43 C 199/2022-59 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum], která byla převedena do rejstříku C dne [datum], domáhala vydání rozsudku, kterým soud žalované uloží zaplatit žalobkyni částku 12 477,59 Kč s příslušenstvím, z titulu smluv o půjčce uzavřených mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba], ze dne [datum], [číslo] na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky v hotovosti ve výši 7000 Kč, žalovaná uhradila celkem 6100 Kč, a ze dne [datum], [číslo] na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky v hotovosti ve výši 15 000 Kč, žalovaná uhradila celkem 10 050 Kč. Dlužná částka ve zbytku nebyla uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy. 2. Žalobkyně byla usnesením ze dne [datum] podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvána k doplnění žaloby, doplnění žaloby k výzvě soudu bylo žalobkyní podáno v soudem stanovené lhůtě dne 10. 10. 2022. 3. Žalovaná se k věci nevyjádřila. 4. Ve věci bylo nařízeno jednání, přičemž žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, současně souhlasila s rozhodnutím soudu v nepřítomnosti, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, bylo podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v nepřítomnosti žalobkyně i žalované. 5. Soud vyšel z podání účastníků, dále z listinných důkazů zákaznickou kartou, výzvou k plnění, smlouvou o půjčce, oznámením o postoupení pohledávek, podacím lístkem, smlouvou o postoupení pohledávek, bilancí. 6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. 8. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 9. Podle § 451 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 10. Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 11. Na podkladě skutkových zjištění prokázaných provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně, který svoji pohledávku následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupil na žalobkyni, což bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky, na jejímž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, a žalovanou, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. 12. V době, kdy byly předmětné smlouvy uzavírány, zákon neobsahoval zvláštní úpravu povinného posouzení úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí spotřebitelského úvěru. 13. Zákon obsahoval pouze obecnou úpravu ochrany spotřebitele v § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, zejména úpravy zakázaných ujednání a výkladu smluvních ujednání spotřebitelských smluv podle § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále v té době platil zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který však neobsahoval úpravu povinného posouzení úvěruschopnosti. Smlouvy o spotřebitelském úvěru, které jsou předmětem řízení, byly uzavřeny v době před přijetím zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl přijat s účinností od 1. 1. 2011, kdy teprve od tohoto data byla v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru upravena povinnost posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. 14. To však neznamená, že soud může v projednávané věci rezignovat na svoji úlohu přezkoumat soulad nároku, který je u soudu uplatňován, se zákonem, s požadavky na ochranu dobrých mravů podle tehdy platného práva, s ústavním pořádkem České republiky, jak opakovaně ve věcech obdobných judikováno Ústavním soudem. 15. V této souvislosti je třeba poukázat na dlouhodobou, ustálenou a striktní judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, vyslovil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto nálezu Ústavní soud obsáhle shrnul a vyložil svoji dosavadní judikaturu k oblasti spotřebitelských úvěrů, přičemž je třeba zdůraznit, že tento nález se týkal právě spotřebitelských úvěrů z doby před přijetím zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy v době, kdy právní řád neobsahoval úpravu povinného posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr. 16. Ústavní soud, jak shrnuto v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ukládá obecným soudům přezkoumávat zákonnost a soulad s dobrými mravy i ohledně smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených v době před zakotvením výslovné a podrobné právní úpravy posouzení úvěruschopnosti do českého práva. I smlouvy z této doby je třeba přezkoumávat prizmatem základních standardů ochrany spotřebitele, kdy pouze takové posouzení je podle Ústavního soudu v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Výslovně pak v citovaném nálezu Ústavní soud dospívá k závěru, že přezkum podmínek spotřebitelského úvěru, včetně základního ověření schopnosti žadatele splácet úvěr, resp. zda poskytovatel úvěru dostál elementární povinnosti reflektovat celkovou osobní, příjmovou, majetkovou situaci žadatele o úvěr, je třeba ověřit i ohledně smluv z doby absence výslovné úpravy posouzení úvěruschopnosti, kdy pouze takové smlouvy lze mít za souladné se zákonem a dobrými mravy, potažmo s ústavním pořádkem České republiky. 17. Veden těmito úvahami soud přistoupil k posouzení úvěrových smluv v projednávané věci a dospěl k nevyhnutelnému závěru o jejich neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 18. V případě smluv o úvěru v projednávané sice poskytovatel úvěru zaznamenal určité základní osobní, příjmové, majetkové poměry žadatelky, jak prokázáno kartou zákazníka na čl. 22, avšak poskytovatel nedostál elementární povinnosti věrohodného a uceleného ověření osobních, příjmových a majetkových poměrů žadatelky o úvěr, vyhodnocení údajů pak bylo provedeno pouze v náznaku, způsobem selektivním a nevěrohodným. 19. Soudu byla předložena zákaznická karta žalované, vystavená právním předchůdcem žalobkyně [název společnosti], kdy pro účely každé ze smluv byla vyplněna zákaznická karta ze dne 26. 10. 2007 a ze dne 28. 11. 2007, založeny na čl. 17 a čl. 18. 20. V zákaznických kartách jsou uvedeny pouze základní částky sdělené žalovanou, které nebyly nijak objektivizovány, právním předchůdcem žalobkyně nebyly opatřeny a soudu předloženy žádné podklady k ověření uvedených vstupních údajů. K tomu navíc nelze přehlížet, že příjmová stránka obou zákaznických karet je zpracována odlišně, kdy v obou je uveden celkový příjem 28 000 Kč měsíčně, avšak v zákaznické kartě ze dne 26. 10. 2007 je uvedena mzda 11 500 Kč a další příjmy domácnosti 16 500 Kč, v zákaznické kartě ze dne 28. 11. 2007 oproti tomu mzda 8 000 Kč, státní podpory či přídavky 2000 Kč a jiné příjmy žadatele 1500 Kč, dále další příjmy domácnosti 16 500 Kč. Nejen tedy, že údaje nebyly žádným způsobem objektivizovány, ale jsou nevěrohodné s ohledem na odlišné členění příjmů v zákaznických kartách zpracovaných s odstupem jednoho měsíce. 21. Výdajovou stránku zákaznické karty je pak třeba rovněž hodnotit jako zcela nevěrohodnou, když nájem a inkaso jsou uvedeny v částce 140 Kč, což je částka, která neodpovídá základním standardům úhrady bydlení, a to ani v době uzavírání smluv, přičemž o to více by bylo třeba takto nízkou částku objektivizovat podklady, což se však nestalo. Rovněž výdaje na telefon ve výši 200 Kč je třeba označit za podhodnocené a nepodložené dalšími podklady, výdaje na domácnost ve výši souhrnné 8000 Kč nejen že nebyly nijak blíže specifikovány ani podloženy, ale soud tyto hodnotí jako nevěrohodné s ohledem na 3 nezaopatřené děti žalované, jak vykázáno v zákaznické kartě. 22. Poskytnutí úvěrů za těchto podmínek nerespektuje elementární vodítka zákona a dobrých mravů, smlouvy je již z toho důvodu nutno považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 23. K tomu dále přistupuje, že rovněž ujednání o souhrnném poplatku je třeba považovat za rozporné s dobrými mravy, kdy soud s ohledem na povahu věci