Okresní soud v Českých Budějovicích 36 C 79/2026-53 – Náklady řízení

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 62 840 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se jedná o nevypořádaný nárok ze smlouvy o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela dne 29.1.2025. Na základě této smlouvy žalovanému poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč na účet č.ú. , č. účtu, a to na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit kdykoliv po dobu trvání smluvního vztahu nejpozději ke dni jeho ukončení, a hradit žalobkyni úrok ve výši 40 % p.m. z jistiny každý měsíc nejpozději ke každému 28.dni. Žalovaný se opakovaně s úhradou úroků dostal do prodlení a byl žalobkyní k úhradě upomínán; úvěr byl proto žalobkyní ke dni 31.5.2025 zesplatněn a od 1.6.2025 je v prodlení s vrácením celého úvěru, jehož jistina činí 40 000 Kč a úrok 16 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala úhradu smluvní pokuty ve výši 6 840 Kč. Žalovaný na svůj dluh dále neuhradil nic, ani na základě zaslané předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně dále ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, že si vyžádala informace z veřejně dostupných databází SOLUS, NRKI a BRKI a žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a pečlivě zvážil své možnosti a je schopen úvěr splatit. K ověření výše příjmu poskytl tři výpisy ze svého bankovního účtu (srpen, září a listopad 2024).3. Žalovaný k věci toliko uvedl, že je v životní tísni z důvodu vážného onemocnění. K jednání soudu se však bez omluvy nedostavil.4. Z jednání se omluvila žalobkyně. Soud tedy věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků a vycházel z důkazů, které k žalobě přiložila žalobkyně a obsahu spisu.5. Soud pak na základě provedených důkazů zjistil následující skutkový stav:6. Žalobkyně a žalovaný spolu dne 29.1.2025 ve znění dodatků ze dne 31.1.2025 a ze dne 16.2.2025 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta na účet č. , č. účtu, ve 4 platbách dne 8.1.2025, dne 29.1.2025, dne 3.2.2025 a dne 16.2.2025 celkem částka 40 000 Kč (žádost o úvěr, smlouva o úvěru, dodatek č. , hodnota, , 2, fotokopie občanského průkazu a průkazu pojištěnce, sdělení banky, potvrzení o vyplacení úvěru). Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s tím, že žalovaný se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách úrok ve výši 40% p.m. z nesplacené jistiny každý měsíc nejpozději ke každému 28.dni v měsíci a jistinu splatí nejpozději ke dni ukončení této smlouvy (smlouva o úvěru). Žalovaný dle žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 31.5.2025 a žalovaného o tom vyrozuměla (zesplatnění úvěru). Před podáním žaloby žalovaného k úhradě dluhu znovu vyzvala (předžalobní výzva ze dne 16.11.2025, potvrzení o podání psaní přepravě).7. Při posuzování úvěruschopnosti vycházela žalobkyně při poskytování úvěru především z toho, jaké informace jí o sobě poskytl žalovaný; žalovaný sdělil, že je ženatý, má vyživovací povinnost k 1 dítěti, bydlí v nájmu, jeho vzdělání je základní, je zaměstnán s měsíčním příjmem 21 906 Kč a jeho měsíční výdaje činí 11 000 Kč. Žalobkyně k tomu předložila výpisy z jeho účtu č. , č. účtu, za měsíce srpen, září a listopad 2024, ze kterých vyplývá, že mzda žalovaného v srpnu 2024 činila 20 961 Kč, v listopadu 2024 pak 21 191 Kč a září 2024 činila 21 466 Kč. Z těchto výpisů je pak patrné, že žalovaný v jednotlivých měsících sázel finanční prostředky v řádu desítek tisíc Kč, naopak pravidelné výdaje, např. na nájemné, energie či výživné a stravu z těchto výpisů patrné nejsou. Žalovaný dle předložených výpisů dostal vyplacené a splácel další půjčky.8. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný a netvrdil ani neprokazoval, že by na dluh u žalobkyně cokoliv uhradil.9. Podle § 2395 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Podle nálezu Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 4129/18 má poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Dle výkladu vyšších soudů je potřeba shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vkládat tak, že porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat a posoudit úvěruschopnost žadatele o spotřebitelský úvěr je sankcionována absolutní neplatností úvěrové smlouvy, ke které soudy přihlíží z úřední povinnosti.14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně splnění této zákonné povinnosti. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně vycházela především z údajů, které jí sdělil sám žalovaný v žádosti o úvěr, podle nichž byl zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 21 906 Kč, byl ženatý, měl jednu vyživovací povinnost a bydlel v nájemním bydlení. Měsíční výdaje uvedl ve výši 11 000 Kč. K ověření těchto údajů žalobkyně předložila pouze tři výpisy z bankovního účtu žalovaného za měsíce srpen, září a listopad 2024, z nichž lze dovodit toliko výši vyplacené mzdy žalovaného, pohybující se okolo 21 000 Kč měsíčně. Z těchto výpisů však nelze ověřit pravdivost tvrzení o celkové výdajové situaci žalovaného. Naopak z nich nejsou patrné pravidelné platby související se zajišťováním základních životních potřeb žalovaného a jeho rodiny, zejména náklady na bydlení, energie, stravu či případně výživné. Žalobkyně tak soudu nepředložila žádný podklad, z něhož by bylo zřejmé, jakým způsobem ověřovala úplnost a správnost údajů o výdajích žalovaného a zda vůbec disponovala dostatečnými informacemi o jeho skutečné ekonomické situaci. Současně z předložených výpisů vyplývá, že žalovaný v rozhodném období disponoval dalšími úvěrovými závazky, když mu byly poskytovány další půjčky a docházelo k jejich splácení. Žalobkyně sice tvrdila, že provedla kontrolu registrů SOLUS, BRKI a NRKI, avšak neprokázala, jaké konkrétní závazky zjistila, jaká byla jejich výše, zatížení měsíčními splátkami ani jakým způsobem tyto skutečnosti zohlednila při hodnocení schopnosti žalovaného splácet nově poskytovaný úvěr. Za podstatné soud považuje rovněž to, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč sjednaný na dobu neurčitou, při němž byl žalovaný povinen hradit měsíčně pouze úrok ve výši 40 % z nesplacené jistiny. Již při poskytnuté částce 40 000 Kč činila měsíční úhrada úroku 16 000 Kč. Takové měsíční zatížení představovalo přibližně tři čtvrtiny žalobcova doloženého čistého příjmu, aniž by byla jakkoliv zohledněna jeho vyživovací povinnost, náklady na bydlení a ostatní běžné životní výdaje. Za této situace měl věřitel o to pečlivěji ověřovat celkovou finanční situaci spotřebitele a vytvořit si dostatečný podklad pro závěr, že spotřebitel bude schopen své závazky dlouhodobě plnit. Žalobkyně však soudu nepředložila žádnou analýzu, výpočet ani jiné podklady, z nichž by bylo patrné, jak dospěla k závěru o dostatečné úvěruschopnosti žalovaného. Samotné prohlášení žalovaného, že pečlivě zvážil své možnosti a bude schopen úvěr splácet, nemůže zákonnou povinnost věřitele nahradit. Posouzení úvěruschopnosti musí být výsledkem samostatné odborné činnosti věřitele založené na dostatečných, ověřených a vzájemně vyhodnocených údajích, nikoliv pouhým převzetím tvrzení spotřebitele. Soud proto uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy disponovala úplnými a spolehlivými informacemi o příjmech, výdajích a celkovém zadlužení žalovaného, ani že by na jejich základě odpovědně posoudila jeho schopnost splácet poskytovaný úvěr. Povinnost stanovená věřiteli zákonem o spotřebitelském úvěru tak nebyla splněna, respektive její splnění nebylo v řízení prokázáno. Soud proto dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 odst. 1 a § 588 o. z.16. Žalobkyni však v daném případě vznikl nárok na vydání plnění představujícího vyplacený úvěr v podobě bezdůvodného obohacení, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru od žalobkyně celkem částku 40 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně neuhradil na tento dluh dosud ničeho. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky 40 000 Kč a ve zbytku žalobu s ohledem na výše uvedené jako nedůvodnou zamítl.17. Jelikož ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, jež odvisí nikoliv od výzvy věřitele k plnění, ale od soudem určené nové doby splatnosti, nevznikl v tuto chvíli žalobkyni ani nárok na úhradu úroků z prodlení (viz. Slanina, Jemelka, Vetešník, Wachtlová, Flídr, Zákon o spotřebitelském úvěru, komentář, , C. H. beck, 2017, dále rozhodnutí NS ČR 33 Cdo 3675/2021). Soud v dané věci určil splatnost dlužné jistiny ve splátkách po částce 2 000 Kč, jež se mu jevily jako splátky přiměřené s ohledem na tvrzené poměry žalovaného v době žádosti o úvěr, když ty skutečné v dané době soudu ani žalobkyni známy nejsou, a výši dlužné částky, kterou má žalovaný žalobkyni uhradit. Splátky pak byly stanoveny pod ztrátou jejich výhody.18. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodováno podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci procesně úspěšnější účastník a náleží jí poměrná část nákladů, které ve věci účelně vynaložila (56%úspěch – 44% neúspěch, tj. 12% nákladů). Její náklady činily celkem 14 724 kč (zahrnují zaplacený soudní poplatek 2 514 Kč, odměnu advokáta za 3 úkony právní služby po 3 620 kč a paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony po 450 Kč dle § 7 a § 13 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif). Náleží jí tak náhrada nákladů ve výši 1 767 Kč.