16 C 215/2023-29 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky ve výši 9 353,61 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [obec a číslo], a žalovanou dne [datum], pod [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 9 000 Kč. Ke dni podání žaloby předmětný dluh sestával z neuhrazené jistiny úvěru ve výši 2 704,54 Kč, z kapitalizovaného úroku za dobu poskytnutí úvěru ve výši 84,49 Kč, z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 1 246,61 Kč, z úhrady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 236,42 Kč, z úhrady za inkaso splátek v místě bydliště ve výši 457,94 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 4 623,61 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně současně zaplacení zákonného úroku z prodlení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení i úroku z úvěru a dále sjednaného úroku z úvěru ve výši 15 % ročně z částky 2 704,54 Kč od [datum] do zaplacení. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu částečně zpět do částky 915,68 Kč představující část nároku na úhradu smluvní pokuty. Zůstatek nároku představoval částku 3 707,93 Kč. Do této části bylo řízení částečně zastaveno dle § 96 odst. 1 – 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné skutkové ani právní námitky. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a o.s.ř., neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], na základě níž byla postoupena pohledávka na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Z předložených listinných důkazů učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa] [číslo] smlouva o úvěru, na základě níž byla žalované poskytnuta částka 9 000 Kč s tím, že žalovaná uhradí mimo poskytnuté jistiny úrok v celkové výši 866 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 410 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 834 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 620 Kč Celkem měla žalovaná uhradit 16 730 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 195 Kč. Z žádosti o úvěr vyplynulo, že žalovaná ke dni uzavření smlouvy byla zaměstnaná u akciové společnosti od [datum] na dobu určitou do [datum]. Příjem žalované nebyl žádným způsobem doložen, v žádosti je uvedeno, že žalovaná dosahovala mzdy ve výši 11 367 Kč. Její výdaje představovaly náklady na bydlení a energie ve výši 4 500 Kč, náklady na dopravu, jídlo, osobní potřeby ve výši 2 000 Kč, celkové výdaje představovaly 6 500 Kč. Žalovaná bydlela u rodičů, byla svobodná a měla 2 vyživovací povinnosti. Její vzdělání bylo základní a žalovaná neměla osobní bankovní účet. Dále z žádosti vyplývá, že souhrnná výše exekučně vymáhaných nebo žalovaných dluhů k danému dni činila 49 000 Kč. Na výzvu soudu žalobkyně sdělila, že při prověření úvěruschopnosti žalované vycházela z informací sdělených žalovanou a z údajů z veřejných registrů. Z přehledu plateb vyplývá, že žalovaná fakticky zaplatila na předmětný úvěr za období od [datum] do [datum] částku 12 000 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná písemně vyzvána k zaplacení dlužné částky, avšak na výzvu nereagovala. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalované jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele prověřena s náležitou péčí, u žalované nebyly před uzavřením smlouvy aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jejím osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalované fakticky úvěr splácet. Soud má za to, že nebyly ověřeny celkové příjmy domácnosti a příjem žalované představující částku 11 367 Kč byl zcela nedostačující k pravidelné a řádné platbě sjednaných splátek. Současně měl věřitel přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaná měla 2 vyživovací povinnosti, výdaje ve výši 6 500 Kč a exekučně vymáhanou částku ve výši 49 000 Kč. Rovněž nebyly žádným způsobem ověřeny pravidelné výdaje nejen žalované, ale i celé domácnosti. Za této situace nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytnutí předmětného úvěru. Vzhledem k výše uvedenému lze žalobkyni přiznat jen neuhrazenou jistinu úvěru. Jelikož žalované byla poskytnuta částka 9 000 Kč a fakticky uhradila částku 12 000 Kč, pak celá jistina úvěru byla zaplacena, nárok žalobkyně není důvodný a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž přihlédl k tomu, že žalob