8 C 107/2023-75 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovaného zaplatit žalobci 6.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně za dobu od 18. 7. 2014 do zaplacení. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], uzavřel dne 26. 6. 2014 s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě níž žalovaný obdržel v hotovosti 6.000 Kč při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit do 17. 7. 2014, neuhradil však ničeho. Právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobce postupní smlouvou z 27. 12. 2017. Žalobce v žalobě původně tvrdil, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena elektronicky mezi žalovaným a společností [právnická osoba], se sídlem [anonymizována dvě slova], a že částka 6.000 Kč byla žalovanému poskytnuta převodem na jeho bankovní účet. Změna žaloby v části skutkových tvrzení byla připuštěna usnesením u dnešního jednání. 2. Procesní stanovisko žalovaného nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalovanému doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, o odročení nepožádal, a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 3. Z provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Dne 26. 6. 2014 uzavřel právní předchůdce žalobce, původní věřitel [právnická osoba], [IČO], jako zapůjčitel s žalovaným jako klientem smlouvu o zápůjčce, v níž se zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti při uzavření smlouvy peněžní prostředky 6.000 Kč za poplatek 1.440 Kč s úrokem 417,14 % ročně. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit, a celkem zaplatit původnímu věřiteli 7.440 Kč do 17. 7. 2014. Žalovaný svým podpisem na smlouvě potvrdil, že mu byla předána částka 6.000 Kč odpovídající zápůjčce. Listina [příjmení] [příjmení] – standardní podmínky úvěrové smlouvy uzavřené prostřednictvím internetu a platné pro klienty v České republice, obsahuje práva a povinnosti vznikající ze smluv o úvěru uzavřených mezi společností [právnická osoba], se sídlem [anonymizována dvě slova], a jeho klienty. Žádná souvislost s výše uvedenou smlouvou o zápůjčce nebyla v průběhu řízení zjištěna, nebylo prokázáno, že by se tyto podmínky dostaly do dispozice žalovaného. Navíc se jedná o podmínky úvěrů poskytovaných jiným subjektem, než je původní věřitel [právnická osoba], se sídlem v [obec]. Listina Standardní evropská informace o spotřebitelském úvěru se týká parametrů různých typů úvěrových smluv, sjednávaných poskytovatelem úvěru [právnická osoba], se sídlem [anonymizována dvě slova], i v tomto případě se jedná o odlišný subjekt od původního věřitele označeného ve výše uvedené smlouvě o zápůjčce. 4. Dne 26. 6. 2014 původní věřitel vystavil fakturu [číslo] na částku 7.440 Kč, z toho jistina činí 6.000 Kč a poplatek 1.440 Kč, se splatností 17. 7. 2014, a to na žalovaného. V další listině [jméno] application info jsou shrnuty parametry výše uvedené zápůjčky, a tato je označena [číslo]. 5. Ohledně postoupení pohledávky na žalobce zjistil soud tyto skutečnosti. Dne 27. 12. 2017 uzavřel původní věřitel [právnická osoba], se sídlem v [obec], jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v seznamu pohledávek. V tomto seznamu je pohledávka za žalovaným obsažena pod identifikačním [číslo]. Dopisem z 18. 1. 2018 původní věřitel oznámil žalovanému, že postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce, a vyzval žalovaného, aby svůj dluh plnil již žalobci. Podle poštovního podacího archu byl tento dopis žalovanému odeslán doporučeně dne 26. 1. 2018. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady dluhu od žalovaného dopisem své právní zástupkyně z 5. 6. 2020, který byl podle poštovního podacího archu žalovanému odeslán doporučeně dne 10. 6. 2020. Žalovaný žalobci dosud na žalovanou částku ničeho nezaplatil. 6. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o zápůjčce upravuje občanský zákoník v § 2390 tak, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s ustanovením § 2392 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. V daném případě původní věřitel jakožto zapůjčitel splnil svoji povinnost ze smlouvy o zápůjčce tím, že žalovanému poskytl ihned v hotovosti dohodnutou částku 6.000 Kč. Žalovaný tuto částku přijal, avšak nedostál své povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky ani částečně. 7. Smlouvu o zápůjčce z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona o spotřebitelském úvěru. Jedná se o spotřebitelskou smlouvu a původní věřitel byl při jejím sjednávání ve výhodnějším postavení z důvodu své odborné převahy nad žalovaným, kterému poskytoval své služby v podobě spotřebitelského úvěru. Lze proto po původním věřiteli důvodně očekávat, že se bude chovat ve vztahu k žalovanému poctivě a seriózně, neboť nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu. V této souvislosti soud poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal, anebo nad kterým má kontrolu. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Žalobce v žalobě uvedl, že nedisponuje doklady o prověření úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že smlouva nebyla platně uzavřena, navrhl žalobce posoudit jeho nárok jako bezdůvodné obohacení. V podání z 6. 5. 2023 žalobce zopakoval, že nedisponuje informacemi ani důkazy ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce se k nařízenému jednání nedostavil, a soud tedy nemohl žalobce vyzvat k doplnění skutečností a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem, ani poučit žalobce o následcích nevyhovění takové výzvě. Soud tedy má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by původní věřitel jakýmkoli způsobem zjišťoval poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, závazky, a tudíž ani to, že by takové skutečnosti ověřil. Původní věřitel tedy poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je žalovaná smlouva o zápůjčce neplatná. 9. Soud ze zjištěných skutečností dovodil, že jednání původního věřitele, jakým postupoval vůči žalovanému při sjednání předmětné smlouvy, se zjevně příčí dobrým mravům, odporuje citovanému zákonu o spotřebitelském úvěru a zjevně narušuje veřejný pořádek. Chování původního věřitele výše popsané jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru je vysoce nežádoucí a vede ke zbytečnému prohlubování zadlužení spotřebitelů, kteří nevykazují dostatečnou míru zkušeností, rozumové vyspělosti a zralosti. Toto se týká nejen vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale má důsledky pro celou společnost, neboť značně zadlužení spotřebitelé nejsou schopni postarat se o zajištění potřeb svých a své rodiny, což musí poté nahrazovat stát, a stávají se předmětem řízení u různých státních orgánů a soudů, a čerpají tak pro sebe státní prostředky, které by bylo možné využít ve prospěch většiny občanů. 10. Jak zmiňuje Nejvyšší soud v rozhodnutí z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, povinnost odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání i samotné věřitele, tedy i původního věřitele, neboť toto posouzení při žádosti o další úvěry snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry nebo jiné služby již dříve. Z toho soud dovodil, že žalovaná smlouva nejen odporuje citovanému zákonu, ale narušuje i veřejný pořádek, a stejně tak se i zjevně příčí dobrým mravům. Ústavní soud rovněž podpořil a zdůraznil význam a důležitost povinnosti zjišťovat úvěruschopnost spotřebitelů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž uzavřel, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Soud z dlouholeté rozhodovací činnosti zjistil, že větší pečlivost a uvážlivost poskytovatelů úvěrů před uzavřením úvěrových smluv by často mohla zabránit zbytečnému zadlužování spotřebitelů, kteří nemají dostatečné odborné znalosti a mnohdy pod různými vlivy nejsou schopni své poměry a schopnosti rozumně vyhodnotit