38 C 85/2024-45 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky , částka, s tím, že žalovaný uzavřel smlouvu o úvěru na částku , částka, .2. Žalovaný k žalobě uvedl, že k žalobě nic nenamítá, s penězi vycházel tak tak. Do problémů se dostal poté, co odešel ze zaměstnání a byl , podezřelý výraz, v , podezřelý výraz, , Anonymizováno, . Nyní nepracuje, byl odsouzen pro neplacení výživného, nemůže sehnat zaměstnání, bydlí na ubytovně a je na hmotné nouzi.3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Žalobkyně se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne , datum, ve výši 382.000 na konsolidaci dluhů u , Anonymizováno, ve výši , částka, a , částka, a u , jméno FO, ve výši , částka, a zbývající částku bez určení účelu s úrokem ve výši 6,7 % ročně a se splatností v 120 splátkách po , částka, vždy k 20. dni v měsíci (smlouva o úvěru, čerpání úvěru). Žalovaný uhradil na úvěr , částka, (tvrzení žalobkyně a výpisy z účtu). Žalovaný měl příjem od , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši v září , částka, , v říjnu , částka, , v listopadu , částka, , v prosinci , částka, a v lednu , částka, . Jeho výdaje, kromě konsolidovaných úvěrů, zahrnovaly měsíčně splátku hypotéky ve výši , částka, , náklady na bydlení , částka, , , Anonymizováno, , částka, , výživné , částka, , , částka, elektřina a , částka, plyn (výpis z účtu).4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Předchůdkyně žalobkyně je jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.9. Soud vyzval žalobkyni k vyjádření se ke způsobu posuzování úvěruschopnosti. Žalobkyně se ke konkrétnímu způsobu, jak posuzovala schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, nevyjádřila, neboť měla za to, že v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je upravena neplatnost relativní a žalovaná žádnou námitku neplatnosti nevznesla.10. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.14. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C-240/98 , jméno FO, Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C-243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.15. Věřitel, jako banka vedoucí běžný účet žalovaného, měl přehled o příjmech žalovaného, ale i o jeho výdajích. Pravidelné měsíční výdaje žalovaného bez splátek konsolidovaných úvěrů činily , částka, měsíčně, splátka nového úvěru , částka, bez pojištění a jeho příjmy v některých měsících tak nezajišťovaly řádnou splátku úvěru.16. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z příjmu žalované bez ohledu na její výdaje.17. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.18. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu, přičemž ze strany žalovaného bylo uhrazeno celkem , částka, a žalovanému bylo vyplaceno , částka, , zbývá uhradit , částka, . Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Soud pak žalovanému nemohl povolit splátky, neboť jeho příjem ve formě dávek hmotné nouze mu neumožňuje řádné splácení.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalovaného byl větší než žalobkyně, avšak žalovanému doposud dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.