Žalobou doručenou soudu dne 1. 4. 2026 se žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 12 500 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi účastníky dne 26. 1. 2026 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalobce tvrdil, že v rámci uzavření této smlouvy řádně přezkoumal schopnost žalovaného tento úvěr splácet, přičemž mu dne 26. 2. 2026 poskytl bezhotovostním převodem prostředky ve výši 12 500 Kč se sjednanou splatností do data 25. 2. 2026. Protože žalovaný své závazky ze smlouvy řádně a včas nesplnil, dostal se tím do prodlení a žalobci vůči němu vznikl nárok na zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 12 500 Kč, dále poplatku za sjednání úvěru (v žalobě označovaného jako kapitalizovaný úrok) ve výši 5 250,14 Kč, úroku z dlužné jistiny ve výši 36 % ročně za dobu ode dne 26. 1. 2026 (den poskytnutí úvěru) až do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z dlužné úvěrové jistiny ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tedy od data 26. 2. 2026 do zaplacení, jakož i nákladů spojených s uplatněním pohledávky, představovaných poplatky za dvě odeslané upomínky po 500 Kč dle smlouvy a sazebníku v celkové výši 1 000 Kč. V žalobě pak žalobce upřesnil, že předžalobní výzva ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), v tomto případě zaslána nebyla.2. V průběhu řízení žalobce k výzvě soudu doplnil ke způsobu uzavření smlouvy, že to bylo realizováno prostřednictvím elektronického systému žalobce, přičemž žalovaný svou vůli svobodně, jednoznačně a nezaměnitelně projevil zadáním unikátního autorizačního SMS kódu zaslaného na jeho ověřené telefonní číslo, tedy v souladu se zákonnými požadavky, kdy byl celý proces systémově fixován v podobě neměnného transakčního logu s časovými razítky a unikátní IP adresou žalovaného. Žalovanému pak byly v dostatečném časovém předstihu poskytnuty nezbytné předsmluvní informace v rámci jeho zákaznického profilu a na e-mailovou adresu, což žalovaný v systému také výslovně potvrdil. Žalobce pak řádně dostál svým zákonným povinnostem poskytovatele spotřebitelského úvěru, neboť si od žalovaného vyžádal relevantní údaje o jeho příjmech, výdajích a celkové finanční situaci, jak vyplývá ze žádosti o úvěr, které následně ověřil nahlédnutím do externích databází a registrů, aniž by zjistil negativní příznaky bránící poskytnutí úvěru. Konečně pak žalobce doplnil, že žalovaný dne 13. 5. 2026 uhradil převodem na účet žalobce částku 500 Kč, započtenou žalobcem na náklady spojené se zasláním předžalobní výzvy, přičemž tímto částečným plněním uznal existenci svého dluhu, na němž nadále zbývá na jistině k úhradě částka 12 500 Kč.3. Žalovaný nárok uplatněný podanou žalobou neuznal v části příslušenství s tím, že potvrdil uzavření smlouvy o úvěru se žalobkyní a vyplacení částky 12 000 Kč, na kterou nebylo plněno ani částečně. Poukázal pak na to, že při uzavírání smlouvy nerealisticky vyhodnotil svou finanční situaci a neporozuměl smluvním podmínkám, přičemž nebyl ani upozorněn na rizika spojená s plněním smluvních závazků. Žalobce pak postupoval v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když řádně neposoudil jeho schopnost jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný odkázal na příslušnou právní úpravu i judikaturu, dle níž musí věřitel vyvinout maximální úsilí a před poskytnutím úvěru nabýt dostatečné jistoty o skutečných příjmech a výdajích, které mají být doloženy a ověřeny, a o jeho finanční situaci, přičemž nepostačuje vyjít v tomto směru pouze z prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Věřitel pak má povinnost získávat informace i z jiných dostupných zdrojů než od úvěrovaného. Kromě uvedeného pak ve vztahu ke způsobu sjednání úvěrové smlouvy rozporoval splnění požadavků ve smyslu ustanovení § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a konečně napadal jako nepřiměřené též cenové ujednání, jmenovitě RPSN ve výši 1 264,27 %, cca 153násobně překračující obvyklou výši požadovanou poskytovateli úvěrů v době sjednání smlouvy. Smlouvu o úvěru proto žalovaný považoval za neplatnou, a to i ve vztahu k nepřiměřené výši odměny za sjednání úvěru a k sankcím (ujednaným pouze v sazebníku, nikoliv přímo ve smlouvě). Závěrem uvedl, že žalobci zaslal návrh smíru, na který žalobce nereagoval, a navrhl dlužnou jistinu splácet dle svých možností, tedy po 500 Kč měsíčně.4. Jelikož se účastníci k jednání soudu nedostavili, přičemž žalobce svou neúčast omluvil, soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. projednal a rozhodl v její nepřítomnosti.5. