16 C 207/2023-25 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky ve výši 5 865 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] pod [číslo] mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [obec], a žalovanou, na základě níž byla žalované poskytnuta částka ve výši 5 000 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou této částky, požadovala žalobkyně zaplacení zákonného úroku z prodlení od [datum], přičemž zákonný úrok z prodlení do tohoto data kapitalizovala ve výši 278,46 Kč. Dále žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 1 300 Kč a smluvní pokutu ve výši 865 Kč. Celkově se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizované částky ve výši 7 443,46 Kč. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné skutkové ani právní námitky. Před rozhodnutím ve věci samé vzala žalobkyně žalobu částečně zpět svým podáním ze dne [datum] do částky 2 165 Kč, která představovala kapitalizovaný úrok ve výši 1 300 Kč a smluvní pokutu výši 865 Kč. Soud v této části řízení ve výroku I. rozsudku zastavil podle ustanovení § 96 odst. 1 - 4 o. s. ř. Soud o zbývající části nároku rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně doložila rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne [datum], na základě níž přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky písemně oznámeno. Z předložených listinných důkazů učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], na základě níž byla žalované poskytnuta částka 5 000 Kč s tím, že žalovaná uhradí předmětný úvěr do [datum] společně s poplatkem ve výši 1 150 Kč, celkem tedy mělo být uhrazeno 6 150 Kč. Žalovaná na předmětný dluh neuhradila žádnou částku. Úvěruschopnost žalované nebyla před uzavřením smlouvy žádným způsobem prověřena, neboť žalobkyně o prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy nepředložila žádné listinné důkazy. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k zaplacení dlužné částky. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalované jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele žádným způsobem prověřena a za této situace nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytnutí předmětného úvěru a žalobkyni lze přiznat jen neuhrazenou jistinu úvěru, která představovala 5 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a kapitalizovaný zákonným úrokem z prodlení ve výši 278,46 Kč, celkem tedy 5 278,46 Kč. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch má právo na zaplacení nákladů řízení. Soud však musel přihlédnout k tomu, že žalobkyně zavinila zastavení do částky 2 165 Kč, což představuje 29% z celkově uplatněného nároku, úspěšná byla žalobkyně do 71% původně uplatněného nároku. Za této situace lze žalobkyni přiznat náklady řízení ve výši 42 % (71 % - 29 %), které byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou za právní zastoupení stanovenou dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, ve výši 200 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně učinil 4 úkonu právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, výzva před podáním žaloby a částečné zpětvzetí žaloby) odměna tedy činí 800 Kč. Ke každému úkonu právní služby byl žalobkyni přiznán režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014. Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil před soudem, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla mu z odměny a režijních paušálů přiznána 21% DPH ve výši 252 Kč Náklady řízení představují celkem 1 852 Kč, 42 % z této částky činí 777,80 Kč. K aplikaci § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto ustanovení vyhlášky, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.