11 C 134/2021-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 4 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a poplatku za doplňkovou službu životního pojištění zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 608 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradila pouze 18 430 Kč. Předmětnou pohledávku dne 29. 11. 2019 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 14 045,95 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 4 254,05 Kč, dále úroku ve výši 18,96 % ročně kapitalizovaného za dobu od 26. 4. 2019 do 29. 11. 2019 ve výši 1 612,66 Kč a dále ve výši 18,96 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 3. 5. 2019 do 29. 11. 2019 ve výši 802,67 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 30. 11. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. K nařízenému jednání se ani jedna ze stran nedostavila. 3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že v březnu 2018 byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a žalovaná se je zavázala spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí půjčky v hotovosti a dále bylo v čl. 2 sjednáno, že plněním splátek dochází nejprve k úhradě úroků, posléze k úhradě poplatků a nákladů na doplňkové služby a teprve po jejich zaplacení k úhradě jistiny. Nabytí pohledávek z úvěrové smlouvy vzniklých a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58 či rozsudku téhož soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Tedy konkrétně posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou úvěrovou smlouvu dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, která je ovšem neplatnou v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající administrativnímu poplatku, odměně za hotovostní inkaso splátek a poplatku za pojištění, které jsou dle závazného názoru odvolacího soudu pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku), která tak byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v březnu 2018 činila dle databáze České národní banky 8,19 % ročně. Ujednání o sjednaném úroku z úvěru dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník) a vzhledem k neplatnosti zapříčiněné toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 občanského zákoníku), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy (§ 1802 občanského zákoníku), tedy ve výši 8,19 % ročně. To následně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu 60ti týdnů za korigovaný úrok ve výši 8,19 % ročně, měla žalovaná úvěrující vrátit 21 858 Kč, přičemž dle žalobních tvrzení žalovaná na své závazky uhradila celkem 18 430 Kč alokovaných primárně na úrok (čl. 2 úvěrové smlouvy), který tak byl uhrazen zcela a k úhradě zbývá toliko částka 3 428 Kč odpovídající nesplacené jistině. Tuto částku tedy soud žalobkyni přiznal včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 3. 5. 2019 (dle žalobního požadavku) v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši zakotvené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit několik poznámek. Především není nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. Dále lze považovat za případné v kontextu sjednaných nároků na poplatky a odměny upozornit na ujednání čl. 1. a čl. 1. úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalované oproti této citelné úhradě dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady), jednak pak výše inkasní odměny se extrémním způsobem vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek). Nalézací soud tak nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň zčásti reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, přičemž je to dlužník, kdo musí uplatnit obranu, že inkasant své povinnosti nevykonával), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků, neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku. Judikatura Soudního dvora EU nepřipouští provádění„ cenové regulace“ (prostřednictvím judikatury národních soudů), neboť nepovažuje spotřebitele en bloc za nesvéprávné, kategoricky však trvá na požadavku transparentního a poctivého jednání (srov. též ustanovení § 6 občanského zákoníku) podnikatele vůči spotřebiteli. 6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšného žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.