58 Co 103/2026-56 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 212 316 Kč (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení této částky jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestním řízením vedeným proti němu u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Trestní řízení skončilo zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v , adresa, a následným usnesením Vrchního soudu v , adresa, ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. , spisová značka, , kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce a které nabylo právní moci téhož dne. Žalovaná částka představuje náklady obhajoby, které žalobci vznikly v souvislosti s tímto trestním řízením.3. Žalovaná s požadavkem žalobce nesouhlasila, učinila nesporným skončení trestního řízení zproštěním obžaloby, uplatnila však námitku promlčení. Poukázala na to, že tříletá subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem 18. 11. 2021 a marně uplynula dne 18. 11. 2024, nárok žalobce byl uplatněn u příslušného orgánu až 3. 2. 2025.4. Soud I. stupně vycházel z obsahu spisu Krajského soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , trestní řízení bylo skončeno usnesením Vrchního soudu v , adresa, sp. zn. , spisová značka, , které bylo vyhlášeno dne 18. 11. 2021, téhož dne nabylo právní moci. Od tohoto data tak běžela tříletá promlčecí doba dle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a uplynula dnem 18. 11. 2024. Ke stavení běhu promlčecí doby nedošlo, neboť žalobce v této lhůtě svůj nárok u žalované neuplatnil. Uplatnil jej až několik měsíců po uplynutí promlčecí doby, žaloba byla uplatněna až 12. 1. 2018 (správně 1. 8. 2025 – poznámka odvolacího soudu). S ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení soud I. stupně žalobu z důvodu promlčení nároku zamítl, aniž by se zabýval naplněním předpokladů odpovědnosti státu za škodu.5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu.6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné blanketové odvolání, které následně doplnil. Vytýkal soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasil s jeho postupem, pokud běh promlčecí doby odvíjel od okamžiku vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Promlčecí doba v daném případě mohla začít běžet až od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Poukázal přitom na to, že nebyl přítomen vyhlášení tohoto rozhodnutí a v souvislosti s tím na judikaturu vztahující se k běhu lhůty v trestním řízení pro podání stížnosti od oznámení usnesení s tím, že teprve z doručeného rozhodnutí jsou známy veškeré okolnosti podstatné pro dotčenou osobu. Poukázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, dle něhož subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním počíná běžet až od okamžiku, kdy se poškozený skutečně dozvěděl o vzniku škody, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05 s tím, že v době vyhlášení konečného rozhodnutí výši škody neznal. Poukázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 962/2012. Namítal, že dle citované judikatury je počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán na okamžik, kdy měl žalobce veškeré podstatné informace a doklady potřebné pro uplatnění svého nároku, tedy okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Soud I. stupně tedy námitku promlčení posoudil nesprávně. Žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila.8. Při odvolacím jednání žalobce setrval na svém stanovisku. Žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, ač byla řádně a včas předvolána, odvolací soud proto jednal dle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v její nepřítomnosti.9. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání žalobce neshledal důvodným. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování odpovídající skutkový závěr, který správně posoudil i po stránce právní.10. Podle § 32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.11. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě počala běžet subjektivní promlčecí doba od vyhlášení (oznámení) usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce, a zprošťující rozsudek nabyl právní moci, tj. dne 18. 11. 2021. Tomuto vyhlášení byl přítomen právní zástupce žalobce. Tento závěr odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, která dovodila, že „V případě, že je osoba trestně stíhaná osobně přítomna vyhlašování zprošťujícího rozsudku, tak subjektivní promlčecí doba, počíná běžet od okamžiku oznámení o zastavení trestního stíhání, tj. dnem následujícím po vyhlášení rozhodnutí, obdobně to platí v případě, že je vyhlašování přítomen právní zástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2623/2012, rozsudek ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 764/2014, rozsudek ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2623/2012). Odvolací soud poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, v němž Nejvyšší soud uvedl, že subjektivní promlčecí doba počíná běžet od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl poškozený přítomen a oprávněné osoby se vzdaly práva odvolání, protože v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením s tím, že s následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky. V daném případě byl zástupce žalobce přítomen vyhlášení zprošťujícího rozsudku, který téhož dne, tj. 18. 11. 2024 nabyl právní moci. Promlčecí doba tedy počala běžet od tohoto okamžiku, neboť žalobce již v té době měl všechny podstatné informace pro uplatnění svého nároku na náhradu škody, a to v prvé řadě o existenci odpovědnostního titulu – nezákonného trestního stíhání (nezákonného rozhodnutí) a v té době měl rovněž i informace o rozsahu a výši škody, neboť měl informace o tom, jaké konkrétní úkony jeho obhájce učinil, a tedy jaká škoda mu tím vznikla. Odvolací soud přitom poukazuje na to, že poškozeným je přiznávána náhrada za obhajné ve výši mimosmluvní odměny a náhrady hotových výdajů dle advokátního tarifu. Výše škody tak již byla dostatečně zřejmá již v době vydání zprošťujícího rozsudku, resp. jeho právní moci. Vyúčtování provedené obhájcem ani případné následné zaplacení obhajného žalobcem tak nemělo na běh promlčecí doby žádný vliv. A to i s ohledem na to, že podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se za vznik škody považuje i vznik dluhu. Pro uplatnění nároku na náhradu škody tedy není podstatné, zda a kdy žalobce obhajné skutečně uhradil.12. Pouze v případě, kdy by se poškozený objektivně mohl dozvědět o právní moci rozhodnutí se značným časovým odstupem, což by mu zabránilo ve včasném uplatnění nároku, judikatura připouští posouzení souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2306/2020). Tedy ani v takovém případě nezvažuje posunutí běhu promlčecí doby na pozdější dobu, pouze zvažuje rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. O takovou situaci se však v daném případě nejednalo, žalobce měl prostřednictvím svého zástupce informace o výsledku řízení a nabytí právní moci konečného rozhodnutí.13. Pokud žalobce poukazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nepovažoval ji odvolací soud v dané věci za aplikovatelnou, neboť rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05 se týkalo předchozí právní úpravy, kdy vznik dluhu pro vznik škody nepostačoval. Další žalobcem zmiňovaná rozhodnutí se týkala odlišné skutkové situace – ve věci sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 se jednalo o případ, kdy se poškozený reálně dozvěděl o vzniku škody až později, přičemž se jednalo se o zcela jiný charakter škody než v dané věci; ve věci sp. zn. 30 Cdo 962/2012 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že běh promlčecí doby běží od právní moci zprošťujícího rozhodnutí, přičemž tento závěr není rozporný se závěry v dané věci. Pokud žalobce dále poukazoval na závěry Ústavního soudu k posouzení běhu lhůt v trestním řízení, nepovažoval je odvolací soud za aplikovatelné v dané věci, neboť se jedná o nárok občanskoprávní, běh lhůt se tak neposuzuje podle trestního řádu. Žalobcem zmiňované závěry Ústavního soudu se navíc týkaly odlišné situace, a