Okresní soud Brno-Venkov 33 C 109/2026-85 – Náklady řízení

Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně dne 26. 11. 2025 a následně postoupenou zdejšímu soudu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 53 711,66 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru. V žalobě uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni poskytnutý úvěr vrátit společně s úrokem ve výši 15,7 % p.a. prostřednictvím sjednaných měsíčních splátek. Žalovaná následně právní předchůdkyni uhradila částku 54 814,54 Kč, pročež zbývá na úhradu jistiny částka 45 185,46 Kč. Jelikož žalovaná následně porušila své povinnosti ze smlouvy vyplývající, právní předchůdkyně poskytnutý úvěr zesplatnila. Právní předchůdkyně pohledávku za žalovanou postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes zaslání předžalobní výzvy.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Žalobkyně následně na výzvu soudu žalobu doplnila podáním ze dne 3. 7. 2026, ve kterém uvedla, že právní předchůdkyně vycházela z údajů sdělených žalovanou a dalších finančních zdrojů, dále žalobkyně vylíčila, jakým matematickým vzorcem dospěla k závěru o schopnostech žalované splácet poskytnutý úvěr. Ohledně příjmu žalované žalobkyně uvedla, že dosahoval částky 16 000 Kč, celkový příjem domácnosti žalované dosahoval částky 90 000 Kč. Žalobkyně dále poukázala na to, že smlouva byla uzavřena před 6 lety, což svědčí o řádném zkoumání poměrů žalované. Žalovaná neměla žádné vyživovací povinnosti. Žalobkyně zároveň doplnila, že ze systému BRKI/NRKI právní předchůdkyně zjistila, že žalovaná neměla žádné externí závazky. Žalovaná měla toliko závazky vůči právní předchůdkyni se splátkou ve výši 2 289,02 Kč.4. Soud při jednání provedl dokazování ve spisu založenými listinnými důkazy, jež předložila žalobkyně.5. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet expres půjčka soud zjistil, že právní předchůdkyně uzavřela s žalovanou dne 27. 5. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, žalovaná se zavázala právní předchůdkyni poskytnutý úvěr vrátit společně s úrokem ve výši 15,70 % p.a. ve formě měsíčních splátek po 2 017,28 Kč, zahrnující splátku úvěru ve výši 1 835,28 Kč a pojistné ve výši 182 Kč.6. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaná k žádosti o uzavření smlouvy právní předchůdkyni sdělila, že je svobodná, vlastní byt/dům, je zaměstnaná u společnosti , právnická osoba, na pozici učitel s čistým měsíčním příjmem ve výši 16 000 Kč, celkový příjem domácnosti ve výši 90 000 Kč, počet vyživovaných osob 0, splátky mimo právní předchůdkyni 0 Kč a ostatní nezbytné náklady 0 Kč.7. Z platební historie soud zjistil, že žalovaná uhradila po uzavření smlouvy o úvěru právní předchůdkyni částku 80 538,28 Kč.8. Z upomínek ze dne 31. 12. 2024, 31. 1. 2025, 4. 2. 2025, 11. 3. 2025, 13. 3. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalovanou opakovaně upomínala k úhradě nedoplatku dlužných splátek.9. Ze sazebníku poplatků soud zjistil, že poplatek za odeslání každé upomínky činí 800 Kč a poplatek za zesplatnění částku 300 Kč.10. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že právní předchůdkyně poskytnutý úvěr zesplatnila ke dni 14. 4. 2025, zároveň žalovanou vyzvala k zaplacení částky 51 505,26 Kč do 30. 4. 2025.11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.12. Žalobkyně dále soudu předložila listinu označenou jako vysvětlení některých pojmů a formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru a výpis z úvěrového účtu, ze kterých soud nic podstatného pro věc nezjistil.13. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), přičemž dospěl k následujícím právním závěrům.14. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že mezi právní předchůdkyní a žalovanou byla dne 27. 5. 2019 uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 o. z. v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož právní předchůdkyně vystupovala v rámci uzavření smlouvy v postavení podnikatele a žalovaná v postavení spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru (úvěrující) mimo jiné povinen prověřovat úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného), jinak je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1). Úvěr lze pak poskytnout pouze za předpokladu, že o schopnosti úvěrovaného splácet poskytnutý úvěr, nemá úvěrující důvodné pochybnosti. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva o spotřebitelském úvěru platně uzavřena, tedy zda právní předchůdkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet úvěr.19. Soud v této věci podotýká, že žalovaná nebyla povinna vznést námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně posoudit její úvěruschopnost ve tříleté promlčecí lhůtě dle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, kdy z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 OPR, mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalované přihlédne i bez výslovné námitky žalované. