28 C 238/2023-82 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 31. 7. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 59 404,73 Kč s úrokem 29 % ročně z částky 52 828,46 Kč za období od 6. 8. 2019 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59 404,73 Kč za období od 21.5.2021 do zaplacení, náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč a náhradu nákladů tohoto řízení, a to s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] (dříve pod názvem [právnická osoba] anebo [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa], a žalovaným jako podnikatelem byla uzavřena smlouva o mini kontokorentu, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru mini kontokorentu k tomuto běžnému účtu. Nedílnou součástí této smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky, úrokový lístek a sazebník, se kterými se žalovaný podle prohlášení ve smlouvě seznámil. V souladu s touto smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěrový limit ve výši 50 000 Kč. Úroková sazba pro čerpání tohoto limitu a úroková sazba pro nepovolený debetní zůstatek byly sjednány v úrokovém lístku. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň 1x v průběhu 1 roku. Dále se žalovaný zavázal neocitnout se v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vzniklého ze smlouvy. Žalovaný porušuje závazky ze smlouvy zejména tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. [příjmení] proto využila svého práva ze smlouvy a podmínek a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru mini kontokorentu a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 52 828,46 Kč převedla dne 5. 8. 2019 na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet]. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy včetně příslušenství a všech práv a povinností s pohledávkou spojenými byla ze strany banky postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 5. 2021, a to s účinností ke dni 20. 5. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 15. 6. 2021. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky jejímu novému věřiteli. Dlužná částka na úvěrovém účtu byla ke dni postoupení vyčíslena na 59 404,73 Kč bez příslušenství. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo na pohledávku žalobkyně uhrazeno nic. Žalobkyně tedy požadovala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 52 828,46 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 6 576,27 Kč a dále požadovala rovněž zaplacení úroků z úvěru ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny úvěru ve výši 52 828,46 Kč za období od 6. 8. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné částky ve výši 59 404,73 Kč sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 52 828,46 Kč a poplatků a smluvní pokuty ve výši 6 576,27 Kč za období od 21. 5. 2021 do zaplacení. V souladu s nařízením vlády tvoří příslušenství pohledávky vyplývající ze závazkového vztahu mezi podnikateli rovněž paušální částka nákladů spojených s jejím uplatněním ve výši 1 200 Kč, kterou žalobkyně rovněž po žalovaném požaduje k zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou doporučeně dne 7. 7. 2023. 2. Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, proti kterému byl žalovaným podán včas odpor. V dodatečném odůvodnění odporu žalovaný uvedl, že si není vědom uzavření žádné smlouvy o mini kontokorentu reg. [číslo] ze dne 5. 9. 2002 s právním předchůdcem žalobkyně, dále uvedl, že nikdy neevidoval jakékoliv finanční závazky po splatnosti vůči právnímu předchůdci žalobkyně a rovněž uvedl, že rozporuje, že by podpis na uvedené listině (smlouvě o mini kontokorentu ze dne 5. 9. 2002) byl jeho podpisem. Z příloh k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu není podle názoru žalovaného zjistitelné, kdy vůbec měla nastat splatnost tvrzeného nároku žalobkyně, neboť ani z listiny právního předchůdce žalobkyně ze dne 8. 8. 2019, nazvané jako oznámení o převodu dluhu na účet č. [bankovní účet], nelze dovodit, když skutečně mohl právní předchůdce žalobkyně postoupený nárok uplatnit u soudu poprvé, nicméně z obsahu odcitované listiny ze dne 8. 8. 