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s datem 26. 1. 2026 tak bylo ve spojení s formulářem pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru a udělením souhlasu se zpracováním osobních údajů zjištěno, že jde o dokument sjednaný elektronicky (prostředky komunikace na dálku), obsahující závazek žalobce poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr v celkové výši 12 500 Kč na dobu 30 dnů od odeslání úvěrových prostředků žalovanému. Úroková sazba činila 36 % ročně a poplatek za sjednání úvěru pak činil 2 625,07 Kč, resp. při překročení doby splatnosti 5 250,14 Kč. Úvěr měl být splacen jednorázově do data 25. 2. 2026 a celková částka k úhradě činila 15 494,93 Kč, resp. 18 120 Kč při překročení doby splatnosti. V případě prodlení žalovaného pak bylo ujednáno oprávnění žalobce započíst uhrazenou částku nejprve na náklady spojení s případným vymáhání, následně na poplatek, poté na jistinu a následně na úrok, úrok z prodlení a na smluvní pokuty ujednané v článku VIII. smlouvy. Součástí smlouvy je též sazebník, upravující výši poplatku za sjednání úvěru, jakož i poplatek za odeslání doporučené upomínky ve výši 500 Kč.6. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, soud zjistil, že se jedná o nepodepsaný dokument obsahující jednak parametry požadovaného úvěru, a to i pro případ překročení doby jeho splatnosti, jednak potom informace o žalovaném, a to jeho identifikační a kontaktní údaje a informace i zdroji jeho příjmu a o výdajích. Podle nich byl žalovaný zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., výše příjmu však není uvedena; výdaje byly uváděny pouze celkovou částkou 41 200 Kč bez jakékoliv bližší specifikace.7. Dále žalobce předložil listinu označenou jako „CRIF REPI – Report“ (tj. výpis z registru dlužníků/klientského registru), z něhož soud zjistil, že žalovaný byl hodnocen jako středně rizikový klient se čtyřmi otevřenými kontrakty v souhrnné výši 52 955,71 Kč, bez dluhu po splatnosti a se zbývající částkou k úhradě ve výši 46 268 Kč. Dva z těchto aktivních kontraktů představují revolvingové úvěry z ledna 2026 na částky 10 000 Kč a 30 000 Kč.8. Z interního protokolu o vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného k předmětnému úvěru bylo zjištěno, že žalobce vycházel z ověřené identity a bankovního účtu žalovaného a z jeho ověřeného příjmu ve výši 28 254 Kč. Dále jsou zde uvedeny údaje o výsledcích prověřování žalovaného ve veřejných registrech bez negativních poznatků. K poměrům žalovaného bylo uvedeno, že je pracujícím důchodcem s příjmem 28 254 Kč a s výdaji ve výši 7 000 Kč, z toho 9 000 Kč měla činit měsíční splátka hypotéky, 25 000 Kč měsíční splátka bankovních úvěrů, 2 000 Kč měsíční splátka nebankovních úvěrů a 5 000 Kč náklady na bydlení; ostatní výdaje (telefon, internet, jízdné) činily 0 Kč. Výdaje na nezbytné potřeby (strava, ošacení, léky) uváděny nejsou. Následuje pak přehled s aktuálními informacemi o klientovi, kde je již celkový příjem uveden ve výši 45 874 Kč a jednotlivé položky výdajů ve výši odpovídající předchozím částkám, jež ve svém součtu činily 41 200 Kč – i přesto je kalkulována s celkovými výdaji pouze ve výši 7 000 Kč. Z jakých zdrojů byly příjmy i výdaje žalovaného ověřovány, uvedeno není.9. Čerpání úvěru ve výši 12 500 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného dne 26. 1. 2026 je dokládáno potvrzením o provedení transakce ze dne 1. 4. 2026.10. Z výpisu z finanční karty úvěru pak byla k předmětnému úvěru zjištěna úhrada částky 500 Kč žalovaným dne 13. 5. 2026.11. Žalobce pak k žalobě připojil dvě písemné upomínky s výzvou k okamžité úhradě dlužné částky, adresované žalovanému, na nichž je uvedena poznámka o datu jejich odeslání dne 2. 3. 2026 a 7. 3. 2026. Doklady o odeslání upomínek předloženy soudu nebyly.12. Návrh žalobce na provedení důkazu systémovým transakčním výpisem (logem) prokazujícím registraci, přihlášení a autorizaci smlouvy prostřednictvím SMS kódu včetně IP adres a časových razítek a dále potvrzením o doručení/zpřístupnění předsmluvních informací na trvalém nosiči dat v systému žalobce pak soud pro nadbytečnost zamítl, neboť žalovaný nečinil sjednání úvěrové smlouvy sporným. Uvedené důkazy pak soudu nebyly ani předloženy, přestože je žalobce navrhoval.13. Na podkladě takto provedených listinných důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobce poskytl žalovanému dne 26. 1. 