7 C 64/2025-39 — Okresní soud v Břeclavi

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeným soudu dne 23. 4. 2025, se žalobce domáhal zaplacení částky , částka, , a to z titulu smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne , datum, , kterou se žalovanou uzavřel předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , přičemž podrobnosti ohledně úvěrového produktu „Flexikredit“ byly upraveny v Dispozici ke smlouvě ze dne , datum, . Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny a poplatků. Vedle této částky žalobce požaduje také smluvní úrok, podrobněji specifikovaný v žalobě, a zákonný úrok z prodlení, zčásti kapitalizovaný na , částka, , a dále z částky , částka, od , datum, do zaplacení.2. Elektronický platební rozkaz soud nevydal, jelikož žaloba neobsahovala dostatečně určitá skutková tvrzení o tom, zda a jakým způsobem předchůdce žalobce prověřoval schopnost žalované splácet poskytovaný spotřebitelský úvěr.3. Podáním ze dne , datum, žalobce k výzvě soudu doplnil svá žalobní tvrzení tak, že ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedl následující:4. Předchůdce žalobce (dále také jen „Banka“) při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházel z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr ze dne , datum, . Banka ve věci kontrolovala aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy, neplatné doklady, informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS, insolvenční rejstřík atd.).5. Banka vycházela z žalovanou tvrzeného příjmu ve výši , částka, měsíčně. Žalovaná uvedla, že bydlí u rodičů, je svobodná, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí , částka, , má dvě vyživovací povinnost vůči dalším osobám.6. Do výdajů žalované byly započteny výdaje žalované doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima žalované dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb./výdaje na bydlení vydané , právnická osoba, a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází.7. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Na základě zjištěné dostatečné disponibilní částky bylo žádosti o úvěr vyhověno a úvěr byl poskytnut.8. K prokázání svých tvrzení žalobce předložil žádost o úvěr ze dne , datum, , náhled do registru (není zřejmé, o jaký registr se jedná), vyjádření Banky k procesu posouzení úvěruschopnosti, formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, výpisy z úvěrového účtu a platební historii Smlouvy).9. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Z těch učinil následující skutková zjištění.10. Ze Smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne , datum, soud zjistil, že předchůdce žalobce a žalovaná uvedeného dne uzavřeli tuto smlouvu, z níž mimo jiné vyplývá, že Banka poskytuje žalované jako klientovi kontokorentní úvěr Flexikredit.11. Z Dispozice ke smlouvě ze dne , datum, soud zjistil, že Banka zřídila žalované k Běžnému účtu č. , č. účtu, službu Flexikredit s výší úvěrového limitu , částka, .12. Z výpisu z úvěrového účtu pak soud zjistil, že Banka dne , datum, vyplatila žalované částku , částka, . Žalovaná pak na závazky vyplývající ze Smlouvy dne , datum, uhradila částku celkem , částka, .13. S ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od , datum, (dále jen „z. s. ú.“), při zohlednění současného znění zákona a judikatury vztahující se k ochraně spotřebitelů (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III.ÚS 4129/18), se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalované splácet úvěr.14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.18. Předchůdce žalobce sice formálně posuzoval úvěruschopnost žalovaného, tuto však rozhodně neposoudil řádně a s odbornou péčí, jak požaduje § 86 z. s. ú.19. Z žádosti o povolení debetního zůstatku ze dne , datum, a z vyjádření Banky k procesu a zkoumání úvěruschopnosti je patrné, že žalovaná je svobodná, bydlí u rodičů, na nákladech bydlení se podílí z 25 % (výše výdajů na bydlení však není patrná). Pokud jde o ostatní měsíční náklady žalované, v obou jmenovaných dokumentech je uvedena částka , částka, . Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem ve výši , částka, , tento Banka údajně ověřovala z dokladu o příjmu doloženému k jiné žádosti o úvěr, který však k důkazu neoznačila a k žalobě jej nepřiložila. Žalovaná uvedla čistý měsíční příjem domácnosti , částka, . Není patrné, zda a jak Banka tento příjem ověřovala.20. Soud předně konstatuje, že žalobce neprokázal, že by náležitě zkoumal příjem žalované. Žalobce se odkazuje na ověření příjmu z dokladu předloženého při jiné žádosti o úvěr, tento však soudu nepředložil. Totéž platí o příjmu domácnosti, u kterého není ani zřejmé, zda jej Banka vůbec ověřovala. Soud je navíc toho názoru, že příjem domácnosti, zejména nejedná-li se o příjem manžela, lze brát v potaz pouze velmi omezeně. I kdyby žalovaná skutečně dosahovala příjmu ve výši 12 000 Kč měsíčně, jedná se o příjem, který nedosahoval ani výše minimální mzdy stanovené pro rok 2020 (při započítání slevy na dani na dvě děti nejméně , částka, ). Po odečtení měsíčních splátek předchozích závazků ve výši , částka, , žalované z příjmu zbývala částka cca , částka, , z níž měla uhradit veškeré náklady pro sebe i další dvě osoby, které vyživuje. Přitom jen částka životního minima stanovená pro rok 2020 pro tři osoby činila nejméně , částka, , a to ještě vůbec nedošlo na náklady bydlení.21. Z právě uvedeného je patrné, že informace, které měla Banka k dispozici, jednoznačně budily důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Banka přesto, aniž náležitě prověřila příjmovou a zejména výdajovou stránku žalované, úvěr poskytla.22. Pro rozpor s § 86 z. s. ú. tak soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou podle § 87 z s. ú. a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz) a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. proti GK (C-679/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trv