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).20. Soud zde dospěl k závěru, že právní předchůdkyně nedostála své povinnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně v řízení tvrdila a dokládala, že při posouzení úvěruschopnosti žalované postupovala s odbornou péčí, když vyšla z údajů a dokladů od žalované, a dále z dalších databází umožňující posouzení majetkových poměrů žalované. Takto získané informace měla žalobkyně hodnotit tak, že žalovaná má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru, soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Z doložených listinných důkazů však řádné zkoumání majetkových poměrů nevyplývá. Ve věci příjmové stránky žalované právní předchůdkyně ověřila příjem žalované na základě jiného dokladu o příjmu doložené k žádosti o úvěr, tento doklad však nebyl žalobkyní konkretizován ani doložen soudu.21. Ohledně příjmů domácnosti ve výši 90 000 Kč, pak soud sděluje, že aby mohlo být z těchto vycházeno, je nutné, aby i příjmy ostatních členů domácnosti byly řádně objektivizovány. Zároveň nelze vycházet toliko z jejich příjmů, ale je nutné zohlednit i jejich výdaje, přičemž je taktéž nutné specifikovat, jaká má být role ostatních členů domácnosti ve vztahu ke splácení poskytovaného úvěru.22. Ohledně výdajové stránky pak žalobkyně vycházela ze zcela zjevně nereálných hodnot, kdy v žádosti žalované byla uvedena částka ostatních nezbytných výdajů ve výši 0 Kč. Pokud tak žalobkyně využila pro své výpočty částku životního minima, nemohla pak řádně zkoumat majetkové poměry žalované, kdy zkoumání úvěruschopnosti vyžaduje, aby zjištěné údaje byly řádně objektivizovány, což však u tzv. normativních nákladů je z jejich podstaty vyloučeno, jelikož tyto nevypovídají o skutečných poměrech žalované. Ohledně délky doby, po kterou žalovaná úvěr řádně splácela, soud sděluje, že tato skutečnost nemůže sama o sobě svědčit o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, jelikož za žalované mohla např. splátky hradit třetí osoba, případně si mohla žalovaná finanční prostředky obstarat z dalšího úvěru apod., kdy soudu je z jeho úřední činnosti známo, že u zdejšího soudu již bylo vůči žalované vedeno několik řízení o zaplacení částek z titulu spotřebitelských úvěrů. Platební historie dále nijak nespecifikuje, kým a jakým způsobem byly splátky hrazeny. S ohledem na uvedené nemůže délka doby řádného splácení samostatně postačovat k závěru, že byla řádně ověřena schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit.23. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdkyně porušila své povinnosti dané jí v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalované nepostupovala v souladu s tímto ustanovením, s odbornou péčí nezjišťovala dostatečně skutečné poměry žalované, její tvrzení uvedená v žádosti řádně neprověřila. Žalobkyně jako poskytovatel tak v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou poskytla žalované úvěr a uzavřela s ní předmětnou smlouvu. Za této situace je v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru smlouva neplatná. Z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru tak nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva.24. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je v daném případě nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalovaná je povinna vydat žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytnuta částka 100 000 Kč, přičemž žalovaná následně na poskytnutý úvěr uhradila částku 80 538,28 Kč, pak má žalobkyně nárok na zaplacení zbývající částky 19 461,72 Kč (výrok I.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok II.).25. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V případě omezených možností spotřebitele (žalované), soud zpravidla ukládá zaplatit dlužnou částku ve splátkách. Nicméně žalovaná (jakožto spotřebitel) byla v průběhu řízení naprosto nečinná a nekontaktní, a proto nebylo možno ohledně jejích poměrů a možností splatit jistinu úvěru cokoliv zjistit. Za této situace pak soud uzavřel, že není možno stanovit žalované jakékoliv splátky, neboť není možné jakkoliv zjistit, zda jsou tyto splátky přiměřené jejím možnostem. Naopak je nutno za situace, kdy žalovaná netvrdila a následně nedoložila, že její možnosti ji opravňují (umožňují jí) splácet jistinu úvěru pouze v konkrétní výši splátek, dovodit, že v možnostech žalované je splatit celou dlužnou částku najednou. K vrácení dlužné částky ve výši 19 461,72 Kč soud určil žalované lhůtu podle § 160 odst. 1 o.s.ř.26. Ohledně zamítnutí nároku žalobkyně na příslušenství bezdůvodného obohacení, pak soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, publikován pod č. 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého, je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.27. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Žalovaná sice zaznamenala ve věci převážný úspěch a měla právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak žádné náklady jí nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.