8 C 192/2023-28 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v , adresa, dne 10. 5. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky ve výši 30.862 Kč s příslušenstvím z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne , datum, . Žalobkyně požadovala nesplacenou jistinu ve výši 22.800 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 5.570 Kč (sjednaný dle čl. IV. smlouvy a čl. I. sazebníku), poplatek za službu Klidné spaní 110 Kč (dle čl. IV a čl. I. sazebníku), poplatek za službu Presto ve výši 330 Kč (dle čl. IV. smlouvy a čl. I. sazebníku) a smluvní pokutu ve výši 2.052 Kč (dle čl. VI.4 VOP a čl. III. sazebníku ve výši 0,1 % denně z jistiny počítané za prvních 90 dnů prodlení, od 22. 8. 2022 do 20. 11.2022).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla, byť prostředky komunikace na dálku, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , tj. smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, a to dne , datum, . Předmětem smlouvy je poskytnutí částky úvěru do výše 22.800 Kč s postupným čerpáním. Dále byla sjednána služba Klidné spaní 110 Kč měsíčně a služba Presto 165 Kč měsíčně. Druh úvěru spotřebitelský – postupné čerpání, bezúčelový, RPSN 1.410,33 %, počet splátek 1, jednorázová výše splátky 28.775 Kč, datum splatnosti 21. 8. 2022, výše poplatku ze sjednání úvěru 5.700 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním). Poplatek za poskytnutí úvěru a volitelné služby jako prolongace, poplatek za klidné spaní a službu Presto jsou uvedeny v předloženém sazebníku (sazebník žalobkyně).5. Žalovaný čerpal na svůj bankovní účet dne , datum, částku ve výši 16.500 Kč (sdělení , Anonymizováno, z 29. 8. 2023) a dále čerpal žalovaný na svůj účet dne , datum, částku ve výši 6.300 Kč (sdělení , právnická osoba, z 1. 9. 2023). Na daný úvěr žalovaný neuhradil ničeho (tvrzení žalobkyně).6. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to získáním požadovaných informací od žalovaného, které jsou uvedeny v předloženém souboru úvěruschopnost. Dále žalobkyně lustrovala žalovaného ve veřejných registrech. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak žalobkyně předložila smlouvu, všeobecné obchodní podmínky, sazebník a dále soubor „úvěruschopnost“. Co se týká úvěrové smlouvy, pak je tu žalovaný označen pod rodným číslem jako fyzická osoba spotřebitel (úvěrová smlouva). Dále žalobkyně předložila listinu nazvanou jako identifikované příjmy, ze které vyplývá, že příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce a případné další příjmy byly spotřebitelem doloženy jiným způsobem. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu 34.472 Kč. K příjmům spotřebitele pak žalobkyně nedoložila žádné listiny, na základě kterých by měl být příjem spotřebitele prověřen. Nebyl doložen bankovní výpis ani jiné listiny.7. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.8. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).10. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě informací vyžádaných od žadatele o úvěr – spotřebitele. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněn pouze zřejmě žalovaným uváděný příjem. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje (náklady a výdaje) vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že zřejmě provedla lustraci žalovaného ve veřejných registrech, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Neschopnost žalovaného úvěr splatit je zřejmá i ze skutečnosti, že žalovaný na daný úvěr neuhradil ničeho.11. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady