10 C 318/2022-25 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora ve výroku I. a II. tohoto rozsudku uvedené částky s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že na podkladě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bankovním převodem na číslo účtu [bankovní účet], jenž žalovaný uvedl ve smlouvě. Žalovaný však dlužnou částku nesplácel a tak žalobkyně úvěr zesplatnila. Dále žalobkyně nárokuje poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru ve výši 1 000 Kč, úrok z dlužné částky ve výši 20 % měsíčně ve výši 2 749 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů za každý započatý kalendářní měsíc prodlení v celkové výši 363 Kč. 3. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 4. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 5. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že dne 30. 11. 2021 vyplatila žalovanému částku 5 000 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] dne 30. 11. 2021 v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Soud však dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Neplatnost soud spatřuje v ujednáních dle čl. 5 a dle čl. 6 úvěrové smlouvy o výši poplatku za čerpání úvěru a o výši úroku z úvěru. Poplatek za čerpání úvěru, který dle úvěrové smlouvy sloužil k úhradě nákladů žalobkyně„ souvisejících se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr a dále se zajištěním zdrojů peněžních prostředků“ ve výši 20 % čerpané jistiny úvěru, pod sebou subsumuje dle názoru soudu toliko formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 20 % měsíčně, tedy 240 % ročně, a to v době uzavření smlouvy, tj. v listopadu 2021, tedy v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba dle krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 7,34 %. Dle judikatury se považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům taková výše úroků, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se v čl. 6 sjednává automatické zesplatnění pro případ prodlení žalovaného se splacením dluhu či jeho části po dobu delší než dva měsíce. Dále se v čl. 5 sjednává, že poplatek za čerpání se stává součástí jistiny, stejně jako v čl. 6 se sjednává, že úrok se stává součástí jistiny, stejně jako v čl. 6 se sjednává, že smluvní pokuta se stává součástí jistiny. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Jedná se o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. OZ, přičemž v souladu s ustanovením § 1813 OZ se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižene i další sankcí, a to smluvní pokutou. V daném případě se tak jedná o smlouvu, jenž se příčí dobrým mravům, jde tedy o smlouvu neplatnou a v souladu s ustanovením § 588 OZ k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolat. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku celkem ve výši 5 000 Kč. Výrokem I. tak soud žalobě co do částky 5 000 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 7. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích, poplatku za čerpání jistiny a náhrady účelně vynaložených nákladů za každý započatý měsíc prodlení nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 OSŘ, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně ve věci neúspěšná v části 4 112 Kč s příslušenstvím, úspěšná tak byla z 45 %, tedy má právo na náhradu 10 % jí vzniklých nákladů řízení. (při výpočtu úspěch mínus neúspěch). Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 400 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta za 2,5 úkonu právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva prostá – když k zasílání výzvy s právním rozborem nebylo žádného důvodu a nejde o účelně vynaložený náklad, sepis žaloby) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3x náhrada hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Advokát žalobkyně je registrován k placení daně z přidané hodnoty, soud proto žalobkyni ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ přiznal i právo na náhradu této daně ve výši 21 % z odměny advokáta a z náhrady hotových výdajů (s výjimkou soudního poplatku). Výrokem III. tak byly žalobkyni přiznány náklady v celkové výši 136,8 Kč, tj. 10 % z částky 1 368 Kč. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaný dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám advokáta žalobkyně.