4 C 165/2025-66 — Okresní soud v Břeclavi

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne , datum, , se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, s úrokem 28,17 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , s úrokem 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení.Svůj nárok žalobce odvozuje od smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, , na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému částku , částka, (dále jen „Smlouva“). Žalovaná částka sestává z neuhrazených dlužných splátek úvěru, zesplatněné části jistiny, kapitalizovaných smluvních úroků, nákladů upomínání a smluvní pokuty.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Jelikož žalovaný uzavíral Smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného splácet úvěr, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, s přihlédnutím k současnému znění zákona a judikatuře vztahující se k ochraně spotřebitelů (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18).Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Žalobce sice v žalobě vyložil, jakým způsobem schopnost žalovaného splácet úvěr zkoumal, z jím předložených důkazů však vyplývá, že žalobce musel mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud zjistil, že v dokumentu „posouzení úvěruschopnosti klienta“ ze dne , datum, jsou uvedeny úvěry ve výši 6.276 Kč měsíčně. Žalobce sice prověřil žalovaného v registru platebních informací REPI, z tohoto prověření však nevyplynuly žádné záznamy, což s uvedenou výší závazků nekoresponduje.Za popsané situace tak bylo na žalobci, aby se s tímto rozporem vypořádal a zjistil alespoň, jaké konkrétní závazky tedy žalovaný má, a aby prověřil, jaká je jeho platební morálka u těchto závazků. Z důkazů dále nevyplývalo, zda a jakým způsobem žalobce zkoumal skutečné výdaje žalovaného. Soud proto vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení a důkazů svědčících o tom, jak žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalobce na výzvu soudu nereagoval, žádná skutková tvrzení nedoplnil a žádné důkazy neoznačil. Soud tak nemohl jinak, než smlouvu pro rozpor s § 86 z. s. ú. hodnotit jako absolutně neplatnou a zabývat se žalobou pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení.Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z těch soud učinil následující skutková zjištění.Z předložené úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný žádal o vyplacení úvěru na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Z výpisu z účtu žalobce soud zjistil, že žalobce dne , datum, zaslal žalovanému na tento účet částku , částka, , částka , částka, byla zaslána na účet zprostředkovatele úvěru. Ze sdělení , právnická osoba, . vyplynulo, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl v rozhodné době žalovaný. Z dokumentu označeného jako „Bonita smlouvy“ soud zjistil, že žalovaný dosud na závazky vyplývající z úvěrové smlouvy uhradil celkem částku , částka, .Předžalobní výzvou ze dne , datum, spolu s podacím lístkem žalobce prokázal, že před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dluhu.Vzhledem k tomu, že soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, je žalovaný povinen žalobci vydat pouze to, oč se na jeho úkor bezdůvodně obohatil plněním poskytnutým na základě absolutně neplatného právního jednání (podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši celkem 30.000 Kč, žalovaný na dluh uhradil částku celkem 20.799 Kč. Soud tak uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu těchto částek, tedy ve výši 9.201 Kč. Z této částky soud žalobci přiznal také zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po odeslání předžalobní výzvy. Sazbu úroku z prodlení soud stanovil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.Ve zbytku žalovaného nároku soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nebyl úspěšný ani v 50 % žalované částky, právo na náhradu nákladů řízení tak nemá. Jelikož žalovaný zůstal pasivní a žádné náklady mu nevznikly, právo na náhradu nákladů řízení nenáleží ani jemu.