34 C 280/2021-48 — Okresní soud Brno-Venkov

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 830 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 000 Kč (výrok II.). 2. Soudem prvního stupně přiznaná náhrada nákladů řízení úspěšné žalobkyni v částce 1 000 Kč sestává z uhrazeného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů, jež by byly přiznány nezastoupené žalobkyni podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. po 100 Kč za úkon právní služby, kdy byly učiněny dva úkony, výzva k plnění a podání žaloby, celkem 200 Kč. Soud prvního stupně posoudil náklady řízení spočívající v zastoupení advokátem žalobkyně jako neúčelné z následujících důvodů. Prvotně posoudil žalobu jako žalobu formulářového typu. Dále uvedl, že zástupkyně žalobkyně ve věci učinila pouze úkon převzetí věci (tento úkon označil za formální, nevyžadující jiné než běžné myšlenkové pochody a nevyžadující téměř žádné právní znalosti) a úkon podání žaloby se stále stejnými skutkovými tvrzeními, kde se mění pouze objem motoru, období, za něž je dluženo a [registrační značka]. Takovou činnost mohla realizovat i žalobkyně sama, když je na uvedenou agendu jistě lépe personálně vybavena. Navíc sama žalobkyně zasílala jak výzvu, tak i upomínku k úhradě příspěvku. V těchto dokumentech jsou shodné údaje jako v žalobě, do níž byly jen převzaty a i z tohoto důvodu postrádá zastoupení racionální smysl, když údaje do žaloby doplňované jsou spíše technického charakteru a žalobkyni by tento úkon dále nijak výrazněji nezatížil. Současně bylo uvedeno, že jinak by byla hodnocena účelnost u řízení, kde by byla uplatněna individuální obrana žalované, k čemuž však v tomto řízení nedošlo. Ještě doplnil, že na závěrech o neúčelnosti nákladů za právní zastoupení nemění nic ani existence vyhlášky č. 120/2014 Sb., kterou byla (s účinností od 1. 7. 2014) novelizována vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) a která ve skutkově i právně obdobných věcech o peněžité plnění do 50 000 Kč, v nichž bylo řízení zahájeno tzv. formulářovou žalobou, stanovila pro účely náhrady nákladů řízení sazby odměny za úkony právní služby do podání žaloby nižšími částkami, než jak je sazba mimosmluvní odměny upravena v ust. § 7 advokátního tarifu, když v projednávané věci dospěl soud prvního stupně k závěru o neúčelnosti nákladů za právní zastoupení. Dále soud prvního stupně odkázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2020, č. j. 70 Co 193/2020-37, nebo ze dne 30. 8. 2021, č. j. 70 Co 115/2021-44, příp. ze dne 11. 1. 2021, č. j. 70 Co 221/2020-36, z nichž převzal argumentaci s tím, že se s ní ztotožnil. 3. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala, že soud rozhodl o náhradě nákladů řízení nesprávně. Žalobkyně se domnívá, že závěry soudu prvního stupně o neúčelnosti nákladů za právní zastoupení jsou nepodložené a také trpí vnitřními rozpory. U závěru o formulářovém typu žaloby nebyly uvedeny odkazy na jiná případná řízení, a pokud jde o závěr, že žalobkyně je dostatečně personálně vybavena k podání žaloby, jedná se pouze o domněnku. Dále namítla, že se otázkou náhrady nákladů ve vztahu přímo k žalobkyni zabýval opakovaně Ústavní soud a dospěl k závěru, že žalobkyně se neřadí mezi specifické subjekty, kterým bylo právo na náhradu nákladů zastoupení odepřeno. Žalobkyně navrhla změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 2 252 Kč. 4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila. 5. Jelikož proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně nebylo odvolání podáno, nabyl uvedený výrok samostatně právní moci ve smyslu ust. § 206 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 6. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ - § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 věta první, § 212a odst. 1, 6 o. s. ř. přezkoumal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro změnu výroku II. rozsudku. 7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně podala dne 14. 4. 2021 žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 10 830 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 16. 3. 2020 do zaplacení, neboť žalovaná byla v době od 22. 4. 2019 do 30. 9. 2019 evidována v Centrálním registru vozidel jako vlastník vozidla [registrační značka], ke kterému nebylo sjednáno pojištění odpovědnosti a vznikla jí tak povinnost hradit příspěvek dle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. 8. Soud prvního stupně správně uvedl, že žalobkyně svůj nárok uplatnila formulářovou žalobou (k pojmu„ formulářová žaloba“ srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11). Námitce žalobkyně, že soud prvního stupně neučinil odkaz na jiná obdobná řízení, odvolací soud nepřisvědčil, neboť je mu z jeho činnosti známo (§ 121 o. s. ř.), že žalobkyně podává řadu obdobných žalob, a tím spíše byla takováto skutečnost známa soudu prvního stupně. Ostatně sama žalobkyně formulářový charakter žaloby potvrzuje tím, že požaduje odměnu za zastupování advokátem určit podle ust. § 14b advokátního tarifu. Právě skutečnost, že se jedná o formulářovou žalobu, má za následek, že žalobkyni vznikl nárok na odměnu za právní zastoupení advokátem za dobu do podání návrhu na zahájení řízení včetně podle ust. § 14b advokátního tarifu, které na případy formulářových žalob směřuje; ve zbytku pak samozřejmě podle ostatních ustanovení advokátního tarifu. 9. Oproti názoru soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobkyně vynaložila náklady na právní zastoupení účelně, neboť ze znění zákona č. 168/1999 Sb. nelze dovodit, že by byla povinna finančně a personálně zabezpečit vymáhání příspěvku nepojištěných vozidel v rámci správy garančního fondu (§ 18 odst. 2 písm. a) a 24 cit. zákona). Žalobkyně má podle článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo na právní pomoc a o nepřiznání náhrady nákladů na její právní zastoupení by bylo možno uvažovat jen v případě zneužití práva na právní zastoupení, typicky v situaci, pokud by účelem právního zastoupení žalobkyně nebylo ve skutečnosti poskytnutí právní pomoci, ale parazitování na drobných pohledávkách vůči občanům, které jsou uměle nafukovány do nesmyslné výše, za účelem zajištění snadného výdělku (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/11), nebo kdyby žalobkyně právním zastoupením jen usilovala o dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením, ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka (nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). Žádná z popsaných situací zneužití práva na právní zastoupení však v posuzované věci nenastala. 10. Žalobkyně také nepatří do skupiny specifických subjektů, kterým se v zásadě nepřiznává náhrada nákladů na právní zastoupení z důvodu dostatečného materiálního a personálního vybavení k hájení svých zájmů, jako je tomu například u státu (nález ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07), statutárních měst (nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09), fakultních nemocnic (nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11) nebo České televize (nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12). Závěry Ústavního soudu o nepřiznávání náhrady nákladů na právní zastoupení zmíněným specifickým subjektům se v případě žalobkyně neprosadí, což Ústavní soud uvedl například v usnesení ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3696/13, a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, v němž Nejvyšší soud argumentoval, že žalobkyně nepatří mezi subjekty hospodařící s veřejnými prostředky, a že má-li právo na náhradu nákladů na právní zastoupení účastník, který je sám advokátem, tím spíše nelze toto právo upřít žalobkyni, jejímž předmětem činnosti není poskytování právních služeb. 11. Pokud soud prvního stupně argumentoval tím, že si žalobkyně najala advokáta jen za účelem přepsání údajů z výzvy k zaplacení, vytvořené jí samotnou, do žaloby, což považoval za postrádající racionální smysl, nelze z tohoto postupu dovozovat neúčelnost právního zastoupení. Je logické, že advokát musí potřebné údaje od svého klienta nějak získat a je bez významu, jak je získá, zda je čerpá z výzev k zaplacení či z jiných zdrojů (např. smluv, faktur či interní evidence klienta). Uvedl-li soudu prvního stupně, že žalobkyně byla zřízena mimo jiné za účelem správy garančního fondu, jehož jedním ze zdrojů jsou i příspěvky nepojištěných a jde tedy o jednu z hlavních činností žalobkyně a navíc má zřízen úsek právní podpory a vymáhání pohledávek, nelze podle odvolacího soudu z těchto skutečností činit závěr o d