8 C 52/2025-26 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se návrhem podaným u Okresního soudu v Bruntále dne 7. 1. 2025 domáhala zaplacení částky 49.645,44 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , právnická osoba, , akciová společnost (dále jako právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu 48.524, 44 Kč, poplatky ve výši 1.121 Kč, dlužný smluvní úrok 12.903,93 Kč (14,75 % ročně z jistiny úvěru od 12. 1. 2023 do 21. 10. 2024), zákonný úrok z prodlení ve výši 4.451,28 Kč (od 1. 3. 2024 do 21. 10. 2024) a dále běžící zákonný úrok z prodlení z jistiny a smluvní úrok 14,75 % ročně z jistiny od 22. 10. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že žalobkyně je právním nástupcem původního věřitele společnosti , právnická osoba, , právnická osoba, , akciová společnost (viz předložené výpisy z notářského zápisu, včetně konkrétní části seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Dále má soud za prokázané, že žalovaný , datum, vyplnil žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (tj. vyplnil formulář právního předchůdce žalobkyně a tento , datum, podepsal). Právní předchůdce žalobkyně akceptoval žádost žalovaného dopisem ze dne 23. 9. 2021 (viz žádost a akceptační dopis). Došlo tedy k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. V textu smlouvy je žalovaný označen jako fyzická osoba spotřebitel se zaměstnáním dělník řemeslník a opravář u zaměstnavatele , právnická osoba, , s.r. s čistým měsíčním příjmem 35.000 Kč. Jsou uvedeny celkové náklady domácnosti 8.000 Kč a finanční závazky 0 Kč. Jedná o poskytnutí revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem 50.000 Kč. Doba trvání úvěru je neurčitá. Je sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z části splátky v prodlení (viz smlouva o revolvingovém úvěru). Žalovaný načerpal celkem 77.544 Kč (celkový výpis, měsíční výpisy). Žalovaný na úvěr uhradil celkem 43.600 Kč (celkový výpis, měsíční výpisy).5. Co se týká povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých klientem v žádosti o revolvingový úvěr. Dále byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta právní předchůdce porovnával jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem byla získána částka disponibilních zdrojů klienta.6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).9. Neposoudí-li poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.10. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně se dostatečně nezabýval výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když příjem a výdaje klienta byly porovnávány na základě odhadnutých historických dat z ČSÚ. Tím, že právní předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že byla zřejmě provedena lustrace žalovaného ve interních a veřejných registrech. Soud proto dovodil absolutní neplatnost dané smlouvy o úvěru a k její neplatnosti přihlédl i bez návrhu.11. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly. Žalovaný čerpal 77.544 Kč a uhradil 43.600 Kč, a proto soud vyhověl žalobě co do poskytnuté nevrácené jistiny ve výši 33.944 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části byla žaloba posouzena jako nedůvodná a byla zamítnuta.12. Lhůta k plnění není u bezdůvodného obohacení stanovena a řídí se § 1958 odst. 2 OZ. Žalobkyně pak počátek prodlení nemůže odvozovat ze smluvního vztahu, který je neplatný, ale v případě bezdůvodného obohacení až na základě její výzvy k plnění, tedy musí o plnění nejprve požádat. Za takovou výzvu k plnění pak soud považuje výzvu – zesplatnění úvěru z 2. 3. 2024, která byla odeslána dne 5. 3. 2024, a doručeno nejpozději do dispozice žalovaného dne 8. 3. 2024. Žalovaný je tak v prodlení až od 9. 3. 2024. Soud v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a propočetl úspěch účastníků ve věci. Na straně žalobkyně je úspěch ve výši 52,37 % (37.057,78 Kč + 3.199,13 Kč) a na straně žalovaného ve výši 47,63 % (29.942,87 Kč + 5.290,68 Kč + 1.374,17 Kč). Soud pro potřeby výpočtu kapitalizoval veškeré příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně pak byla úspěšná výsledkově co do 4,74 %. Soud uzavřel, že úspěch účastníků v této věci je obdobný, a proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.