10 C 163/2019-284 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15.7.2019 domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tzv. náhradních pozemků uvedenou ve výroku I. tohoto rozsudku ohledně pozemků ve vlastnictví státu, a to pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] a pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Žalobci uvedli, že jsou oprávněnými osobami, neboť jsou právními nástupci původní oprávněné osoby, své matky [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum], která uplatnila u žalované, resp. její právní předchůdkyně, již dne 29.11.1991 restituční nárok na navrácení nemovitého majetku v k.ú. [obec]. Žalobci dále uvedli, že rozhodnutím Pozemkového úřadu č.j. P v [obec] [číslo jednací] [číslo] ze dne 19.11.1992 byl oprávněným osobám vrácen nemovitý majetek, a to bývalá zemědělská usedlost v [anonymizováno]. Rozhodnutím Státního Pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. město Prahu ze dne 22.6.2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017, ze dne 3.7.2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017 a ze dne 30.8.2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017 [číslo], pak nebyly oprávněným osobám vydány nemovitosti o výměře 4, [číslo] ha, jejichž vydání se oprávněné osoby dožadovaly. Žalovaná přípisy ze dne 31.7.2017 a ze dne 11.9.2017 potvrdila, že restituční nárok oprávněných osob činí celkem 302 023,38 Kč, z něhož připadá na každého ze žalobců restituční nárok ve výši 25 961,95 Kč, tj. pro oba žalobce celkem 51 923 Kč. Žalobci dále uvedli, že jimi vybrané náhradní pozemky jsou vhodné k vydání oprávněné osobě. Žalobci měli za to, že jednání žalované naplňuje znaky libovůle a liknavosti, neboť o nároku žalobců bylo rozhodnuto po dlouhé době až v druhé polovině roku 2017, přestože výzva k vydání původních pozemků byla učiněna již v roce 1991. Teprve od vydání daného rozhodnutí bylo možné uvažovat o aktivitě žalobců nebo jejich právních předchůdců požadovat náhradní pozemky. Žalobci měli proto za to, že jejich žaloba je oprávněná a odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2811/2018. Žalovaná podle žalobců dosud vydala od roku 1991 většímu počtu oprávněných osob náhradu za nevydaný majetek nebo k tomu byla přinucena rozhodovací praxí soudů a obrana žalované má proto též prvek diskriminace žalobců oproti jiným osobám ve stejném právním postavení. Za svévoli lze považovat i podíl žalované na tzv. restituční tečce, která měla definitivně připravit skupinu oprávněných osob o možnost nahradit ukradený majetek majetkem stejné hodnoty a kvality. V období, kdy stát mimořádně liknavě uspokojoval nároky oprávněných osob podle zákona o půdě, žalovaná převáděla značné množství pozemků na soukromé osoby. Žalobci dále uvedli, že se zúčastnili dvou výběrových řízení, a to dne 30.11.2017, v němž neuspěli a dne 7.2.2018, které bylo zrušeno pro překážku předběžného opatření k vybranému pozemku. Žalobci dále odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 755/06, a uvedli, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd s tím, že legislativní nedůslednost různého druhu a nepředvídatelnost různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob. 2. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou a navrhla, aby ji soud zamítl. Podle žalované v případě žalobců dosud neuplynula dlouhá doba od vzniku jejich nároku v roce 2017. Teprve vydáním rozhodnutí nabyli žalobci právo domáhat se uspokojení svých restitučních nároků způsobem dle zákona, a to účastí ve veřejných nabídkách. Žalovaná v době od vydání předmětných rozhodnutí nabízela v těchto veřejných nabídkách dostatečné množství pozemků v hodnotě odpovídající nárokům každého ze žalobců. Žalobce a) se zúčastnil pouze dvou veřejných nabídek a žalobkyně b) pouze jedné nabídky s tím, že pokud by přístup žalobců byl aktivní, byl by jejich nárok již uspokojen. Žalovaná dále namítala, že žaloba na nahrazení projevu vůle převodem náhradního pozemku je pouze výjimečným postupem za předpokladu, že by žalovaná postupovala vůči žalobcům liknavě a svévolně, k čemuž však nedošlo. Podle žalované za tento postup nelze považovat to, že neučinila žádnou soukromou nabídku náhradních pozemků přímo žalobcům, což by nebylo v souladu se zákonem. Žalovaná považovala podanou žalobu za zneužívání tohoto mimořádného prostředku a za obcházení zákona. Z původního objemu restitučních nároků zbývá vypořádat cca 5 %, z nichž polovinu tvoří nároky osob, které ani přes dvě celostátní dopisové kampaně neprojevili zájem o převod pozemků. Podle žalované by podmínka liknavosti a svévole byla naplněna pouze tehdy, pokud by žalovaná nenabízela pozemky na území České republiky vhodné k zemědělské činnosti schopné ve svém souhrnu uspokojit restituční nárok žalobců v období před podáním žaloby. Žalovaná namítala, že pouze samotná délka restitučního řízení nezakládá liknavost na straně žalované, kdy tuto údajnou liknavost je možné zkoumat pouze v období po vydání, res. po právní moci rozhodnutí o restitučních nárocích oprávněných osob. Žalovaná dále uvedla, že náhradní pozemky vybrané žalobci, a to pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] a pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], nejsou vyloučeny z převodu. 3. Okresní soud v Berouně žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 29.11.2019, č.j. 10 C 163/2019-186, s odůvodněním, že žalovaná nepostupovala vůči žalobcům liknavě a svévolně, přestože o jejich nároku bylo rozhodnuto až v roce 2017, neboť o nároku oprávněných osob bylo převážně rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, a v roce 2017 bylo rozhodnuto o pouze zbývající malé části nevydaných pozemků. Žalobci ani netvrdili, že by jejich nárok byl žalovanou nesprávně oceněn a ani v tomto směru žalovaná nepostupovala vůči žalobcům svévolně nebo liknavě a přes výzvu soudu podle ust. § 118a o.s.ř. neprokázali, že vůči nim žalovaná postupovala svévolně a liknavě. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 26.5.2020, č.j. 23 Co 33/2020-211 Nejvyšší soud pak svým rozsudkem ze dne 11.11.2020, č.j. 28 Cdo 2760/2020-241, obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že oprávněné osoby uplatnili svůj nárok u žalované již v roce 1991 a tento nárok dosud nebyl regulérním způsobem uspokojen, a„ přestože délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádnost okolností odůvodňujících převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované oprávněným osobám, nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v posuzovaném případě rozhodnuto až v roce 2017, tedy po 26 letech, přičemž restituční nárok“ žalobců dosud nebyl uspokojen. Protože se žalobci domáhali svého nároku cestou veřejných nabídek v roce 2017, byli dostatečně aktivní, a tedy podle závěrů Nejvyššího soudu žalovaná vůči žalobcům postupuje svévolně a liknavě. Nejvyšší soud v tomto směru odkázal i na své rozhodnutí ze dne 15.7.2020, sp.zn. 28 Cdo 1587/2020 a neuložil soudu I. stupně, aby některou ze stran poučil podle ust. § 118a o.s.ř. a doplnil své dokazování. Soud proto ve věc znovu posoudil a ve světle výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu rozhodl. 4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a že restituční nárok každého ze žalobců činí 25.961,95 Kč (viz rovněž přípisy přípisů ze dne 31.7.2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017, ze dne 11.9.2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017 a ze dne 11.9.2017, sp.zn. SZ SPU [číslo] 2017 a tabulky nároků vybraných oprávněných osob - žalobců), s tím, že nárok žalobců vyplývá z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 22.6.2017, sp. zn. SPU [číslo] 2017 (dále jen„ rozhodnutí ze dne 22.6.2017“), ze dne 3.7.2017, sp. zn. SPU [číslo] 2017 (dále jen„ rozhodnutí ze dne 3.7.2017“) a ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. SPU [číslo] 2017 [číslo] (dále jen„ rozhodnutí ze dne 30.8.2017“) (viz rovněž citovaná rozhodnutí spolu s přílohami). Mezi účastníky bylo dále nesporné, že se žalobce a) [celé jméno žalobce] účastnil dvou veřejných nabídek a to dne 4.10.2017 a dne 18.12.2017. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že žalobkyně b) se účastnila jedné veřejné nabídky, a to veřejné nabídky 18.12.2017. Účastníci rovněž učinili nesporným, že se žalobci neúčastnili jiných veřejných nabídek. Nesporné bylo mezi účastníky rovněž to, že žalovaná spravuje pozemky ve vlastnictví státu, a to pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] a pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], a že tyto pozemky nejsou vyloučeny z převodu na oprávněné osoby. Soud vzal tato nesporná tvrzení účastníků za svá skutkové zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř. 5. Z výše uvedených rozhodnutí soud dále zjistil, že právní předchůdkyně žalobců, [jméno] [příjmení], matka žalobců (jak vyplývá z