38 C 133/2022-21 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 5.380,05 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že je právní nástupkyní společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek. [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce na částku 6.000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali. 4. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci: [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce, kterou byla poskytnuta žalovanému půjčka ve výši 6.000 Kč, a v souvislosti s tímto se zavázal zaplatit souhrnný poplatek v částce 4.176 Kč. Celková částka činila 10.176 Kč a žalovaný se ji zavázal zaplatit v hotovosti v 53 týdenních splátkách po 192 Kč. Současně podpisem této smlouvy žalovaný stvrdil, že při uzavření smlouvy v místě bydliště převzal v hotovosti celou výše uvedenou částku půjčky (smlouva o půjčce). Pohledávka přešla na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek (viz smlouvy o postoupení pohledávek a příloha [číslo]). 5. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o půjčce na částku 6.000 Kč, kterou převzal v hotovosti se souhrnným poplatkem ve výši 3.840 Kč. 6. S ohledem na datum uzavření smlouvy bylo nutné použít ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. smlouvu o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky soud posuzoval podle shora uvedeného ustanovení s tím, že předchůdce žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému peníze a žalovaný se je zavázal vrátit v určitých týdenních splátkách. S ohledem na obsah smlouvy je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce. 8. Dále se soud zabýval souhrnným poplatkem soudu. Z jeho úřední činnosti a nesporně také z výpisu obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] je známo, že tato společnost je podnikatelkou, přičemž předmětem podnikání je finančnictví, jeho nebankoví část. Za této situace uzavírané smlouvy o půjčce měli pro předchůdce žalobkyně generovat určitý zisk. Pokud jde o smlouvu o půjčce, mohou být sjednány úroky. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky pak představují cenu poskytnutého kapitálu, tedy cenu za užívání půjčených peněžních prostředků. Žalobkyně se tak domnívá, že souhrnný poplatek jako takový nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku a má pravdu, když v tomto směru se lze opřít o judikaturní závěr Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 3725/13 nebo o stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. CPJN 203/2013. Je zřejmé, že poplatky za inkaso a administrativní činnost se odvíjí od výše půjčené částky, ne od výše skutečných nákladů za inkaso týdenní splátky, neboť ta by byla shodná při jakékoliv výši půjčené částky a odvíjela by se spíše od místa bydliště dlužníka a nákladů na dopravu do tohoto místa než od výše půjčené částky. Za této situace předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k tomu, že si byla vědoma nemožnosti aplikace § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů pokud se jedná o poplatek, jak bylo výše řečeno. Žalobkyně a její předchůdkyně mají za to, že poplatek nelze přezkoumávat z hlediska přiměřenosti, využívajíc svého postavení a postavení spotřebitele a obešly ustanovení občanského zákoníku, aby nemohlo dojít k přezkoumání výše souhrnného poplatku. Je přitom zřejmé, že souhrnný poplatek se odvíjí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso a je tak jakýmsi úrokem za poskytnuté peněžní prostředky, a to skrytým zcela spotřebiteli. Soud proto právní úkon, tedy smlouvu o půjčce, hodnotí jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. 9. Pokud jde o oddělitelnost části smlouvy od ostatního obsahu, soud se domnívá, v souladu s ustanovením § 41 občanského zákoníku, s ohledem na povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti uzavření, že nelze oddělit část souhrnného poplatku od samotné zbývající části smlouvy o půjčce. Soud v tomto směru ohledně oddělitelnosti části právního úkonu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci [spisová značka], dále [spisová značka] a nález Ústavního soudu I ÚS 4036/05, kdy všechna tato rozhodnutí mají za to, že neoddělitelnost části právního úkonu musí být chápána ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné oddělitelnosti a musí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou, která byla založena za účelem generování zisku s předmětem podnikání finančnictví, uzavírá tato společnost smlouvy o půjčce se spotřebiteli z důvodu získání zisku a je tedy zřejmé, že by bez položky souhrnného poplatku smlouvy o půjčce neuzavřela. Neplatnou je tedy celá smlouva o půjčce, nikoliv pouze část týkající se souhrnného poplatku. 10. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku, a to v celém rozsahu, má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku, kdy v případě neplatné smlouvy jsou povinni účastníci této smlouvy si vrátit vzájemná plnění. Na soudu tedy bylo, aby tato plnění zúčtoval. Smlouvou o půjčce poskytla předchůdkyně žalobkyně v hotovosti žalovanému částku 6.000 Kč, přičemž žalovaný na tuto smlouvu o půjčce zaplatil předchůdkyni žalobkyně pouze částku 4.795,95 Kč, kterou soud započetl na jistinu a je tedy povinen vrátit žalobkyni částku 1.204,05 Kč s úroky z prodlení. Na úroky z prodlení má pak žalobkyně nárok podle § 517 občanského zákoníku č.40/1964 Sb. ve výši dané nařízením vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění. Ostatní nároky žalobkyně proto soud zamítl. 11. Pokud jde o náklady řízení, postupoval soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na požadované plnění a přiznané plnění má právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.