11 C 246/2022-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaná včetně úroku ve výši 3 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradila pouze 3 000 Kč. Předmětnou pohledávku dne 7. 1. 2022 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 15 000 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 9 000 Kč, dále úroku ve výši 20,82 % ročně kapitalizovaného za dobu od 20. 7. 2021 do 7. 1. 2022 ve výši 1 492,10 Kč a dále ve výši 20,82 % ročně z dlužné jistiny od 8. 1. 2022 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 20. 7. 2021 do 7. 1. 2022 ve výši 609,17 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 8. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí v obdobných věcech (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní). 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaná se je zavázala spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě pak žalovaná současně potvrdila převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek z úvěrových smluv vzniklých a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak ovšem nutno v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ zvlášť upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalované oproti této vysoké úhradě (přesahující 200 % obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady), jednak pak výše inkasní odměny (opět v excesivní výši dosahující 40 % celého úvěru) se výrazným způsobem vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy totální rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje. Nalézací soud přitom nemá pochybnosti o tom, že tak činí ve svých smlouvách právě úvěrující, pokud výše těchto„ odměn“ a„ poplatků“ odvozuje procentuálně z výše poskytovaného úvěru, s níž takový náklad nemá očividně žádnou relevantní spojitost, a nikoliv pevnou a víceméně neměnnou částkou odvozenou od reálných paušalizovaných nákladů (na realizaci inkasa, tj. od pevné sumy za jednu inkasní návštěvu). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť z desítek obdobných věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, navíc podpořené legislativní úpravou insolvencí) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v celkem předvídatelné reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Ostatně již sama výše položky úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok o více než 100 % a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů hranici extrémní nepřiměřenosti. Předložená smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalované prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradila toliko 3 000 Kč, pak žalobkyni náleží částka 12 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě notifikace postoupení není vůbec zřejmé, zda byla doručena do sféry dispozice žalované a kdy). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu. 5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. 6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.