9 C 124/2018-232 — Okresní soud v Břeclavi

1. Soud I. stupně rozsudkem zamítl žalobu žalobce, aby žalovaný byl povinen zaplatit mu částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II). 2. Proti rozsudku podal odvolání žalobce, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. 3. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. 5. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě žalobce na zaplacení ceny trvalých porostů, které vysázel na pozemcích parc. [číslo] a parc. [číslo] v [katastrální uzemí], které zanikly k [datum] v důsledku pozemkových úprav dle zákona č. 139/2002 Sb. a které po smrti svých předchůdců nabyl žalovaný. Původní vlastnice pozemků [jméno] [příjmení] zemřela [datum] a o dědictví po ní bylo ve vztahu k těmto pozemkům rozhodnuto pravomocně až k [datum] ve prospěch jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], který zemřel [datum] a po něm nabyl předmětné pozemky žalovaný na základě dědického rozhodnutí z [datum]. Žalobce jako nájemce uzavřel [datum] smlouvu s [jméno] [příjmení] jako pronajímatelkou, která byla blízkou příbuznou [jméno] [příjmení], byla jejím potenciálním dědicem a mohla platně uzavřít nájemní smlouvu k pozemkům, o jejichž vlastníkovi bylo s konečnou platností rozhodnuto až v roce [rok]. 6. Soud I. stupně po provedeném dokazování, které zhodnotil tak, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená dne [datum] mezi žalobcem jako nájemcem a [jméno] [příjmení], narozenou [datum], jako pronajímatelkou, je absolutně neplatná podle § 39 tehdejšího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť nájemní smlouva nemohla být uzavřena pouze s [jméno] [příjmení], která byla jednou„ ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“. Proto žalobce nemůže svůj nárok opírat o ust. § 667 odst. 1 tehdejšího občanského zákoníku č. 140/1964 Sb. (dále jen„ tehdejší o.z.“), neboť provedl na předmětných pozemcích výsadbu na základě neplatné smlouvy a bez platného souhlasu vlastníka. Pro možné právní posouzení uplatněného nároku žalobce jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, o němž byli účastníci poučeni, dospěl soud I. stupně k závěru, že ke zhodnocení pozemků došlo výsadbou vinic provedenou žalobcem již v roce [rok], od kdy je nutno stanovit počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku podle § 451 odst. 1 tehdejšího o.z., přičemž žalovaný v řízení před I. stupně vznesl námitku promlčení, která byla důvodná, neboť podle § 107 odst. 1 a 2 tehdejšího o.z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, když oprávněný dozví, že k němu došlo (subjektivní lhůta) a nejpozději za tři roky ode dne, kdy k němu došlo (objektivní promlčecí lhůta). Žalobce uplatnil svůj nárok u soudu žalobu až [datum], tedy dávno po uplynutí těchto promlčecích lhůt. 7. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací soud s odůvodněním jejich správnosti pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části, pouze s výjimkou níže uvedené nepřesnosti při právním hodnocení důvodu neplatnosti nájemní smlouvy z [datum] podle § 39 tehdejšího o.z. 8. Skutková zjištění soudu I. stupně o právním nástupnictví ve vztahu k vlastnictví předmětných pozemků, které právně zanikly k [datum] (a nájemní vztah k nim podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách až k [datum]), jsou správná v tom, že po smrti původní vlastnice [jméno] [příjmení], která zemřela [datum], bylo o nabytí předmětných pozemcích rozhodnuto dědickým rozhodnutím až [datum], a to ve prospěch jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], který zemřel již [datum], a v dědickém řízení po něm bylo o nabytí předmětných pozemků ve prospěch žalovaného bylo rozhodnuto dědickým rozhodnutím až [datum]. Z dokazování soudu I. stupně provedeného příslušnými dědickými spisy vyplývá i to, že dědictví (bez zde projednávaných pozemků a ještě dalších pozemků v „ užívání soc. org.