Okresní soud v Českých Budějovicích 36 C 106/2026-33 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 51 133,94 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o nevypořádaný nárok ze smlouvy o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . dne 18.3.2024. Na základě této smlouvy uvedená společnost žalované poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem ve smlouvě. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s pevným úrokem za jejich půjčení za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 268 Kč, s odměnou za administrativní činnost ve výši 3 462 Kč, odměnou za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč a odměnou za flexibilní a pohodlné splácení ve výši 4 500 Kč. Úvěr měla žalovaná splácet ve 14 měsíčních splátkách po částce 3 320 Kč konče poslední splátkou splatnou dne 18.5.2025. Žalovaná dluh zcela neuhradila ani po splatnosti poslední splátky, na dluh celkem uhradila částku 6 900 Kč a na jistině nadále dluží částku 21 569,37 Kč, na úroku 946,06 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 10 240 Kč, poplatku za administrativní činnost 2 967,43 Kč a za možnosti splácet splátky v hotovosti částku 3 857,14 Kč. dále požadovala úrok od 19.65.2025 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 12 500 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10.12.2025 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalovaná na svůj dluh dále neuhradila nic, ani na základě zaslané předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně dále ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyní před uzavřením úvěrové smlouvy doplnila, že si vyžádala informace o jejích rodinných, majetkových a pracovních poměrech, měsíčních příjmech a výdajích a vycházela z toho, že žalovaná sdělila, že je starobní důchodkyně s měsíčním příjmem 18 690 Kč, což ověřila z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Výdaje žalované činily 7 000 Kč, což ověřila z účtu, žalovaná dále uvedla, že nemá žádnou vyživovací povinnost, je rozvedená a žije u rodičů. Dále provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, BRKI a NRKI a insolvenčním rejstříku a neshledala žádné informace, jež by mohly bránit žalované v zaplacení úvěru.3. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila a k jednání soudu, které bylo nařízeno na den 14.8.2026, se ani bez omluvy nedostavila. K jednání se dostavil zástupce žalobkyně.4. Soud pak na základě provedených důkazů zjistil následující skutkový stav:5. Společnost , právnická osoba, . a žalovaná spolu dne 18.3.2024 uzavřely smlouvu o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta v hotovosti téhož dne částka 25 000 Kč (fotokopie občanského průkazu žalované, smlouva o úvěru). Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok sjednaný ve smlouvě včetně poplatků splácet ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Datum poslední splátky pak vycházel na den 18.5.2025 (smlouva o úvěru, kalendář splátek). Žalovaná uhradila ve dvou splátkách dne 19.3.2024 a dne 23.4.2024 částku 6 900 Kč (tabulka umoření dluhu).6. Při posuzování úvěruschopnosti vycházela uvedená společnost při poskytování úvěru především z toho, jaké informace jí o sobě poskytla žalovaná; žalovaná byla v době podání žádosti o úvěr ve starobním důchodu s měsíčním příjmem 18 690 Kč (žádost o úvěr). Příjmy si uvedená společnost ověřila z rozhodnutí , právnická osoba, (rozhodnutí ze dne 19.12.2023). Pravidelné měsíční výdaje žalovaná uvedla ve výši 7 000 Kč (z toho 2 500 Kč na bydlení a 4 500 Kč doprava, jídlo a jiné osobní náklady) (žádost o úvěr). Výdaje měly být ověřeny z účtu žalované, výpis z účtu ani jiné listiny k prokázání toho předloženy nebyly. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaná dále uváděla, že je rozvedená, nemá vyživovací povinnost ani žádné další úvěry či půjčky a bydlí u rodičů (žádost o úvěr). Jaké informace zjistila z registrů BRKI, NRKI či SOLUS však žalobkyně nesdělila a žádné listiny k prokázání výsledků této lustrace soudu rovněž nepředložila.7. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla 10.12.2025 postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam), žalovaná o tom byla vyrozuměna dopisem ze dne 6.1.2026 (oznámení o postoupení pohledávky). Žalobkyně pak žalovanou k úhradě dluhu vyzvala před podáním žaloby (předžalobní výzva ze dne 9.3.2026 a podací lístek).8. Žalovaná byla v řízení zcela nečinná a netvrdila ani neprokazovala, že by na dluh uhradila více, než uvedla žalobkyně.9. Podle § 2395 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18 má poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Dle výkladu vyšších soudů je potřeba shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vkládat tak, že porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr je sankcionována absolutní neplatností úvěrové smlouvy, ke které soudy přihlíží z úřední povinnosti.14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. V dané věci se proto soud zabýval nejprve tím, zda spolu žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely platnou smlouvu o úvěru, tedy tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila řádně své povinnosti zabývat se úvěruschopností žalované jako žadatele o spotřebitelský úvěr, než s ní vstoupila do smluvního vztahu a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti její právní předchůdkyní posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Z předložených listin vyplývá, že při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr vycházela převážně z informací poskytnutých samotnou žalovanou v žádosti o úvěr. Bylo sice prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem žalované z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, z něhož vyplynul starobní důchod ve výši 18 690 Kč měsíčně, avšak nebylo prokázáno dostatečné ověření dalších okolností významných pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalovaná v žádosti uvedla své pravidelné měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč a současně deklarovala, že nemá žádné další úvěry ani jiné závazky. Žalobkyně tvrdila, že výdaje byly ověřovány z bankovního účtu žalované, k prokázání tohoto tvrzení však nepředložila žádný výpis z účtu ani jiný podklad, z něhož by bylo možné dovodit rozsah a strukturu skutečných výdajů žalované. Soud tak neměl k dispozici žádný důkaz, který by umožňoval uzavřít, že údaje o výdajích nebyly převzaty pouze z tvrzení žalované, ale byly též objektivně ověřeny. Obdobně žalobkyně neprokázala ani obsah informací získaných z registrů BRKI, NRKI a SOLUS. Přestože tvrdila, že lustrace těchto registrů proběhla, nesdělila, jaké konkrétní údaje byly zjištěny, a nepředložila žádné listiny zachycující výsledky těchto šetření. Nelze proto ověřit, zda právní předchůdkyně žalobkyně skutečně disponovala relevantními informacemi o případných dalších závazcích žalované a zda tyto informace při hodnocení její úvěruschopnosti zohlednila. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele přitom nemůže spočívat pouze v převzetí údajů sdělených žadatelem o úvěr. Věřitel je povinen vycházet z dostatečných, spolehlivých a ověřených informací o příjmové a výdajové situaci spotřebitele a na jejich základě učinit kvalifikovaný závěr o jeho schopnosti úvěr řádně splácet. V projednávané věci bylo prokázáno toliko ověření příjmů žalované, nikoliv však ověření jí tvrzených výdajů a celkové dluhové situace. Za této situace nelze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované v rozsahu a způsobem odpovídajícím požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru, a soud proto považuje povinnost věřitele jednat při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí za nesplněnou. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 odst. 1 a § 588 o. z.16. Žalobkyni však v daném případě vznikl nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela dne 18.3.2024 na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru částku 25 000 Kč, ale dosud vrátila toliko částku 6 900 Kč. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 18 100 Kč a ve zbytku žalobu s ohledem na výše uvedené jako nedůvodnou zamítl.17. Jelikož ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jež odvisí nikoliv od výzvy věřitele k plnění, ale od soudem určené nové doby splatnosti, nevznikl v tuto chvíli žalobkyni ani nárok na úhradu úroků z prodlení (viz. Slanina, Jemelka, Vetešník, Wachtlová, Flídr, Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář, C. H. Beck, 2017, dále rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud v dané věci určil splatnost dlužné jistiny ve ve splátkách po částce 3 000 Kč, jež se mu jevily jako splátky přiměřené s ohledem na tvrzené poměry žalovanou v době žádosti o úvěr, když ty skutečné v dané době soudu ani žalobkyni známy nejsou.18. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná byla ve věci úspěšnějším účastníkem, ale žádné náklady jí v něm nevznikly.