8 C 148/2023-23 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1.640 Kč s úrokem z prodlení a s úrokem z úvěru s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalovaný obdržel dne [datum] částku ve výši 1.000 Kč Smlouva byla sjednána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Dále byl sjednán úrok 0 % v případě splnění podmínek a v případě nesplnění podmínek byl dle čl. 4 sjednán úrok ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky. Žalobkyně úrok kapitalizovala a požaduje 270 Kč. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny, ohledně níž je klient v prodlení. Úvěr měl být splacen do 30 dnů od odeslání finančních prostředků klientovi (smlouva o sjednání spotřebitelského úvěru, faktura [číslo] ze dne 1. 11. 2021, kopie občanského průkazu žalovaného, potvrzení o provedené platbě z 1. 11. 2021). Žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho (tvrzení žalobkyně). 4. Žalobkyně tvrdila, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovaný vyplnil dotazník týkající se jeho finanční a majetkové situace. Dále klikl na tlačítko potvrdit žádost a tím byla považována žádost o úvěr za podanou. Z předložené karty klienta bylo zjištěno, že u žalovaného je uvedeno, že je svobodný a žije s rodinou. Měsíční příjem je uveden ve výši 30.000 Kč (karta klienta). 5. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 9. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 13. Žalobkyně nezkoumala příjmovou stránku u žalovaného, a také nijak nezkoumala stránku výdajovou. Není možné vycházet pouze z údajů uvedených žadatelem o úvěr, a to bez jejich prověřování. Soud tak má za to, že úvěruschopnost žalovaného neposuzovala žalobkyně řádně v souladu s § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, toho, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu o úvěru, kdy bylo poskytnuto žalovanému 1.000 Kč a žalovaný neuhradil ničeho. Soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 437,80 Kč, přičemž tato částka představuje 29,40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,70 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,30 %). Celé náklady byly vypočteny ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. K aplikaci § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto ustanovení vyhlášky, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.