11 C 431/2021-22 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 10 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 8 917 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 1 789 Kč, odměny za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 4 180 Kč a z poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 2 948 Kč) zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 316 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 8 247,93 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 6 447,48 Kč, dále úroku ve výši 29 % ročně kapitalizovaného za dobu od 29. 3. 2020 do 18. 12. 2020 ve výši 1 760,70 Kč a dále ve výši 29 % ročně z jistiny zápůjčky od 19. 12. 2020 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 12. 9. 2019 do 18. 12. 2020 ve výši 1 063,07 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, neboť ve věci šlo pouze o právní posouzení uplatněných nároků, přičemž s právním názorem soudu byla žalobkyně seznámena již prostřednictvím řady předchozích rozhodnutí (žalobkyně se nicméně naprosté většiny nařízených jednání neúčastní). 3. Z předložených listinných důkazů lze mít za prokázané, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu s poplatkem ve výši 8 917 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 316 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí zápůjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2021, č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru (zápůjčky), nemá nalézací soud ve shodě se závěry soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši dosahuje 90 % čerpané zápůjčky. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky v takové extrémní výši (ostatně i přímo ve smlouvě specifikovaný úrok ve výši 29 % ročně představuje více než trojnásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase) dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník). Nalézací soud přitom nesdílí obavu, že by cena některých těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň v určité části reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zajištění osoby inkasanta, nicméně zásadně v každé věci náklady obdobné, nikoliv odvozené od výše zápůjčky/úvěru, jak je ze strany věřitelky sjednáváno), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto náklady a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“), neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku, především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších obecně neurčitých položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady zatěžují smlouvu jako celek, neboť ze stovek věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že zapůjčitelka je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů, kvantitativně na hranici lichvy, jak je vymezena judikaturou trestních soudů) a k poskytování zápůjčky za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší dosažitelné míře. Smlouva je tak pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná jako celek a podle ustanovení § 2993 občanského zákoníku jsou si strany povinny navzájem vrátit to, co podle smlouvy plnily, a to v rozsahu, v němž obohacení trvá (§ 3000 občanského zákoníku). To následně znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalované prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná dle žalobkyně na své závazky z neplatné smlouvy uhradila toliko 3 870 Kč, pak žalobkyni náleží částka 6 130 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty v předžalobní výzvě, kterou lze považovat za uplatnění nároku na vydání obohacení (v případě notifikace postoupení není vůbec zřejmé, zda byla doručena do sféry dispozice žalované a kdy). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť postrádá oporu v platném právu. 5. Nad rámec výše uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit jednu drobnou poznámku. Nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami navzájem, mezi podnikateli navzájem). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. 6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalované vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalované ovšem soud žádná náklady neshledal.