11 C 314/2021-23 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi účastníky došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se je zavázal spolu se„ souhrnným poplatkem“, který sestával z úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a z poplatku za hotovostní inkaso splátek, ve výši 11 550 Kč zaplatit v týdenních splátkách ve výši 443 Kč, nicméně žalovaný uhradil na svůj závazek toliko 5 470 Kč, které žalobkyně započetla jednak na jistinu, jednak na poplatek. Žalobou tak uplatnila po žalovaném zaplacení částky 21 080 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, která sestává z nesplacené jistiny ve výši 11 910 Kč a dále z nesplacené části„ poplatku“ ve výši 9 170 Kč. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila. Z provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovým závěrům shodným s uplatněnými tvrzeními, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 11 550 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 442,50 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí úvěru v hotovosti. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2021, č. j. 25 Co 128/2021-45), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc. Předmětem zvláštní pozornosti soudu byly v této souvislosti ujednání o tzv. souhrnném poplatku, a to ve vzájemné souvislosti, neboť s částečnou výjimkou poplatku za hotovostní inkaso splátek, se jedná o skrytá ujednání o úhradě za dočasné přenechání peněžních prostředků v extrémně nepřiměřené výši, neboť pouze ve smlouvě uvedená úroková sazba 66 % ročně mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu v době uzavírání smlouvy, Kromě toho pak další extrémně vysoký„ poplatek za zpracování a doručení úvěru“ (ve výši 20 % úvěrové sumy) nepředstavuje žádnou specifickou službu, kterou by žalobkyně žalovanému poskytovala, nýbrž jde o zcela bazální náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, které se běžně zahrnují do úroku. Jakkoliv ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku by bylo možno korigovat s odkazem na ustanovení § 577 občanského zákoníku, zde k této korekci soud přistoupit nemohl, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když shora uvedené poplatky ve skutečnosti zastírají odměnu za dočasné přenechání peněžních prostředků (úrok), která je jimi dále navyšována z již tak extrémně nepřiměřené (základní) výše. Ujednání smlouvy je tak v souladu se závaznou judikaturou odvolacího soudu nutno posoudit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), přičemž nelze shledat podklad k domněnce, že by úvěrující, která své podnikání zakládá na poskytování takto extrémně nevýhodných úvěrů, přistoupila k jejich poskytování za tzv. úrok obvyklý. Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků tak zde působí neplatnost celé smlouvy, tudíž soud nároky žalobkyně posoudil dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle něhož žalobkyni náleží pouze právo na vrácení toho, oč se žalovaný obohatil (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). K obdobným důsledky by pak vedla aplikace ustanovení § 1813 ve spojení s ustanovením § 1815 občanského zákoníku, kdy ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků lze hodnotit jako ujednání nepřiměřené ve spotřebitelské smlouvě, jestliže v posuzované věci úvěrující se pokusila prostřednictvím ujednání o nákladech a odměnách shora uvedených zastřít skutečnou výši úroku, tudíž se v tomto případě neuplatní zákaz přezkumu přiměřenosti ujednání o ceně, neboť to nebylo učiněno transparentním, srozumitelným a poctivým způsobem. To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný dle žalobních tvrzení na své závazky uhradil celkem 5 470 Kč, náleží žalobkyni na bezdůvodném obohacení žalovaného částka 9 530 Kč (pouze v této výši se žalovaný reálně obohatil na úkor úvěrující při plnění stejného druhu) spolu s úrokem z prodlení dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následující po doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, za kterou lze považovat teprve doručenou žalobu (v případě předžalobní výzvy není zřejmé, kdy byly doručena do sféry dispozice žalovaného). Ve zbylém požadavku musel soud žalobu zamítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byl úspěšnějším žalovaným, nicméně na jeho straně soud žádné náklady řízení neshledal, proto soud rozhodl, jak uvedeno ve výroku III. rozsudku.