38 C 122/2023-51 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala původně zaplacení částky 4.432,57 Kč jako zůstatku částky, kterou žalovaná uznala na základě smlouvy o úvěru. Žalobkyně vzala žalobu zpět o částku 1.500 Kč a úroku z prodlení a soud podle § 96 o. s. ř. řízení částečně zastavil. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. [právnická osoba] s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum] ve výši 4.100 Kč s poplatkem 1.066 Kč se splatností [datum] ve výši 5.166 Kč. Ve smlouvě pak byly v rámci smluvních ujednání dohodnuty poplatky (smlouva o úvěru). Žalovaná uznala vůči žalobkyni dluh ve výši 17.988,60 Kč a zavázala se jej splácet po 300 Kč měsíčně (uznání dluhu). Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Tyto skutečnosti žalobkyně netvrdí ani nevyplývají z předložených důkazů. Žalobkyně pak o povinnosti tvrzení nemohla být u jednání poučena ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť se jednání neúčastnila. Soud pak nepovažuje za platné ani uznání dluhu, když z úvěrové smlouvy vyplývá, že žalovaná měla vrátit částku 5.166 Kč a dluh, který uznala činí 17.988,60 Kč, přičemž není zřejmé, co tvoří dlužnou částku. Žalobkyně by tak měla jen nárok na vrácení toho, co její předchůdkyně poskytla, tedy částky 4.100 Kč, kterou však, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně, žalovaná již uhradila. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. tak, že nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějším účastníkem je žalovaná (počítáno i s příslušenstvím), které však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.