12 C 199/2023 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jako neuhrazeného dluhu ze Smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 8. 9. 2018, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), umožnila žalovanému přečerpání spočívající ve zpřístupnění peněžních prostředků právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému nad rámec aktuálního zůstatku na účtu ve výši 17 000 Kč za dohodnutých podmínek, který měl žalovaný uhradit nejpozději do 1 roku od prvního čerpání. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně a dostal se do prodlení s úhradou svých smluvních závazků. Právní předchůdkyně žalobkyně proto žalovaného vyzvala k vyrovnání dluhu s upozorněním na skutečnost, že dlužná částka bude od 1. 11. 2021 převedena na evidenční účet. K tomuto dni se taky stala pohledávka žalovaného splatnou. Žalovaný ani po předžalobní výzvě k úhradě dluh vůči žalobkyni nevyrovnal. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci byli vyzváni, aby soudu sdělili, zda souhlasí s postupem dle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož účastníci se ve stanovené lhůtě nevyjádřili (příp. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili), soud měl za to, že účastníci s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) a k projednání věci samé nenařizoval jednání. 4. Po provedeném řízení a zhodnocení důkazů podle ust. § 132 o. s. ř. vzal za prokázaný tento skutkový stav: 5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 10. 2. 2014 Rámcovou smlouvu o finančních službách, na jejímž základě byl žalovanému zřízen účet č. [bankovní účet]. Dne 8. 9. 2018 pak účastníci uzavřeli Smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut kontokorent do výše 17 000 Kč, který byl žalovaný povinen vrátit do 1 roku ode dne, kdy začal úvěr využívat společně s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně a dostal se do prodlení s úhradou svých smluvních závazků. Právní předchůdkyně žalobkyně proto žalovaného vyzvala dne 3. 11. 2021 k vyrovnání dluhu s upozorněním na skutečnost, že dlužná částka bude od 1. 11. 2021 převedena na evidenční účet. K tomuto dni se taky stala pohledávka žalovaného splatnou. Žalovaný ani po předžalobní výzvě k úhradě ze dne 15. 8. 2022 dluh vůči žalobkyni nevyrovnal (prokazuje: Rámcová smlouva o finančních službách ze dne 10. 2. 2014, Rámcová smlouva o finančních službách ze dne 22. 8. 2017, Smlouva o kontokorentním úvěru ze dne 8. 9. 2018, Příloha k rámcové smlouvě o finančních službách k účtu č. [bankovní účet], Vysvětlení k standardním informacím o spotřebitelském úvěru, dopis ze dne 8. 9. 2018, Standardní informace o spotřebitelském úvěru, transakce na účtu platební bilance, Poslední výzva před podáním žaloby ze dne 3. 11. 2021, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 27. 7. 2022, seznam postoupených pohledávek, Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2022, kopie podacího lístku s datem podání 15. 8. 2022, Výzva k uhrazení závazku – předžalobní upomínka ze dne 15. 8. 2022, kopie podacího lístku s datem podání 15. 8. 2022). 6. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 8. 9. 2018 uzavřena Smlouva o kontokorentním úvěru dle ust. § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla kontokorent ve shora uvedené výši, který se žalovaný zavázal vrátit ve stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalovaný tuto povinnost nesplnil, požadovala žalobkyně splacení úvěru spolu s příslušenstvím dle ust. § 1970 a §1802 obč. zák. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. S odkazem na shora uvedené skutečnosti a citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v plné výši. Částka 2 282 Kč je představována jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 830 Kč, jednak náklady zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 900 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (dále jen„ vyhláška“) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava věci, sepis žaloby, předžalobní upomínka) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky; obojí zvýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč, která patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).