17 C 108/2018-96 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [název PO] [anonymizováno], sídlem [adresa], [sídlo] [anonymizována dvě slova], [jméno] [jméno] [příjmení], [jméno], [příjmení], [země] [anonymizováno], na zaplacení nevráceného úvěru 100 688,95 Kč s úrokem 53 219,79 Kč, poměrným úrokem a úrokem z prodlení podle výroku I. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], se sídlem [adresa], (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru ke služební kreditní kartě. Na základě této smlouvy vydala banka žalovanému kreditní kartu evidovanou na účtu [číslo] na kterou mu poskytla úvěrový limit ve výši 20 000 Kč. Peněžní prostředky byl žalovaný oprávněn čerpat pouze do výše poskytnutého úvěrového limitu. V souladu s ujednáním byl žalovaný povinen splácet vyčerpanou jistinu úvěru v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [číslo] z vyčerpané jistiny úvěru. Dále se žalovaný zavázal hradit úroky z vyčerpané jistiny úvěru ve výši stanovené v oznámení banky. Ke dni uzavření smlouvy činila úroková sazba dle oznámení 17 % ročně. Podle smlouvy byly splátky jistiny úvěru a úhrada úroků splatné měsíčně, vždy k poslednímu dni v kalendářním měsíci. Žalovaný své závazky ze smlouvy porušil tím, že nehradil sjednané splátky jistiny a úroky řádně a včas. Banka proto využila svého oprávnění ze smlouvy a dopisem ze dne 19. června 2008 od smlouvy odstoupila, pohledávku zesplatnila a žádala její okamžité zaplacení. Ke dni zesplatnění tj. ke dni 19. června 2008 dlužná částka činila 104 250,11 Kč. Žalovaný na dlužnou částku dobrovolně uhradil pouze 7 tis. Kč. Banka proto následně dne 17. srpna 2011 účetně evidovala dlužnou jistinu úvěru ve výši 100 688,95 Kč a úroky ve výši 53 219,79 Kč (kapitalizované k tomuto dni). Svou aktivní věcnou legitimaci dovozovala původní žalobkyně ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi bankou a [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), se sídlem [adresa], [číslo], [obec], a dále ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [právnická osoba] a původní žalobkyní. 2. Usnesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací], byl připuštěn vstup žalobkyně do řízení namísto původní žalobkyně s ohledem na tvrzené další postoupení žalovaných pohledávek smlouvou ze dne [datum]. 3. Žalovaný prostřednictvím své opatrovnice s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Předně namítal promlčení žalovaného nároku. Dále poukazoval na to, že bylo žalováno vrácení úvěru ve výši pětinásobku sjednaného úvěrového limitu. 4. Žalobkyně poté doplnila žalobní tvrzení tak, že podle dodatku ke smlouvě ze dne [datum], sjednaného mezi bankou a žalovaným, byl úvěrový limit navýšen na 100 tis. Kč. Ohledně namítaného promlčení uvedla, že žalované pohledávky byly již dříve přiznány původní věřitelce nálezem rozhodce [titul] [jméno] [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. K [číslo], a následně exekučně vymáhány pop nařízení exekuce [rozhodnutí] [anonymizována čtyři slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací]. Tato exekuce však byla zastavena [rozhodnutí] [anonymizována čtyři slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [číslo jednací], pro neplatnost rozhodčí doložky. K závěru o neplatnosti došlo v důsledku změny judikatorní praxe Nejvyššího soudu České republiky v období, kdy exekuce probíhala a zastavení exekuce tedy nezavila původní věřitelka. S odkazem na vyjmenovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky a vyjmenované nálezy Ústavního soudu České republiky pak žalobkyně právně hodnotila, že došlo ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 5. Při jednání před soudem konaném dne [datum]. [anonymizována dvě slova] pak žalobkyně na výzvu soud doplnila, že žalovaný vyčerpal uváděný úvěr 100 688,95 Kč postupnými platbami prostřednictvím kreditní karty tak, jak bylo ve smlouvě sjednáno. 6. V daném případě jde o řízení s cizím prvkem, neboť obě uváděné žalobkyně jsou zahraniční obchodní společnosti. S ohledem na předpokládané (s ohledem na poslední) bydliště žalovaného v České republice, když jiný údaj o bydlišti žalovaného nebyl soudu znám, a s ohledem na sjednané místo splnění závazku vyplývá mezinárodní příslušnost zdejšího soudu z čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dvoustranná mezinárodní smlouva totiž jiné ujednání o mezinárodní příslušnosti (pravomoci) neupravuje. Zdejší soud tedy přistoupil k projednání věci. 7. Rozhodným právem pro posouzení věci je právo České republiky, neboť v době vzniku závazkového vztahu, z nějž žalobkyně své právo dovozuje byli všichni účastníci státní příslušností, bytem či sídlem v České republice a závazek smluvních stran měl být také plněn na území České republiky. Účastníci si přitom nesjednali právní režim cizího práva. Pozdější změna osoby věřitelky, která je zahraniční osobou, přitom nemůže být důvodem změny právního režimu původního závazku, neboť by se jednalo o změnu obsahu závazku, když právní režim má přímý vliv na obsah práv a povinností jeho účastníků. 8. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán dne [datum], byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], čj. EPR [číslo] - 9, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. 9. Pro vyhovění žalobě bylo nejprve nutné, aby žalobkyně prokázala základ svých skutkových tvrzení, spočívající ve sjednání uvedeného závazku a v předání úvěrových peněz žalovanému. Tvrzené skutečnosti je totiž nutné s ohledem na tvrzenou dobu sjednání smlouvy podřadit pod ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) upravující smlouvu o úvěru, podle nějž se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Z dokazování, jež bylo prováděno písemnostmi předloženými žalobkyní soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným bylo sjednáno poskytnutí úvěru až do výše 100 tis. Kč s žalobkyní uváděnou povinností úvěr splácet a platit úroky. Již z žalobních tvrzení ovšem bylo zřejmé, že žalobě nebylo možné vyhovět ohledně částky 688,95 Kč, tedy nad sjednanou výši úvěru, neboť v této části žalobkyně přes výzvu soudu neuvedla žádná tvrzení, která by bylo možné podřadit pod právní normu, z níž by žalovaná povinnost vyplývala. Obdobně soud hodnotil také žalobu na zaplacení částky 53 219,79 Kč, která měla představovat úrok, kapitalizovaný za dobu do evidence na odpisovém účtu, tedy zřejmě do 17. srpna 2011. Žalobkyně totiž přes výzvu soudu nevysvětlila za jaké období a z jakých konkrétních částek byl tento úrok počítán. Soud tak nemohl posoudit správnost„ výpočtu“, který je jen skutkovým tvrzením žalobkyně. 11. Soud ovšem také nezjistil, že by žalovanému byly předány úvěrové peníze alespoň v částce 100 tis. Kč, resp. že by je žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty, jak žalobkyně tvrdila. Žalovanému byl zřejmě takový platební prostředek předán, jak soud z písemného potvrzení zjistil. Z dalších písemností, jež byly k důkazu označeny, ovšem čerpání úvěru neprokazovaly. Historický výpis byl v tomto směru naprosto nepřehledný a lze souhlasit s žalovaným v tom, že tato písemnost obsahuje úvodní záznam o tom, že úvěr nebyl čerpán. Soud nevyslyšel ani další důkazní návrh žalobkyně, která navrhovala předložení řádného výpisu banky. Ten, stejně jako historický výpis a výzvy žalobkyně k plnění, je totiž stále jen soukromou listinou (písemností) a správnost jeho obsahu by tedy musela být potvrzena tím, proti němuž je písemnost použita, jak je dnes již také pozitivně zakotveno v § 565 OZ. Nic o vlastnoručním podpisu či o jiném potvrzení žalovaného na označeném výpisu banky přitom tvrzeno nebylo. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že banky v České republice podléhají dozoru [obec] národní banky. Ten totiž není zaměřen na správnost evidence konkrétního obchodního závazku, tedy zde projednávané smlouvy banky s žalovaným. Banka má přitom v občanském soudním řízení stejné procesní postavení, jako každý jiný účastník (§ 18 odst. 1 OSŘ) a není tedy žádný důvod k tomu, aby soud přikládal bankovní listině jinou