26 C 261/2026-15 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 33 470 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ) a žalovaným.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila. Žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 7. 5. 2025 prostřednictvím svých webových stránek smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 22 000 Kč. Splatnost byla sjednána takto: „Výše minimální měsíční splátky: 5% výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů, Datum splatnosti minimální měsíční splátky: každý 30. den ode dne načerpání Úvěru do úplného splacení, Maximální počet minimálních měsíčních splátek: 11, a 12. Splátka ve výši nesplaceného zůstatku úvěru“ (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 7. 5. 2025 mezi , právnická osoba, a žalovaným). S ohledem na to, že žalovaný nehradil pravidelné měsíční splátky, využila právní předchůdkyně žalobkyně sjednané možnosti zesplatnit celý úvěr, přičemž tak učinila dopisem ze dne 15. 7. 2025 (zjištěno z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, dopisu ze dne 15. 7. 2025 adresovaného žalovanému včetně podacího lístku).6. Dále bylo zjištěno, že smlouvou o postoupení (budoucích) pohledávek uzavřené dne 6. 12. 2023 ve znění dodatku č. , hodnota, ze dne 12. 12. 2024 došlo k postoupení pohledávky vůči žalovanému z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek, jejího dodatku č. , hodnota, , seznamu postoupených pohledávek).7. Žalovaný na dlužnou částku ničeho neuhradil, když opak netvrdil ani neprokazoval.8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně.12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).13. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).14. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že byla úvěruschopnost řádným způsobem zkoumána přitom nese poskytovatel úvěru - srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další).15. Žalobkyně netvrdila, ani neprokazovala, že by její právní předchůdkyně jakýmkoliv způsobem zkoumala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.16. Již v žalobě přitom žalobkyně uvedla, že v případě, že soud nebude mít za prokázaný nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, má tento nárok v rozsahu jistiny považovat za nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tím tak dala najevo, že není schopna předložit podklady, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru, že při uzavírání předmětné smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného řádným způsobem.17. Soud tedy posoudil výše uvedenou smlouva o spotřebitelském úvěru jako neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny ve výši 22 000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala smluvního úroků ve výši 11 470 Kč žalobu zamítnul.18. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).19. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaná se ve věci nevyjádřila, byla neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalované do splátek po 1 000 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou.20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch jen částečný (z 65,70 %), přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 31,40 % (65,70 % - 34,30 %). Celkové náklady žalobkyně činí 2 773 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 339 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 315 Kč. Soudem přiznaných 26 % pak činí 721 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.21. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o