2026 na jeho žádost částku 12 500 Kč na základě elektronicky sjednané smlouvy o spotřebitelském úvěru. V rámci prověřování schopnosti žalovaného tento úvěr splácet žalobce vycházel z údajů o žalovaném, který byl zaměstnán jako pracující důchodce. Jeho příjem je v interním protokolu o vyhodnocení úvěruschopnosti uváděn jednou ve výši 28 254 Kč (akceptovaný příjem) a podruhé ve výši 45 874 Kč, výdaje pak byly kalkulovány celkovou částkou 7 000 Kč, ač měly sestávat z jednotlivých položek představujících ve svém souhrnu částku 41 200 Kč (9 200 Kč měsíčně na splátku hypotéky, 25 000 Kč měsíčně na splátky bankovního úvěru, 2 000 Kč měsíčně na splátky nebankovních úvěrů a 5 000 Kč na bydlení; výdaje na nezbytné potřeby jako je strava, ošacení či léky zahrnuty do přehledu nebyly a není ani zřejmé, z jakých zdrojů byly uvedené příjmy a výdaje ověřovány. Žalovaný měl celkem čtyři aktivní smlouvy na jiné finanční závazky v souhrnné výši 52 955,71 Kč, které řádně splácel. Na poskytnutý obnos ve výši 12 500 Kč pak žalovaný uhradil pouze 500 Kč dne 13. 5. 2026, tedy až po zahájení řízení v této věci. Žalobce vystavil žalovanému celkem dvě písemné upomínky s výzvou k úhradě dluhu, které měly být odesílány dne 2. 3. 2026 a 7. 3. 2026, doklady o jejich odeslání však předloženy nebyly.14. Podle ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.15. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 tohoto zákona nabývá postupník postoupením pohledávky také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.16. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.17. Ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebitel. Dle ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) tohoto zákona se pro účely tohoto zákona celkovými náklady spotřebitelského úvěru rozumí veškeré náklady včetně úroků, provizí, daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění a veškerých dalších plateb, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou poskytovateli známy, s výjimkou nákladů na notáře.18. Dle ustanovení § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, týkajícího se uchovávání dokumentů a záznamů, Poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1. Poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.19. Podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).20. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.22. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.23. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.24. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Důvody neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru soud shledává ve zjištění, že žalobce jakožto úvěrující, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, řádně nedostál své zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost splatit poskytnuté prostředky, s odbornou péčí a že zde s ohledem na zjištěný stav zcela zjevně byly pochybnosti jak ve vztahu ke skutečné výši příjmu a výdajů žalovaného, tak i v tom směru, zda žalovaný vůbec byl schopen dostát svým závazkům plynoucím z čerpání úvěrových prostředků (jak konečně sám ve svém vyjádření k žalobě uváděl). Z předložených důkazů, zejména pak z interního protokolu o vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, není vůbec zřejmé, jak a z čeho žalobce ověřil zdroj a výši příjmu žalovaného, jak a čím by tento příjem doložen a jak se žalobce vypořádal s diametrálně odlišnými částkami potvrzeného příjmu (28 254 Kč) a příjmu uváděného v aktuálních informacích o klientovi (45 874 Kč). Zásadní rozpory, které nebyly nijak objasněny, je pak třeba spatřovat též ve výdajových položkách – opět aniž by bylo zřejmé, čím konkrétně jsou tyto výdaje dokládány a jak byly ověřeny. Pokud jsou uváděny výdaje spojené s dalším splátkovým zatížením žalovaného v souhrnné výši 41 200 Kč (hypotéka a bankovní i nebankovní úvěry v částkách 9 200 Kč, 25 000 Kč a 2 000 Kč měsíčně) a s bydlením (5 000 Kč měsíčně), avšak žalobce kalkuloval s celkovými výdaji pouze ve výši 7 000 Kč, bylo zcela na místě tento zásadní rozpor objasnit a doložit (výstup z lustrace žalovaného v registru dlužníků dokládá pouze dílčí část výdajů, přičemž již z tohoto dokladu je zřejmé, že žalovaný si v témže měsíci, tedy v lednu 2026, bral dva další úvěry na částky 30 000 Kč a 10 000 Kč). S výdaji na základní životní potřeby žalovaného, tj. na jeho obživu, ošacení, dopravu do zaměstnání, výdaje na léky apod., žalobce nepracoval vůbec a stejně tak nezjišťoval ani osobní a rodinný stav