11 C 340/2021-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 6 630 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 7 800 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 20 280 Kč zavázal vrátit v 78ti týdenních splátkách po 945 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 8 260 Kč. Předmětnou pohledávku dne 15. 1. 2021 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 39 000 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 26 450 Kč, dále úroku ve výši 21,27 % ročně kapitalizovaného za dobu od 24. 2. 2020 do 15. 1. 2021 ve výši 7 534,90 Kč a dále ve výši 21,27 % ročně z dlužné jistiny od 16. 1. 2021 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 24. 2. 2020 do 15. 1. 2021 ve výši 3 542,50 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 16. 1. 2021 do zaplacení (nárok 1). Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný včetně úroku ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč zavázal vrátit v 60ti týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas, když na své smluvní závazky uhradil pouze 15 600 Kč. Předmětnou pohledávku dne 15. 1. 2021 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny ve výši 22 866,74 Kč a dlužných úhrad úroku a odměn (poplatků) ve výši 6 533,26 Kč, dále úroku ve výši 19,32 % ročně kapitalizovaného za dobu od 3. 8. 2019 do 15. 1. 2021 ve výši 6 528,61 Kč a dále ve výši 19,32 % ročně z dlužné jistiny od 16. 1. 2021 do zaplacení a také úroku z prodlení v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 3. 8. 2019 do 15. 1. 2021 ve výši 3 379,20 Kč a dále ve stejné výši z jistiny úvěru od 16. 1. 2021 do zaplacení (nárok 2). 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní). 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 39 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách a dále že dne [datum] byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem a odměnou v žalobě uvedenými uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvách pak žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek z úvěrových smluv vzniklých, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil zčásti ve smyslu závazných závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2021, č. j. 64 Co 127/2021-58, ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je pak ovšem nutno v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky a odměny“ upozornit na ujednání čl. 1 a čl. 1 úvěrové smlouvy, podle kterých byl jednak sjednán extrémně vysoký„ administrativní poplatek“ ve výši 20 % z jistiny, aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti této vysoké úhradě (přesahující 200 % obvyklého úroku) dostávat (administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady), jednak pak výše inkasní odměny se extrémním způsobem vymyká alternativním nákladům úhrady splátek (př. úhrada poštovních poukázek) a dosahuje dokonce až výše přesahující 50 % (!) čerpané jistiny úvěru. Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše úvěru, jak je ze strany úvěrující sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy naprostou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje a které spotřebiteli nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Nalézací soud přitom nemá pochybnosti o tom, že tak činí ve svých smlouvách právě úvěrující, pokud výše těchto„ odměn“ a„ poplatků“ odvozuje procentuálně z výše poskytovaného úvěru, s níž takový náklad nemá očividně žádnou relevantní spojitost, a nikoliv pevnou a víceméně neměnnou částkou odvozenou od reálných paušalizovaných nákladů (na realizaci inkasa, tj. od pevné sumy za jednu inkasní návštěvu). Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují obě smlouvy jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně uplatňovaná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v celkem průhledné reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Ostatně již sama výše položky úroku, která ještě ani nevyjadřuje celkové úročení úvěru, jak uvedeno výše, přesahuje obvyklý úrok o více než 100 % a přesahuje tak ve smyslu judikatury vrcholných soudů hranici extrémní nepřiměřenosti. Obě smlouvy jsou tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To konkrétně znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému v prvém případě prostředky ve výši 39 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 8 260 Kč, pak žalobkyni náleží částka 30 740 Kč. Ve druhém případě pak úvěrující poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradil toliko 15 600 Kč, tudíž žalobkyni náleží částka 9 400 Kč. Obojí pak s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z přiznané částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě notifikace postoupení není