2019 se podává, že právní předchůdce žalobkyně k tomuto dni již tvrzený nárok specifikuje jako splatný dluh a nutno tak konstatovat, že nejpozději tímto dnem počala běžet zákonná promlčecí lhůta. Z důvodu procesní opatrnosti žalovaný proti žalobou uplatněnému nároku vznáší námitku promlčení. S odkazem na své vyjádření závěrem navrhuje, aby soud žalobou uplatněný návrh v plném rozsahu zamítl a aby žalovanému vůči žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 3. Žalobkyně v replice uvedla, že je přesvědčena o tom, že v rámci řízení před soudem bude listinnými důkazy přiloženými k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu prokázáno, že žalovaný uzavřel dne 5. 9. 2002 s bankou jako právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o mini kontokorentu. Podle žalobkyně splatnost pohledávky nastala ke dni 5. 8. 2019, což dokládá platební historií ke smlouvě [číslo] výpisem z běžného účtu. Z těchto dokladů vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně ukončil smlouvu o kontokorentu úvěru dne 5. 8. 2019 a celý dluh ve výši 52 828,46 Kč převedl téhož dne na nově otevřený úvěrový účet [číslo]. Dluh byl splatným ke dni 5. 8. 2019, jak také vyplývá z první strany platební historie, kde je v rámečku napravo uvedeno výslovně datum ukončení smlouvy 5. 8. 2019. Dne 8. 8. 2019 byl tak právní předchůdcem vygenerován dopis se zesplatněním, ve kterém je výslovně uvedeno, že uvedený dluh je okamžitě splatný. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 142a OSŘ právním předchůdcem žalobkyně řádně vyzván k dobrovolné úhradě. Žalobkyně má za to, že žalovanému byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k tomu, aby svůj dluh uhradil, neboť jeho dluh byl zesplatněn ke dni 5. 8. 2019, ale dosud na svoji pohledávku nic neuhradil. K námitce promlčení žalobkyně sdělila, že promlčení pohledávky vzniklé z titulu předmětné smlouvy uzavřené mezi podnikateli se řídí obchodním zákoníkem a činí čtyři roky od data zesplatnění. Promlčecí doba celé pohledávky začala běžet den po splatnosti. Žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 113/2008 ze dne 9. 2. 2010. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že stane-li se v obchodním závazkovém vztahu pro nezaplacení některé splátky splatným celý zbytek dluhu, začíná běžet promlčecí doba ode dne splatnosti zbytku nesplněného dluhu podle § 390 odstavec 2 věty druhé obchodního zákoníku. K zesplatnění předmětné pohledávky došlo dne 5. 8. 2019. Promlčení pohledávky by nastalo tedy nejdříve 6. 8. 2023. Žalobkyně podala předmětnou žalobu dne 31. 7. 2023. K promlčení nároku tedy podle žalobkyně nedošlo. 4. Žalovaný v duplice uvedl, že žalobkyně se nevypořádala s jeho stanoviskem, že žádnou smlouvu s právním předchůdcem žalobkyně o mini kontokorentu z dne 5. 9. 2002 neuzavřel a že ani podpis na zmiňované listině není jeho podpisem. V samotné replice pak žalobkyně toliko zdůvodňuje, proč její pohledávka v době podání žaloby v rozporu s tvrzením žalovaného ještě promlčena být nemohla. Žalovaný má za to, že v daném sporu není pasivně legitimován. Žalovaný souhlasí s tím, že žalobkyně svůj nárok odvíjí od smlouvy, která podle jejího názoru měla být podepsána v režimu již zrušeného obchodního zákoníku dne 5. 9. 2002. Citovaná smlouva pak ohledně splatnosti nároku právního předchůdce žalobkyně, od kterých je možno odvíjet i běh promlčecí lhůty, odkazuje na odst. II.4 a dále pak na odst. III.1. Splatnost dluhu a faktický počátek případného běhu promlčecí lhůty první odkazovaný odstavec smlouvy stanovuje uplynutím smluvené doby jednoho roku smlouvy za souběžné existence porušení plnění smlouvy dlužníkem s důsledky ztráty o automatické prolongace smlouvy o další rok. Druhý citovaný odstavec smlouvy, splatnost nároku, a tedy taktéž i počátek běhu promlčecí doby v případě dlužníkovo porušení smlouvy způsobem definovaným ve všeobecně obchodních podmínkách ponechává na vůli právního předchůdce žalobkyně. Z ustálené judikatury vyplývá, že pokud je splatnost závazku závislá na úkonu věřitele, pak promlčecí lhůta ohledně splatnosti takového závazku počíná běžet od okamžiku, kdy takový úkon mohl věřitel učinit, nikoliv až od okamžiku, kdy jej skutečně učinil. Podle názoru žalovaného tak počátkem běhu promlčecí doby tvrzeného nároku žalobkyně nemohl být den 5. 8. 2019, kdy měl právní předchůdce žalobkyně svůj nárok vůči žalovanému zesplatnění, neboť takový den byl v souladu s odstavcem II.4 nebo III.1 smlouvy nutno stanovit podstatně dříve. Proč právní předchůdce žalobkyně tak neučinil a se svým úkonem zesplatnění svého nároku s rizikem jeho promlčení nedůvodně setrval až do 5. 8. 2019, vědom si, že žalovaný své povinnosti podle smlouvy pro