20 C 153/2021-15 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku dle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). 2. Žalobou podanou dne 29. 6. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 343,42 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 26. 6. 2021 do zaplacení, a to z titulu pohledávky společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ věřitel“) za žalovaným, vzniklé na základě žalovaným nesplacené půjčky, poskytnuté mu věřitelem, jenž tuto pohledávku následně postoupil dalšímu subjektu a tento pak žalobkyni. 3. Žalovaný se během řízení k věci nevyjádřil, při splnění podmínek bylo ve věci následně rozhodnuto bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.. 4. Soud pak za popsané procesní pasivity žalovaného, kterého rovněž ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení, ze žalobkyní předložených a dále popsaných písemných důkazních prostředků zjistil skutkový stav odpovídající žalobním tvrzením a spočívající v tom, že dne 7. 9. 2008 uzavřel věřitel se žalovaným smlouvu nazvanou jako Smlouva o půjčce [číslo] podle této smlouvy poskytl věřitel žalovanému částku 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavření smlouvy a kterou se zavázal věřiteli splatit spolu s tzv. souhrnným poplatkem ve výši 13 920 Kč v celkem 53 týdenních splátkách po 640 Kč, měl tak uhradit věřiteli celkem 33 920 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, když na těchto do splatnosti poslední splátky uhradil dle žalobních tvrzení toliko částku 12 928 Kč Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2015 postoupil věřitel svoji pohledávku za žalovaným [právnická osoba] S.a.r.l., která tuto pohledávku postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 24. 8. 2018. Žalovaný byl o opakovaném postoupení pohledávky vyrozuměn sdělením věřitele ze dne 25. 6. 2015 a následně sdělením [právnická osoba] S.a.r.l. ze dne 3. 9. 2018. Po postoupení pohledávky uzavřela žalobkyně s žalovaným tzv. splátkovou dohodu, v níž se žalovaný zavázal uhradit zbylou část dluhu v 96 měsíčních splátkách po 300 Kč spolu s 97. splátkou ve výši 335,53 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, žalobkyně tak dluh žalovaného ke dni 17. 6. 2021 dopisem z téhož dne zesplatnila, žalovaný na splátkách do zesplatnění uhradil dle žalobních tvrzení toliko další částku 18 200 Kč. 5. Právní vztah mezi věřitelem a žalovaným by bylo namístě posoudit podle § 657 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, tak, že mezi těmito došlo k uzavření smlouvy o půjčce, kdy věřitel přenechává dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu, při půjčce lze dohodnout úroky. Přestože samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalovaném, o výši půjčky, o výši tzv. souhrnného poplatku, o celkové částce, jež měla být žalovaným věřiteli zaplacena a o výši a počtu týdenních splátek, v rámci nichž se tak mělo stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní, nadepsaný soud vycházel při jejím hodnocení z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017-77, kde tento soud jako soud odvolací v rámci jiného řízení týkajícího se obdobné věci konstatoval, že pokud věřitel v rámci takto vypracované formulářové smlouvy učinil její součástí rovněž povinnost žalovaného uhradit tzv. souhrnný poplatek, aniž by bylo zřejmé, co má představovat, o jaký nárok se jedná a z čeho vychází, je namístě jako zásadní hodnotit, že má-li v souhrnu představovat odměnu za půjčení peněžních prostředků a tedy má-li nést význam úroků, je tato výše nepřiměřeně vysoká, pokud přesahuje více než 2/3 půjčené částky, což je i obdobné věci projednávané nadepsaným soudem. Shodně lze konstatovat, že požadovaný sjednaný souhrnný poplatek nelze posuzovat samostatně a odděleně od dalších smluvních ujednání a je podstatné a zároveň zřejmé z okolností věci, že bez sjednání takto vysokého souhrnného poplatku by věřitel peněžní prostředky žalovanému nepůjčil. Ve shodě se závěry odvolacího v této další věci nadepsaný soud připomíná, že peněžní prostředky by i zde měly být vráceny za dobu 1 roku již s navýšením o 69,6 %, což je výše, která se zcela vymykala výši úroků, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské úvěry a půjčky. Ve svém výše popsaném inspirativním rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že v jím projednávané věci nemůže obstát argumentace o tom, že v případě osob, které nedosáhnou na bankovní produkt a které mohou být rizikovějšími klienty ve smyslu jejich (ne) schopnosti řádně splatit svůj závazek, může být jako platný posuzován kontrakt, který by jinak rozumně neobstál, když odvolací soud nepovažuje za ospravedlnitelné neúměrné navýšení finančních prostředků, které je povinen dlužník vracet věřiteli právě z důvodu rizikovosti počínání věřitele, rozhodne-li se takovým osobám na jejich žádost poskytnout peněžní prostředky; zaměřuje-li se věřitel na osoby, které patrně nebyly či nejsou schopny dosáhnout na obdobný produkt poskytovaný bankami, jedná se o osoby s nižšími příjmy, svým způsobem sociálně znevýhodněné, jejichž nouzi v podstatě věřitel zneužívá. Pokud obdobnou smlouvu v této další projednávané věci odvolací soud hodnotil tak, že se jedná o dvoustranný právní úkon absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku, neboť nepřiměřeně zneužívá dominantního postavení věřitele oproti postavení dlužníka, přičemž„ za odpovídající dobrým mravům je nutné považovat pouze taková ujednání, která nevybočují z běžně vymezených hranic, resp. ujednání, která jsou v rozhodné době a místě obvyklá a přijatelná pro většinu populace“, čemuž ujednání věřitele a dlužníka nevyhovují, činí takové právní hodnocení o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce č. 323417736 i nadepsaný soud v předmětné věci. Nárok žalobkyně je pak nutné posuzovat podle § 451 a násl. občanského zákoníku, podle kterého je žalovaný povinen vydat bezdůvodné obohacení, kdy bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný mj. plněním z neplatného právního úkonu. Žalovaný by tak měl vydat věřiteli či po postoupení pohledávky žalobkyni částku 20 000 Kč, kterou obdržel od věřitele při uzavření neplatné smlouvy, za situace, kdy ve shodě s tvrzením žalobkyně žalovaný již uhradil 31 128 Kč, soud žalobu zcela zamítl, neboť v případě neplatné smlouvy nelze uhrazené splátky započítat na nic jiného než na úhradu poskytnuté jistiny 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaný byl ve věci úspěšný, měl by tak právo na plnou náhradu nákladů řízení, na straně žalovaného však soud žádných nákladů řízení neshledal.