žalovaného (ve smyslu zjišťování počtu případných osob žijících se žalovaným ve společné domácnosti, počtu vyživovacích povinností, zdroje a výše celkových příjmů a finanční situace domácnosti). Z uvedených okolností pak zcela zřejmě nelze dospět k žádnému konkrétnímu závěru o faktické finanční a ekonomické situaci žalovaného jakožto spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Za této situace soud nemohl než dospět k závěr, že zde již v době sjednání úvěrové smlouvy byly zcela zásadní pochybnosti o skutečných poměrech žalovaného a o jeho schopnosti předmětný úvěr jednorázově splatit, a to již je vzhledem k výši celkových deklarovaných výdajů, které téměř dvojnásobně překračují výši potvrzeného příjmu žalovaného, jakož i vzhledem k tomu, že právě v lednu 2026 se žalovaný začal výrazněji zadlužovat (také údaj o tom, že žalovaný, narozený v roce 1992, měl být podle interního vyhodnocovacího protokolu výdělečně činný jako pracující důchodce, pak měl žalobce vést k detailnějšímu zkoumání toho, o jaký druh důchodu se jedná, a případně požadovat po žalovaném doložení bližších údajů i výše výdajů v souvislosti s jeho zdravotním stavem, jednalo-li by se o důchod invalidní). Pokud se žalobce za této situace spokojil s nijak nedokládanými a blíže neobjasněnými údaji, pak se jedná o přístup z pohledu splnění zákonných povinností úvěrujícího zcela nedostatečný. Soud pak opakovaně zdůrazňuje, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která má vést k tomu, aby nespoléhal pouze na údaje uváděné žalovaným (bez ohledu na jeho prohlášení, že se jedná o údaje pravdivé a úplné), ale tyto též důkladně prověřil a následně zhodnotil ve vztahu k dokládaným příjmům a celkové situaci dlužníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015).25. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce nedostál své procesní povinnosti a že bylo prokázáno nesplnění zákonných povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, resp. existence důvodných pochybností o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr již v době žádosti o poskytnutí úvěru. Důsledkem toho je proto ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku neplatnost předmětné smlouvy o úvěru, a to absolutní s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07). Ve světle tohoto závěru se pak již soud nezabýval dalšími námitkami žalovaného ve vztahu ke způsobu uzavření smlouvy o úvěru a nepřiměřenosti RPSN, resp. odměny za sjednání úvěru, když pouze na okraj k tomu poznamenává, že sazebník je v tomto případě přímo součástí úvěrové smlouvy, a nejedná se tedy o samostatný dokument obsahující ujednání o sankcích.26. Soud tedy posoudil žalovanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy žalobce poskytl žalovanému bezhotovostním převodem na jeho účet na základě neplatného právního jednání peněžité plnění ve výši 12 500 Kč. Žalovaný je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinen toto plnění vydat, přičemž vzal soud za prokázané, že takto již žalobci uhradil částku 500 Kč, a to dne 13. 5. 2026, tedy až po podání žaloby v této věci. K úhradě tak nadále zbývá částka 12 000 Kč, jejíž existenci žalovaný nerozporoval.27. K tomu soud uvádí, že podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je při neplatnosti smlouvy spotřebitel povinen vrátit jen poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. Smluvní úroky, poplatky ani smluvní sankce z neplatné smlouvy náležet nemohou. Splácení jistiny v tomto zvláštním režimu nelze bez dalšího považovat za konkludentní uznání zbytku dluhu dle § 2054 odst. 2 občanského zákoníku; takové plnění zpravidla představuje dílčí plnění zákonné povinnosti, nikoli uznání dluhu s účinky § 639 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Tvrzení žalovaného o výši jeho dluhu v částce 12 000 Kč a návrh splácení tohoto dluhu (tedy celé objektivně vnímatelné jednání žalovaného) tak představuje „další okolnost“, z níž by bylo možné usuzovat na uznání pouze zbývající jistiny. Neznamená to však uznání příslušenství a sankcí, neboť ty žalovaný výslovně popírá; uvedené nároky nemají při neplatnosti úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru hmotněprávní základ. I pokud by tedy soud posoudil úhradu částky 500 Kč spolu s procesním projevem žalovaného jako jednání naplňující ustanovení § 2054 odst. 2 občanského zákoníku, mohlo by se toto uznání vztahovat nanejvýše k neuhrazenému zůstatku poskytnuté jistiny ve výši 12 000 Kč.28. Na podkladě uvedeného tedy soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci zbývající nesplacenou částku 12 000 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z této dlužné částky, a to za dobu ode dne 28. 