17 C 9/2020-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jakožto nevrácené půjčky (označované žalobkyní jako jistina). Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala po žalovaném zaplacení úroku v poměru 20,11 % ročně z nevrácené půjčky, který kapitalizovala v částce [částka] tak, že takto byl počítán z částky [částka] za období od [datum] do [datum] a z částky [částka] za období od [datum] [anonymizováno] do [datum], a dále z žalovaného nedoplatku půjčky podle výroku I. Nakonec se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně ze stejných jistin za stejnou dobu, který byl obdobně kapitalizován do [datum] v částce [částka]. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně věřitelka žalovanému půjčku [částka] [anonymizována dvě slova], kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil věřiteli dále částku [částka], která podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši [částka], s úrokovou sazbou ve výši 20,11 % ročně sjednanou v čl. 3 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši [částka] a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka], to vše ve čtyřiceti pěti týdenních (sedmidenních) do [datum] po [částka]. Žalovaný však věřiteli dosud nezaplatil žalované částky půjčky, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného zaplacena dne [datum]. Z půjčky tedy žalovanému k zaplacení dne [datum] zbývalo [částka] a na dalších sjednaných platbách [částka]. Poté měl žalovaný věřitelce zaplatit jen [částka] [anonymizována dvě slova]. S ohledem na prodlení s placením více než jedné splátky vzniklo žalobkyni dále podle čl. 3 věty první ve spojení s čl. 11 smluvních podmínek právo na úhradu úroků v uváděné poměrné výši 20,11 % ročně za dobu od [datum] až do zaplacení celého úvěru. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. Po postoupení pohledávky žalovaný zaplatil dne [datum] částku [částka], která byla žalobkyní započítána na poplatek (vedlejší sjednané platby) v částce [částka] a na zákonný úrok z prodlení v částce [částka]; dne [datum] částku [částka], která byla žalobkyní započítána na zákonný úrok z prodlení v částce [částka] a na poměrný úrok do v částce [částka] [datum] částku [částka], která byla žalobkyní započítána na jistinu v částce [částka] a na poměrný úrok v částce [částka] a dne [datum] částku [částka], kterou žalobkyně započítala na jistinu. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy, uváděné žalobkyní. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil převzetí půjčovaných peněz a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí také uváděný poplatek v uváděných splátkách. Žalobkyní uváděný poplatek se podle smlouvy skládal z úroku, z kalkulační položky za administrativní činnost (označovanou žalobkyní zřejmě jako odměna za administrativní zpracování půjčky) a z kalkulační položky za hotovostní inkaso splátek, vždy ve výši tvrzené žalobkyní. Smluvní podmínky, na které žalobkyně odkazovala v souvislosti s nárokem na zaplacení běžícího úroku 20,11 % ročně, byly zřejmě obsaženy na dvou samostatných stranách (soudu byla předloženo jen elektronické zobrazení písemnosti, jež je zjevně reprodukcí původní listinné podoby; předložený formát ovšem neumožňuje posoudit počet listů, jen stran textu) obvyklého formátu A4. V jejich textu nebyla zvýrazněna ustanovení o vzniku další platební povinnosti žalovaného a podmínky nebyly (na rozdíl od smlouvy či prohlášení o souhlasu se zpracováním osobních údajů a bydlišti žalovaného) podepsány žalovaným. Smlouva samotná, zachycená zjevně na formuláři věřitelky, obsahovala úvodní ujednání, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ze zadní strany formuláře. 4. Dokazováním soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o půjčce, jejíž režim podléhá § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013 (dále jen„ OZ“), ve spojení s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. Na základě této smlouvy vznikla věřitelce povinnost přenechat žalovanému peníze v hodnotě [částka] [anonymizována dvě slova] a žalovanému povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě věřiteli vrátit a zaplatit jí úrok [částka] Smlouva zavazovala žalovaného také k placení poplatků ve výši [částka] a [částka] ve smyslu § 488 a 489 OZ, ve spojení s § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. 6. Jestliže tedy věřitelka své povinnosti ze smluv splnila a žalovanému půjčku předala, byl žalovaný také povinen dostát svým sjednaným povinnostem v tomto rozsahu. Soud však jinak, než žalobkyně hodnotil uváděnou povinnost platit věřitelce a nyní žalobkyní také běžící úrok za dobu od [datum], který byl podle žalobkyně sjednán v poměrné výši 20,11 %. Podle § 658 odst. 1 OZ platilo, že při půjčce penězi bylo možné dohodnout úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o půjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o půjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na zjištěný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách půjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz a že peníze byly předány (přenechány) bezprostředně po podpisu smlouvy, možná oproti předání podepsaného znění smlouvy. Lze tak předpokládat, že obsah ujednání smluvních stran byl beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahovala pouze ujednání o povinnosti žalovaného platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměr 20,11 % uváděla také ve vztahu k němu. Žalobkyně tedy dovozovala další žalovanou platební povinnost ve vztahu k poměrnému běžícímu úroku pouze ze smluvních podmínek. 7. V této souvislosti je ovšem významné, že závazkový vztah věřitelky a žalovaného má spotřebitelský charakter. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, není nutné jej dále podrobněji odůvodňovat. Jestliže ale nárok žalobkyně vycházel jen z přílohy smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek účastníků, pak je nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen tehdy, jestliže s ním spotřebitel výslovně souhlasil. V této souvislosti lze odkázat na zobecnitelné závěry ustálené soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ve smluvních podmínkách zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search), který se promítl také do rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni, jakožto soudu odvolacího (z mnoha lze odkázat na rozsudky ze dne 25. července 2012, čj. 25 Co 210/2012 - 112, ze dne 27. listopadu 2013, čj. 25 Co 569/2013 - 91; ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014 - 58, nebo ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014 – 52). 8. Jestliže tedy dnes již ustálená judikatura dovodila, že další platební povinnost spotřebitele bylo i za účinnosti OZ, tj. do konce roku 2013, nutné vždy zakotvit v samotné spotřebitelské smlouvě a nikoli v jejích přílohách, není žádný rozumný důvod k tomu, aby se tento závěr nevztahoval také na povinnost spočívající v placení poměrného úroku z půjčovaných peněz. To platí zvláště za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že by věřitelka žalovaného výslovně upozornila na existenci této nové platební povinnosti ve smluvních podmínkách a žalovaný se tak jistě důvodně mohl domnívat, že případné další popisy na rubopisu smlouvy jsou jen technickými podrobnostmi sjednaného vztahu. Nelze tedy ani předjímat, že by snad žalovaný věděl, že rubopis smlouvy jej zavazuje k dalšímu peněžitému plnění se samostatným skutkovým základem, natož že by se snad k takovému plnění sám zavázal. 9. V duchu těchto úvah je pak nutné zohlednit také tvrzení žalobkyně o všech platbách žalovaného. Jestliže žalovaný ještě dne [datum] měl dlužit věřitelce celkovou částku [částka