53 Co 356/2025-197 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 132 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 2. 2022 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě podané dne 10. 10. 2024, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonnou blokací účtu advokátní úschovy soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, (dále jen „exekutor“), v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, , a to ve výši 2 000 Kč za každý den nezákonné blokace účtu advokátní úschovy od 9. 11. 2020 do 14. 1. 2021.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v činnosti exekutora neshledala nesprávný úřední postup. Zároveň vznesla námitku promlčení, neboť žalobkyně se o tvrzeném nesprávném úředním postupu dozvěděla nejpozději ke dni 13. 1. 2021, kdy jí bylo doručeno usnesení o zrušení exekučního příkazu. Lhůta pro uplatnění nároku žalobkyně u soudu včetně započtení zákonné 6měsíční lhůty určené k vyřízení předběžného uplatnění nároku žalovanou skončila dne 13. 1. 2022, žaloba však byla podána až dne 10. 10. 2024.4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, zejména obsahu spisu exekutora sp. zn. , spisová značka, , dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v bodu 3. až 11. odůvodnění napadeného rozsudku. Věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), zejména podle § 1, § 3, § 5, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk a § 609 a § 610 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).5. Prvostupňový soud vyšel z toho, že žalobkyně spatřuje pochybení státu v postupu exekutora, který vyústil ve vydání exekučního příkazu č. j. , spisová značka, , jímž byl postižen předmětný účet. Tento exekuční příkaz byl následně zrušen, neboť bylo zjištěno, že se jedná o účet advokátní úschovy. Prvostupňový soud uzavřel, že v tomto případě nelze odpovědnostní titul spatřovat v nesprávném úředním postupu, neboť žalobkyní uváděný postup exekutora měl bezprostřední vyústění ve vydání rozhodnutí, a to konkrétně exekučního příkazu ze dne 9. 11. 2020, č. j. , spisová značka, (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Tento exekuční příkaz byl ve vztahu k předmětnému účtu zrušen usnesením ze dne 13. 1. 2021, č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci téhož dne. Žalobkyně již v přípisu exekutorovi ze dne 16. 11. 2020, jímž urgovala částečné zastavení exekuce, uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 2 000 Kč za každý den blokace předmětného účtu, tedy již k tomuto dni si musela být vědoma vzniku újmy. Její celkové výše si pak musela být vědoma nejpozději ke dni právní moci usnesení ze dne 13. 1. 2021, č.j. , spisová značka, , jímž byl ve vztahu k předmětnému účtu zrušen exekuční příkaz, tedy ke dni 13. 1. 2021. Tohoto dne tedy v souladu s § 32 odst. 3 větou první OdpŠk počala běžet 6měsíční promlčecí lhůta. K jejímu stavení došlo v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk počínaje dnem 18. 2. 2021, kdy žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované, a to na 6 měsíců, neboť 6měsíční stavení promlčecí lhůty je maximální i za situace, kdy příslušný orgán žádost v této době neprojedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011). Prvostupňový soud neshledal, že by takový postup byl v rozporu s dobrými mravy. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť § 14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle § 104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout. Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu (srov. rozsudek ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2125/2012). Prvostupňový soud tak uzavřel, že právo žalobkyně je promlčeno. Promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dne 13. 1. 2021, po 6měsíčním stavení uplynula dne 13. 1. 2022, žaloba však byla podána až dne 10. 10. 2024. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítá nesprávnost závěru, že žalobkyně jako poškozená je povinna podat žalobu k soudu i tehdy, když není známo, jak žalovaná o jejím nároku rozhodla. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu citovanou v odvolání argumentuje pro závěr, že soud je při rozhodování o náhradě újmy vázán rozhodnutím o zrušení či změně nezákonného rozhodnutí a nemůže sám hodnotit, zda toto rozhodnutí je skutečně nezákonné. Zdůraznila rovněž, že ukládá-li stát sám sobě povinnost předběžně rozhodnout o uplatněném nároku ve lhůtě konvenující čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nemůže pro sebe z porušení této povinnosti čerpat výhody. Navrhla, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek.7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.8. Odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, na skutkové i právní závěry, v něm obsažené, podpořené také odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud se předně ztotožňuje se závěrem prvostupňového soudu, že odpovědnostní titul nelze v této věci spatřovat v nesprávném úředním postupu, ale v nezákonném rozhodnutí, které představuje exekuční příkaz ze dne 9. 11. 2020, č. j. , spisová značka, , jenž byl zrušen usnesením ze dne 13. 1. 2021, č. j. , spisová značka, , s právní mocí z téhož dne. Prvostupňový soud rovněž správně posoudil důvodnost vznesené námitky promlčení, když uzavřel, že šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk počala běžet dne 13. 1. 2021, kdy bylo žalobkyni doručeno usnesení o zrušení exekučního příkazu, k jejímu stavení došlo podle § 35 odst. 1 OdpŠk dne 18. 2. 2021, kdy žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované, a to maximálně na 6 měsíců. Lhůta proto skončila dne 13. 1. 2022. Podala-li žalobkyně žalobu až dne 10. 10. 2024, podala ji po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že je nesprávný závěr prvostupňového soudu, že žalobkyně je povinna podat žalobu k soudu i tehdy, když není známo, jak žalovaná o jejím nároku rozhodla. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 1508/2011. Ke stavení promlčecí lhůty dochází po dobu trvání předběžného projednání nároku, nejdéle však po dobu 6 měsíců od jeho zahájení, a to i v případě, kdy se úřad vyjádří k žádosti o předběžné projednání až po uplynutí dané lhůty (srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2273/2023). Na uplynutí promlčecí doby proto nemá jakýkoli vliv, že žalovaná sdělila žalobkyni své stanovisko o zamítnutí nároku až dne 8. 10. 2024. Žalobkyni kromě absence vyjádření žalované nic nebránilo v tom, aby žalobu k soudu podala předtím, než se žalovaná k jejímu nároku vyjádřila (nic jiného netvrdí, natož prokazuje). Ustanovení § 14 odst. 3 OdpŠk stanoví jako podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Poukazuje-li žalobkyně na judikaturu o tom, že soud je při rozhodování o náhradě újmy vázán rozhodnutím o zrušení či změně nezákonného rozhodnutí a nemůže sám hodnotit, zda toto rozhodnutí je skutečně nezákonné, míjí se její odvolací argumentace zcela podstatou řešené otázky. Prvostupňový soud sám nehodnotil zákonnost exekučního příkazu, naopak vycházel ze skutečnosti, že byl zrušen, a je tak dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno podle § 8 odst. 1 Odpšk. Odvolací soud souhlasí i se závěrem, že žalovaná nejedná v rozporu s dobrými mravy. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá i to, že ani případné nedodržení 6měsíční lhůty pro vyjádření k žádosti o předběžné projednání ze strany úřadu nepředstavuje jednání