“) po [jméno] [příjmení] nabyla dle rozhodnutí z [datum] její dcera [jméno] [příjmení], s níž žalobce uzavřel [datum] spornou nájemní smlouvu. Závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti této smlouvy podle § 39 tehdejšího o.z. je nepřesný jen v tom, že [jméno] [příjmení] nemohla patně pozemky pronajmout nikoli pro to, že byla„ jen jednou ze dvou do úvahy přicházejících dědiců“ [jméno] [příjmení], ale proto, že jako jedna z více oprávněných dědiců nemohla nájemní smlouvu k předmětu dosud nevypořádaného dědictví platně uzavřít bez schvalovacího rozhodnutí soudu. 9. Podle ust. § 185r o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 1993 do [datum] dědici mohli věci náležící do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se souhlasem soudu. Výkladová judikatura k tomuto zákonnému ustanovení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 967/2004, sp. zn. 26 Cdo 637/2006 nebo sp. zn. 26 Cdo 5258/2008) dospěla k závěru, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, že usnesení, kterým soud přivolí k prodeji věci patřící do dědictví nebo k jinému opatření přesahujícímu rámec obvyklého hospodaření je rozhodnutím, jehož je třeba k platnosti smlouvy. Pronajmutí pozemku je jednoznačně opatřením přesahujícím rámec obvyklého hospodaření a pokud k němu došlo během dědického řízení bez rozhodnutí soudu, je taková nájemní smlouva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 tehdejšího o.z. 10. Vedle [příjmení] [příjmení], narozené [datum], byli dalšími potencionálními dědici [jméno] [příjmení] potenciální dědici jejího syna [jméno] [celé jméno žalovaného], který již tehdy nežil, tedy jeho manželka a děti. Nepřesnost závěru soudu I. stupně, že v době uzavření sporné nájemní smlouvy byl tímto dalším potenciálním dědicem sám (již nežijící) [obec] [celé jméno žalovaného], nemá vliv na správnost závěru, že [jméno] [příjmení] nebyla oprávněna sama uzavřít předmětnou nájemní smlouvu s žalobcem, ať již jako jedna ze dvou či z více v úvahu přicházejících dědiců, a to nikoliv proto, že předmětné pozemky nakonec nezdědila, ale proto, že bez rozhodnutí soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřená jen jedním z více potenciálních dědiců platná. Proto je právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti této smlouvy správný, byť podpořený zčásti jinými právními argumenty. 11. Stejně správný je závěr soudu I. stupně o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení tehdejšího vlastníka (potencionálních vlastníků) předmětných pozemků, k němuž došlo výsadbou vinic na předmětných pozemcích v roce [rok] (byť tvrzení žalobce o výsadbě je datováno do roku [rok] a předložené doklady o pořízení věcí k výsadbě nutných jsou i z roku [rok]) a že tudíž žalobou podanou v roce [rok] uplatnil žalobce své právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného po uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty, v důsledku čehož nelze promlčené právo žalobci přiznat, i kdyby bylo dáno. Bez ohledu na to, zda a jak obtížné bylo pro žalobce v době uzavření nájemní smlouvy zjistit, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, respektive to, že pozemky jsou nevypořádaným dědictvím po dávno zemřelé [jméno] [příjmení], nelze dospět k jinému závěru, než že žalovaný výsadbou vinic obohatil žalovaného, kterému bylo nabytí předaných pozemků po [jméno] [celé jméno žalovaného] a [jméno] [příjmení] potvrzeno dědickým rozhodnutím [datum] a vydání plnění z tohoto bezdůvodného obohacení po něm požaduje až žalobou podanou v roce [rok]. 12. Ani námitka žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je uplatněním práva v rozporu s dobrými mravy, není důvodná. Jak uvedl zdejší odvolací soud ve skutkově obdobném případě ve svém rozsudku z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v tak výjimečných případech, že je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka smluvního vztahu by musely vyplývat z konkrétních okolností každé věci, pro něž byla námitka promlčení nároku uplatněna a ty by musely být naplněny v tak vysoké intenzitě, aby byl jimi odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. S tímto názorem odvolací soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu ČR v publikovaných rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 992/99, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, s níž se odvolací soud ztotožňuje. 13. Odvolací soud sice ne