8 C 239/2023-69 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, jímž by soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci 14.220 Kč se s úrokem z prodlení ve výši 17.165,24 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 14.220 Kč za dobu od 19. 12. 2020 do zaplacení. Tvrdí, že právní předchůdce žalobce, původní věřitel [právnická osoba], uzavřel s žalovanou smlouvu o půjčce, na základě níž poskytl žalované peněžní prostředky 100.000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli souhrnný poplatek 4.820 Kč, přičemž půjčku včetně tohoto poplatku měla uhradit v 26 splátkách po 570 Kč týdně, když poslední splátka byla splatná 21. 3. 2006. Žalovaná však splatila celkem pouze 600 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou na žalobce postupní smlouvou z 18. 12. 2020. Žalovaná částka 14.220 Kč se skládá z dlužné jistiny 9.595,14 Kč a z dlužné části souhrnného poplatku 4.624,86 Kč. Úroky z prodlení od ve výši 17.165,24 Kč byly kapitalizovány z žalované částky za dobu od 29. 3. 2006 do 18. 12. 2020. Žalovaná žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatila. 2. Ve věci byl dne 27. 2. 2023 vydán platební rozkaz, který však musel být zrušen, neboť se ho nepodařilo žalované doručit do vlastních rukou. 3. Procesní stanovisko žalované nebylo v průběhu řízení zjištěno. Soudní písemnosti byly žalované doručovány postupem podle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu. Žalovaná se k nařízenému jednání nedostavila, o odročení nepožádala, soud proto věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. 4. Ze smlouvy o půjčce [číslo] soud zjistil, že byla uzavřena dne 14. 9. 2005 mezi původním věřitelem [právnická osoba], [IČO], a žalovanou podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Původní věřitel ve smlouvě prohlásil, že poskytuje žalované půjčku 10.000 Kč, a žalovaná podpisem na smlouvě potvrdila, že tuto částku v hotovosti převzala. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli kromě této částky ještě souhrnný poplatek 4.820 Kč, tedy celkem částku 14.820 Kč formou 26 splátek ve výši 570 Kč týdně, přičemž první splátka byla splatná sedmého dne od data uzavření smlouvy. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o půjčce, umístěné na druhé straně smlouvy. Podle článku 8 v případě, že by žalovaná nesplnila povinnost uhradit splátku, má původní věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky zákazníka. 5. Den před uzavřením citované smlouvy o půjčce, tedy 13. 9. 2005, podepsala žalovaná listinu zákaznická karta, v níž jsou uvedeny její údaje včetně adresy a telefonního čísla. 6. Žalobce tvrdí, že žalovaná na smlouvu o půjčce uhradila toliko 600 Kč. Bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že uhradila částku vyšší, žalovaná však v této souvislosti netvrdila ani neprokázala ničeho. 7. Ohledně postoupení pohledávky na žalobce zjistil soud z následně uvedených listin tyto skutečnosti. Dne 18. 12. 2020 uzavřel původní věřitel jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, v níž se zavázal postoupit na žalobce pohledávky specifikované v příloze smlouvy. Tato příloha obsahuje seznam postoupených pohledávek, v němž na straně 48 pod pořadovým [číslo] se nachází pohledávka za žalovanou. Dopisem z 6. 1. 2021 oznámil původní věřitel žalované, že došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobce, a vyzval žalovanou, aby svůj dluh plnila již žalobci na specifikované bankovní spojení do 10 dnů od doručení dopisu. Podle podacího lístku byl tento dopis žalované odeslán doporučeně dne 1. 2. 2021. 8. Žalobce se pokusil dosáhnout úhrady žalované částky od žalované dopisem svého právního zástupce ze dne 11. 11. 2021, který byl podle podacího lístku žalované odeslán doporučeně dne 12. 11. 2021. 9. Z provedených důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Původní věřitel [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne 14. 9. 2005 smlouvu o půjčce výše uvedeného obsahu, žalovaná téhož dne převzala dohodnutou částku 10.000 Kč v hotovosti a zavázala se půjčku splácet, včetně souhrnného poplatku splátkami 570 Kč týdně v počtu 26. Žalovaná na půjčku splatila pouze 600 Kč. Původní věřitel uzavřel s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, přičemž v seznamu pohledávek se nachází i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno výše citovaným dopisem. Žalovaná žalobci na žalovanou částku dosud ničeho nezaplatila ani po upomínce. 10. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil tímto způsobem. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který k témuž dni zrušil občanský zákoník dosavadní č. 40/1964 Sb. V souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se však vznik závazkového vztahu mezi původním věřitelem a žalovanou a práva a povinnosti z něj vzniklé včetně postoupení pohledávky budou řídit právní úpravou platnou do konce roku 2013, tedy občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., neboť k uzavření smlouvy o půjčce došlo v roce 2005. 11. Na smlouvu o půjčce soud použil ustanovení § 657 až § 658 občanského zákoníku, která tento smluvní typ upravují. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. Smlouva o půjčce má reálnou povahu, což znamená, že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena, vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti, avšak teprve odevzdáním věci dlužníkovi se tento vztah mezi nimi stává právním vztahem z půjčky. V daném případě došlo mezi původním věřitelem a žalovanou nejen k uzavření smlouvy o půjčce, ale zároveň také k tomu, že původní věřitel předal v hotovosti žalované dohodnutou částku 10.000 Kč. Na základě toho původnímu věřiteli vzniklo právo požadovat po žalované jakožto dlužníkovi vrácení půjčky, tedy téže peněžní částky. 12. Ve smlouvě o půjčce nebyly dohodnuty úroky, nýbrž souhrnný poplatek 4.820 Kč, který představuje 48,2 % z půjčky 10.000 Kč. Podle smlouvy tudíž měla žalovaná za dobu 26 týdnů, tedy za půl roku, zaplatit původnímu věřiteli kromě jistiny 10.000 Kč ještě 48,2 % z této jistiny, tedy téměř polovinu jistiny. Po přepočtu na období jednoho roku odpovídá tento souhrnný poplatek 96,4 % z půjčky 10.000 Kč, tedy povinnosti zaplatit za 1 rok kromě jistiny půjčky ještě navíc 96,4 % této půjčky, tedy téměř 100 %, což odpovídá celkem téměř dvojnásobku zapůjčené částky. Ať už soud vychází ze souhrnného poplatku za sjednanou dobu půl roku, anebo z přepočtu na roční výši poplatku, považuje soud takovouto odměnu za poskytnutí půjčky za nepřiměřeně vysokou. Jde o spotřebitelskou smlouvu, a původní věřitel při jejím uzavírání byl fakticky ve výhodnějším postavení, neboť měl odbornou převahu nad žalovanou, které poskytoval své služby v podobě půjčky. Proto lze od původního věřitele vyžadovat a očekávat, že se ve vztahu k žalované jakožto spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Ve smlouvě není vůbec specifikováno, které složky jsou zahrnuty v souhrnném poplatku 4.820 Kč, a není zřejmé, za které činnosti byl tento poplatek ve smlouvě stanoven, tedy z čeho se poplatek skládá. Nebylo možné proto rozlišit jednotlivé druhy nákladů či odměn, tvořící tento poplatek. Soud tento souhrnný poplatek pokládá za nepřiměřeně vysoký a neobvyklý až do té míry, že se příčí dobrým mravům. Ujednání o tomto poplatku ve smlouvě soud proto posoudil jako neplatné v souladu s ustanovením § 39 občanského zákoníku. Jde o neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, aniž by bylo nutné, aby některá ze smluvních stran neplatnost namítla. 13. Žalobce argumentoval ve svůj prospěch stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. Cpjn 203/2013, a ustanovením § 56 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Odst. 1 stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Druhý odstavec určuje, že ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy, anebo cenu plnění. Pokud jde o stanovisko Nejvyššího soudu, tak bylo vypracováno k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, když úvěroví dlužníci jakožto spotřebitelé uplatnili žalobami po úvěrových věřitelích, a to po bankách, nároky na vrácení poplatku za správu úvěru, sjednaných ve smlouvách o úvěru uzavřených v rozmezí let 2005 [číslo]. Jedná se tedy odlišnou situaci než v projednávaném případě, neboť jde o konkrétní poplatky stanovené bankami za správu úvěru. V daném případě však ze smlouvy o půjčce nelze zjistit, za které ko