5. 2026 (tedy ode dne následujícího po datu doručení žaloby žalovanému, když žalobce nedoložil žádný doklad o odeslání upomínek s výzvami k úhradě a ani předžalobní výzvu k plnění, přičemž k datu splatnosti pohledávky sjednanému neplatnou smlouvou nelze právě pro tuto neplatnost přihlížet, a žalovaný byl tedy povinen plnit ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku bez zbytečného odkladu poté, co mu byla doručena výzva k úhradě, v tomto případě až ve formě žaloby) až do zaplacení.29. Ohledně lhůty k plnění peněžitého plnění ve splátkách podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. pak soud ve výroku I. tohoto rozsudku vycházel ze stanoviska žalovaného, k němuž se žalobce do okamžiku vyhlášení rozsudku v této věci nijak nevyjádřil. Přihlédl k tomu, že žalovaný projevil vůli svůj dluh splatit v přiměřených splátkách po 500 Kč a že již žalobci v průběhu řízení částku 500 Kč uhradil. Vzhledem k tomu, že žalobce je právnickou osobou, kterou povaha její činnosti (poskytování spotřebitelských úvěrů) nečiní existenčně závislou na neprodlené úhradě její pohledávky, zde soud ještě shledal prostor pro uložení peněžitého plnění ve splátkách v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. Proto v souladu s návrhem žalovaného přistoupil k určení výše splátek částkou 500 Kč měsíčně (splatných vždy k poslednímu dni v měsíci) tak, aby dlužná částka byla uhrazena v přiměřené době a aby případně nebyla ohrožena základní životní úroveň žalovaného, a to počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení, to vše s výhradou ztráty výhody těchto splátek, pokud žalovaný neuhradí byť i jedinou ze splátek v plné výši a ve lhůtě její splatnosti. Na okraj pak soud poznamenává, že ani nadále stranám nic nebrání sjednat v této věci mimosoudně individuální splátkový kalendář dle konkrétní situace.30. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 500 Kč a dále uvedeného příslušenství, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl. Ve vztahu k dílčí úhradě 500 Kč až v době po podání žaloby žalobce nereagoval procesně adekvátním způsobem, tedy částečným zpětvzetím žaloby, když pouze uvedl, že zaplacenou částku 500 Kč započetl na náklady spojené s uplatněním pohledávky (na odeslání upomínky). Soud proto uzavřel, že tato část žalované pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku v této věci již zanikla splněním, a proto ji nebylo možné uložit žalovanému k zaplacení. V rozsahu co do příslušenství, tedy úroku (poplatku za sjednání úvěru) v částce 5 250,14 Kč, dále úroku ve výši 36 % ročně z částky 12 500 Kč ode dne 26. 1. 2023 do zaplacení, dále úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 12 500 Kč ode dne 26. 2. 2026 do 27. 5. 2026 (tedy do data doručení žaloby žalovanému, kdy žalovaný ještě nebyl v prodlení se svým plněním) a z částky 500 Kč ode dne 28. 5. 2026 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, pak byla žaloba zamítnuta, neboť žalobce má vůči žalovanému pouze nárok na vydání peněžitého plnění, které mu poskytl a které mu dosud nebylo vráceno, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě. V případě úroku z prodlení pak byla žaloba zamítnuta v rozsahu přesahujícím nárok přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku, a to se zohledněním pozdějšího data počátku prodlení žalovaného s peněžitým plněním oproti žalobě, jak vyplývá z odůvodnění shora v odstavci 28.31. Výrokem III. pak soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci jejich náhradu nepřiznal. Ačkoli měl žalovaný ve věci převážný úspěch, nedoložil (resp. přímo v žalobě tak výslovně potvrdil), že by žalovanému alespoň sedm dnů před podáním žaloby zaslal na adresu pro doručování, popřípadě na poslední známou adresu, výzvu k plnění ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o.s.ř., resp. nedoložil ani odeslání žádné z upomínek k úhradě, které předložil k důkazu. Soud přitom neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě žalobci náhradu nákladů řízení výjimečně zcela nebo zčásti přiznat podle § 142a odst. 2 o.s.ř., a to s ohledem na povahu jeho ekonomické činnosti, spočívající v poskytování spotřebitelských úvěrů, v rámci níž žalobce musí být alespoň v nezbytném rozsahu obeznámen s příslušným postupem v rámci vymáhání svých pohledávek.