nutné zdůraznit následující: Žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 31.10.2013 pojistnou smlouvu , název, č. , číslo, , jejímž předmětem bylo životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění 1.11.2013 a dále jednotlivá riziková připojištění (v podrobnostech srov. bod 42 napadeného rozsudku). Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky, což žalobkyně svým podpisem stvrdila, avšak sazebník poplatků nebyl součástí smluvní dokumentace, přičemž pouze ze sazebníku mohla žalobkyně v době uzavření smlouvy zjistit, jaká je výše rizikového pojistného. Smlouvou byla sjednána výše měsíčního pojistného na částku 1 100 Kč. Žalovaná vystavovala pro žalobkyni výroční dopisy s tím, že ve výročním dopise z roku 2022 bylo mimo jiné uvedeno kolik bylo uhrazeno na pojistném a kolik bylo z této částky uhrazeno na pojištění s kódem , kód, (životní pojištění) a na jednotlivá připojištění, dále byl uveden alokační poměr pro investici do finančních fondů životního pojištění, aktuální výše podílových jednotek, aktuální výše odkupného a přehled pojistného a poplatků za období přecházejícího roku. Žalovaná doložila vytvoření, předání k odeslání výročního dopisu v systému žalované. Za období od 18.6.2022 do 18.6.2025 žalobkyně uhradila na pojistném částku 36 300 Kč, rizikové pojistné dle sazebníku za dané období od 18.6.2022 do 18.6.2025 činilo 0 Kč, na připojištění bylo uhrazeno pojistné ve výši 16 418 Kč. Žalobkyně vyzvala dne 12.5.2025 žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, představujícího rozdíl mezi uhrazenými platbami pojistného a vyplaceným plněním, a to s lhůtou k plnění do 25.5.2025. Žalovaná vydání bezdůvodného obohacení odmítla dopisem ze dne 27.5.2025 a ničeho nad rámec poskytnutého odkupného ve výši 97 030 Kč, které bylo vyplaceno 31.3.2025, neuhradila.4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zejména podle § 37 odst. 1, § 41, § 451 a násl. a § 107 obč. zák., a vycházel též z judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, 26 Cdo 1161/2003, 25 Cdo 3306/2007, 33 Odo 306/2005), Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 2127/21) a Městského soudu v Praze (např. sp. zn. 29 Co 420/2019, 29 Co 173/2023, 25 Co 430/2017). Na jejich základě uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o rizikovém pojistném, neboť jeho výše nebyla sjednána ani nebyla objektivně zjistitelná ze smluvní dokumentace předané žalobkyni, a odkaz na sazebník, se kterým nebyla žalobkyně prokazatelně seznámena, činí ujednání neurčitým; toto ujednání přitom ovlivňuje rozsah pojistného plnění a nelze je oddělit od zbytku smlouvy. Dále soud zdůraznil, že žalobkyně nemohla posoudit ekonomické dopady smlouvy, což podporuje závěr o její neplatnosti jako celku ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. S ohledem na tento závěr pak již soud prvního stupně považoval za nadbytečné zabývat se posouzením smluvních ujednání z hlediska jejich nepřiměřenosti.5. Po závěru o absolutní neplatnosti smlouvy se soud prvního stupně zabýval otázkou vypořádání bezdůvodného obohacení podle § 458 odst. 1 obč. zák. Současně se soud zabýval námitkou promlčení, vznesenou žalovanou. Dospěl k závěru, že v daném případě je třeba aplikovat objektivní tříletou promlčecí lhůtu podle § 107 odst. 2 obč. zák., tedy promlčena jsou veškerá plnění, poskytnutá více než 3 roky před podáním žaloby, tj. před 18.6.2022. Takto bylo nepromlčeno plnění žalobkyně v částce 36 300 Kč. Soud prvního stupně neaplikoval promlčecí lhůtu subjektivní dle § 107 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že nebylo prokázáno, kdy se žalobkyně skutečně dozvěděla o bezdůvodném obohacení, neboť nepostačuje pouhé doručení či možnost seznámení se s výročními dopisy, ale je třeba prokázat skutečnou vědomost o rozhodných okolnostech; proto nárok nepovažoval za promlčený v subjektivní lhůtě, avšak shledal jej částečně promlčeným v objektivní tříleté lhůtě, a to v rozsahu plnění starších než tři roky před podáním žaloby. Konečně se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na usnesení sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či rozsudek sp. zn. 23 cdo 187/2022, podle níž se námitka promlčení příčí dobrým mravům pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by představovala zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil.6. Při vypořádání vzájemných pohledávek soud prvního stupně postupoval podle § 458 odst. 1 obč. zák. a provedl vzájemné zúčtování. Na straně žalobkyně vzal za základ částku 53 670 Kč (platby žalobkyně mínus odkupné), který však byl částečně promlčen, nepromlčeno bylo toliko 36 300 Kč. Na straně žalované postavil najisto, že žalobkyni poskytovala nepeněžité plnění v podobě pojistné ochrany, spočívající v připravenosti pojistitele plnit při vzniku pojistné události. Hodnotu tohoto plnění soud neuzavíral na základě přesného dokazování, nýbrž ji určil úvahou podle § 136 o.s.ř., přičemž vycházel z výpočtů žalované a sazebníku pojistného a současně z principu vyjádřeného v § 2999 odst. 2 o.z., podle něhož se náhrada stanoví v rozsahu obvyklé úplaty za poskytnuté plnění. Touto úvahou dospěl k celkové hodnotě pojistné ochrany 59 317 Kč, avšak do započtení proti nepromlčenému nároku zahrnul pouze částku 16 418 Kč, odpovídající období od 18.6.2022 do 18.6.2025. Žalovaná tak měla vůči žalobkyni právo na vydání částky 16 418 Kč. Vzájemným započtení těchto nároků tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 19 882 Kč (36 300 – 16 418) a v tomto rozsahu žalobě vyhověl výrokem I. Ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II).7. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. na základě poměrného úspěchu ve věci, kdy žalovaná byla úspěšná převážně (v rozsahu zamítnuté části 33 788 Kč), zatímco žalobkyně jen částečně (19 882 Kč). Tomu odpovídající poměr úspěchu stanovil na 63 % ku 37 % a žalované přiznal náhradu nákladů v rozsahu 26 % celkových nákladů. Tyto náklady tvořila odměna advokáta za 5 úkonů právní služby (převzetí zastoupení, dvě písemná podání a dvě účasti u jednání) podle advokátního tarifu, včetně paušálních náhrad hotových výdajů a DPH; výslednou částku po poměrném krácení vyčíslil částkou 5 836 Kč.8. Proti tomuto rozsudku, pouze proti výrokům II a III, podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Napadenému rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to především v části, v níž soud prvního stupně aplikoval objektivní promlčecí dobu a částečně žalobu zamítl, přiznal žalované náhradu nákladů řízení a provedl nesprávné vypořádání vzájemných plnění. Žalobkyně především namítá, že na uplatněný nárok nelze aplikovat objektivní tříletou promlčecí dobu podle § 107 obč. zák., neboť v obdobných sporech je podle ustálené judikatury odvolacího soudu (např. sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 157/2024, 29 Co 335/2024, 28 Co 98/2025) její použití v rozporu se zásadou efektivity práva Evropské unie a se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „s