14 C 4/2023-19 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou ze dne 22. 9. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 300 Kč od 28. 4. 2021 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr ve výši 15 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po částce 454,5 Kč Poslední splátka byla splatná 27. 4. 2021. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, neboť uhradil pouze 10 970 Kč, a tím se ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 16 300 Kč. 2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva Vnitra, kontrolu RČ dálkovým systémem společnosti [právnická osoba], kontrolu náhledem do záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie klienta u žalobkyně, kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (Čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta (a to na základě odborných vědomostí z„ terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. 3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] elektronický platební rozkaz, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] zrušen. 4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. 5. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaný nevyjádřil. 6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaný podepsali smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podpisem předmětné smlouvy žalovaný potvrdil, že mu byla předána jistina úvěru ve výši 15 000 Kč. Součástí smlouvy byla i evidenční karta klienta, ve které je uvedeno, že žalovaný žije sám v nájmu, má práci na plný úvazek s průměrnou výší mzdy 27 188 Kč, a jeho jedinými výdaji jsou životní výdaje na bydlení ve výši 4 670 Kč a životní minimum na ověření ve výši 3 910 Kč. Další výdaje jako jsou bankovní závazky, nebankovní závazky, výživné, jiné srážky, životní výdaje jiné (např. výdaje na telefon, internet, pojištění, rozhlas apod.) a jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti nejsou v evidenční kartě klienta uvedeny. Předžalobní výzvou ze dne 12. 4. 2022 byl žalovaný vyzván k zaplacení svého dluhu a tato výzva byla žalovanému zaslána dne 12. 4. 2022, a to na obě adresy uvedené ve smlouvě, přičemž žalovaný byl na obou adresách při doručování dne 14. 4. 2022 neznámý. 7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. 12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel př