17 C 56/2020-47 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byla žaloba, doručená zdejšímu soudu formou návrhu na vydání platebního rozkazu dne [datum], ve znění jejího doplnění a částečného zpětvzetí ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení pohledávek v celkové výši 41 070 Kč s poměrným příslušenstvím. Částka 41 070 Kč představovala složenou pohledávky na vrácení úvěru v částce 16 095,71 Kč, na zaplacení úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 6 283,86 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 136,20 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého pobytu (inkasní poplatek) v částce 3 927,43 Kč a smluvní pokuty v částce 12 500 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala zaplacení úroku z úvěru za sjednanou dobu poskytnutí úvěru v částce 1 126,80, úroku počítaného od 11. května 2018 do 16. května 2019 v částce 2 487,12 Kč, poměrného úroku 15 % ročně z nevráceného úvěru 16 095,71 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení počítaného za dobu od 11. srpna 2017 do 21. května 2019 v částce 1 990,70 Kč a zákonného úroku z prodlení v poměru 8,5 % ročně (z nevráceného úvěru 16 095,71 Kč a kapitalizovaného úroku 1 126,80 Kč) z částky 17 222,51 Kč za období od 22. května 2019 do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [název PO] [anonymizována dvě slova], smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 tis. Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední splátky, úrok 2 118 Kč a paušální ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru. Ty se skládaly z úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy v částce 8 800 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu v částce 1 580 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého pobytu v částce 5 500 Kč. Povinnost žalovaného měla být splněna ve 14 měsíčních splátkách po 2 857 Kč, placených vždy do desátého dne v kalendářním měsíci od 10. dubna 2017. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když zaplatil jen čtyři z nich ve dnech 11. března, 21. dubna, 18. května a 29. června 2017. Vzhledem k tomu, že úvěr nebyl řádně a včas podle smlouvy uhrazen, úročí se nevrácený úvěr od 11. května 2018 dále poměrným úrokem 15 % ročně, který byl ve smlouvě sjednán. S ohledem na prodlení žalovaného se splácením vzniklo právní předchůdkyni dále právo na smluvní pokutu, sjednanou v poměru 0,1 % denně z příslušné dlužné částky. Ta byla počítána z jednotlivých sjednaných splátek po 2 857 Kč od 11. srpna 2017 do 8. března 2019. Uvedené pohledávky byly smluvně postoupeny původní věřitelkou dne 16. května 2019 žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k prvnímu jednání nařízenému ve věci na den 27. ledna tr. se bez omluvy nedostavil. 3. Po provedeném dokazování má soud z písemné smlouvy ze dne [datum] a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. května 2019 za prokázané skutečnosti, tvrzené žalobkyní ohledně sjednání a poskytnutí úvěru a závazku žalovaného úvěr vrátit v uváděných splátkách a takto také zaplatit úrok 2 118 Kč a další platby a nakonec také to, že žalované pohledávky byly smluvně postoupeny žalobkyni. Protože žalovaný žádné skutkové námitky neuplatnil, není dále nutné podrobně uvádět, který konkrétní důkazní prostředek přispěl k jakému konkrétnímu skutkovému zjištění. Soud však nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat k placení dalšího poměrného úroku 15 %, neboť žalobkyní odkazovaná část smlouvy pouze vyjádřila zápůjční úrokovou sazbu, a tedy zjevně sjednaný úrok 2 118 Kč, v tomto poměru a RPSN 252,65 %. Soud vycházel dála z toho, že žalovaný částky požadované žalobkyní dosud nezaplatil ani žalobkyni, ani její právní předchůdkyni, když žalovaný neuplatnil tvrzení o opaku, ačkoli jej povinnost v tomto směru tíží ve smyslu § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). 4. Žalobkyní tvrzenou smlouvu soud hodnotil jako platně [anonymizováno] úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“), v níž právní předchůdkyně vystupovala jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný. Z výše uvedeného hodnocení o sjednání platné smlouvy je ovšem nutné vyjmout její část o dalších některých platbách, jež žalobkyně označila jako paušální ceny. Protože žalobkyně neuvedla, jaké konkrétní činnosti, jež nejsou obvykle při poskytování úvěrů prováděny, byly mezi smluvními stranami sjednány, je nutné všechny tvrzené vedlejší platby s výjimkou inkasního poplatku, hodnotit jako cenu úvěru, tedy úrokové zhodnocení úvěrových peněz. Z tohoto souhrnu je možné vyjmout jen úhradu za možnost platit splátky v místě bydliště (inkasní poplatek) v částce 5,5 tis. Kč, neboť jde zjevně o nadstandardní službu poskytovanou k úvěru. Podle skutkových tvrzení takto zjištěná úroková sazba úvěru 22 000 Kč při jeho placení ve 14 měsíčních splátkách po 2 464 Kč, v nichž není zahrnut inkasní poplatek, dosáhla poměru 79,88 % ročně. Tento úrok je ovšem nutné ve spotřebitelském vztahu hodnotit jako nepřiměřený a odporující dobrým mravům ve smyslu závěrů, vyslovených například v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, nebo ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) když podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou, což je soudu známo z jeho vlastní činnosti. Ujednání o výši žalovaného úroku (poplatků) je tedy nutné hodnotit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 OZ. Toto hodnocení ovšem nemůže být důvodem neplatnosti celé úvěrové smlouvy s ohledem na ustanovení § 576 ve spojení s § 577 OZ. Za neplatnou považuje nalézací soud jen tu její část, která pojednává o úroku v širším slova smyslu. Sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání jinému (tedy úrok) totiž nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují úvěry banky. Zásada smluvní autonomie v českém soukromém právu neplatí a nikdy neplatila v podobě tak vulgární, že by umožňovala sjednat cokoliv bez ohledu na postavení stran a obsah ujednání. To platí zvláště u právních vztahů podnikatelů (dodavatelů) se spotřebiteli. Z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce (zápůjčce) či úvěru je zřejmé, že výše úroků u střednědobých úvěrů v r. 2017 se u všech poskytovatelů pohybovala okolo 10 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých neúčelových spotřebitelských úvěrů (právě o tento typ úvěru se zde jedná; nejde tedy o kartové, ani revolvingové úvěry) poskytovaných komerčními bankami v roce 2017 (kdy byla smlouva uzavřena a úvěr poskytnut), činila 11,4 % ročně. 5. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce. Zvláštní rizikovost dané transakce vzhledem k žalovanému ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Naopak uváděla, že žalovaného důsledně prověřila jako zcela nerizikového a solventního klienta. Pokud jde o rizikovost transakce s ohledem na osobu právní předchůdkyně žalobkyně, pak zde nebylo tvrzeno vůbec nic. Z hlediska vlastností poskytovatele úvěru jde však zjevně o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému své volné peněžní prostředky, své letité úspory, u kterého je navýšení úrokové sazby samozřejmě akceptovatelné a odůvodněné. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele úvěru mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry, tedy max. do 100 % obvyklé úrokové sazby, tj. zde cca do 22,8 % p. a. Nehrají ale žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005). 6. Takováto extrémní nepřiměřenost byla nalézacím soudem hodnocena právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba jistě několikanásobkem oproti obvyklé úrokové sazbě. Předmětné ujednání přitom nelze posuzovat prizmatem zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách, zejména podle ustanovení § 1813 OZ, neboť v případě úroku jde o ujednání o ceně hlavního předmětu plnění (úvěru), které nadto bylo