36 C 111/2023-41 — Okresní soud v Českých Budějovicích

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 12 396 Kč představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] se žalovaným dne [datum]. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila a žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav: Žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] to prostřednictvím komunikace na dálku (smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum]). Totožnost žalovaného byla při uzavření smlouvy ověřena unikátním SMS kódem. Na základě uvedené smlouvy poskytla společnost [právnická osoba] žalovanému finanční prostředky v celkové výši 12 000 Kč, a to na účet žalovaného č. [bankovní účet] (potvrzení o platbě, sdělení Československé obchodní banky). Žalovaný se zavázal zaplatit uvedené společnosti poskytnuté peněžní prostředky nejpozději do [datum] (smlouva o úvěru ze dne [datum]). Součástí smluvních ujednání byla i dohoda o smluvní pokutě ve výši 0,1% z jistiny za každý den prodlení v případě, že nebudou závazky ze smlouvy žalovaným splněny řádně a včas. [právnická osoba] pak vyčíslila smluvní pokutu na částku 396 Kč a žalovaného vyzvala i k její úhradě (výzva ze dne [datum]). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek), ta postoupení oznámila žalovanému dne [datum] (oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum]). Podle § 2395 o.z. ve znění účinném od 1.1.2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18 má poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Dle výkladu vyšších soudů je potřeba shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vkládat tak, že porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr je sankcionována absolutní neplatností úvěrové smlouvy, ke které soudy přihlíží z úřední povinnosti. V dané věci se proto soud zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel splnila řádně své povinnosti zabývat se úvěruschopností žalovaného jako žadatele o spotřebitelský úvěr, než s ním vstoupila do smluvního vztahu, a dospěl k závěru, že svým povinnostem nedostála. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla poskytovatelem úvěru ověřena lustrací ve veřejně dostupných databázích a tvrzení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, což je však samo o sobě nedostatečné. Tato svá tvrzení však ani nijak neprokázala, když sdělila, že k němu nedisponuje žádnými důkazy. Přitom i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) vyplývá, že věřitel, který vyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nedostál své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o úvěru tedy soud shledal s ohledem na výše uvedené neplatnou podle § 580 o.z., § 588 o.z. a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyni tak v daném případě vznikl toliko nárok na vydání plnění v podobě bezdůvodného obohacení; v řízení totiž bylo prokázáno, že žalovaný obdržel na svůj účet od žalobkyně částku 12 000 Kč, na níž jí neuhradil ničeho. Pro vrácení poskytnutého plnění soud žalovanému poskytl splátky, které jsou přiměřené možnostem žalovaného. Ve zbývajícím rozsahu pak soud nárok žalobkyně zamítl, pokud jde o požadovanou smluvní pokutu i úrok z prodlení, na který mu v souladu s judikaturou dovolacího soudu vznikne nárok teprve v případě, že žalovaný neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když neúspěch žalobkyně byl pouze zanedbatelný. Náklady řízení žalobkyně činí 2 252 Kč a sestávají z vyměřeného soudního poplatku ve výši 800 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 252 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.