11 C 80/2021-62 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a [právnická osoba] s.r.o., došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] 2017 [číslo], na jejím základě poskytla úvěrující žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 23 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s „ úplatou“,„ poplatky“ a úrokem ve výši 28 % ročně uhradit ve 13ti měsíčních splátkách po 2 990 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, proto úvěrující ke dni 21. 9. 2018 úvěr zesplatnila. Dále žalobkyně uvedla, že pohledávku z předmětné smlouvy získala postoupením ze strany společnosti [právnická osoba], a proto požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 15 510 Kč, smluvní pokuty ve výši 12 040,44 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 20. 5. 2020 ve výši 2 591,24 Kč a dále příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a dále úroku ve výši 11,23 % ročně z dlužné jistiny. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 3. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že v srpnu 2017 byla uzavřena úvěrová smlouva [číslo] 2017 [číslo] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, a žalovaný se je zavázal spolu s úrokem ve výši 28 % ročně, poplatkem„ za správu úvěru“ ve výši 5 060 Kč a poplatkem„ za hotovostní inkaso splátek“ ve výši 4 370 Kč uhradit ve výše uvedených splátkách. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí částky úvěru v hotovosti. Nabytí pohledávek od [právnická osoba], a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Dle závazného závěru usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2021, č. j. 64 Co 274/2021-44, ve kterém bylo uloženo hodnotit převod pohledávky za žalovaným za uskutečněný v rámci převodu části podniku z úvěrující na společnost [právnická osoba] na základě výpisu z obchodního rejstříku a žalobních tvrzení (odvolací jednání konáno nebylo), lze mít za prokázanou i prvou část převodu. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 4. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů ustálené judikatury odvolacího soudu (př. rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 106/2021), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). K tomu je třeba ovšem v kontextu sjednaných nároků na„ poplatky“ upozornit na ujednání čl. II [číslo]. úvěrové smlouvy, podle kterých byl sjednán vysoký poplatek za„ správu úvěru“, tedy v úkon činěný obecně v zájmu žalobkyně (není zřejmé, k čemu by správu úvěru potřeboval úvěrovaný), aniž by bylo ze smlouvy vůbec zřejmé, jakých specifických protislužeb by se mělo žalovanému oproti tomuto vysokému (dosahující 22 % celého úvěru) a ve finanční praxi neobvyklým úhradám vůbec dostat. Administrování úvěru náleží mezi bazální úkony spojené s poskytováním úvěru za odměnu v podobě úroku, který samozřejmě nezahrnuje pouze čistý zisk, nýbrž zisk spolu s náklady. Tedy pokud úvěrující takové běžné náklady administrování úvěru, které jiné finanční instituce zahrnují pod rozsah úroku, vymezí ve smlouvě zvlášť a tak je z rozsahu úroku vyčlení (tj. úrok bude představovat zisk očištěný od nákladů), pak při posuzování souladu či rozporu s obvyklou úrokovou sazbou, musí soud jednak tyto náklady zohlednit do výše účtovaného úroku, především ale musí vzít zřetel na skutečnost daleko závažnější, totiž že ve spotřebitelské smlouvě úvěrující zastírá skutečnou výši úroku tím, že jeho část rozpouští do obskurních zvlášť formálně vymezených administrativních nákladů, jejichž přínos pro spotřebitele je buď minimální anebo nulový. Jedná se o to, že pokud solidní a poctivá finanční praxe někdy účtuje poplatek za správu (vedení) úvěru, pak tento nikdy nedosahuje výše bezmála 400 Kč měsíčně. To samé platí mutatis mutandis o poplatku za hotovostní výběr splátek (tj. výkon inkasní služby), který je v posuzované smlouvě účtován ve výši přes 336 Kč za jednu inkasní návštěvu pověřené osoby. S výkonem takového inkasního úkonu jsou nepochybně spojeny nějaké náklady, jde však o náklady víceméně fixní, jejichž výše se bude relevantně odvíjet pouze od počtu inkasních úkonů. Ze stovek jiných věcí téže žalobkyně, které nalézací soud již po řadu let projednává, je přitom zřejmé, že v jiných smlouvách jsou za totožný úkon běžně účtovány i poplatky ve výši několika desítek Kč (zpravidla od 50 Kč nahoru) za jednu inkasní návštěvu, což ostatně řádově odpovídá nákladům alternativních způsobů úhrady splátek (př. při využití poštovních poukázek). Z toho je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že výše uvedeného poplatku neodpovídá výši skutečných nákladů spojených s výkonem inkasní služby, neboť pak by jeho výše musela být ve všech případech z povahy věci víceméně konstantní, nýbrž v podstatě kopíruje výši úvěru (popř. i jiná kritéria) a tímto způsobem představuje skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků. Jinak řečeno, úvěrující ve snaze vyhnout se zpochybnění účinků smlouvy s odkazem na extrémně nepřiměřenou výši úroku, tento úrok pouze rozmělnila do minimálně zčásti fiktivních a svou výši excesivních„ vedlejších nákladů“ formálního rázu, které pro žalovaného spotřebitele nepředstavují s určitou výjimkou části poplatku za výkon inkasní služby žádný reálný přínos (tj. ve smyslu toho, jak jsou považovány některými rozhodnutími odvolacího soudu za„ fiktivní“). V realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli, tedy právě takového jednání, které bylo ústředním motivem vytvoření celého rozsáhlého komplexu úpravy spotřebitelského práva. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku (tj. ujednání o ceně hlavního plnění, tj. úroku, které není podání transparentním způsobem, podléhá poté samozřejmě přezkumu jeho přiměřenosti), především však je nutno netransparentní a nepoctivé jednání považovat za protiprávní a pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatné (§ 588 občanského zákoníku), kdy úplnou rezignaci na základní zásady spotřebitelského práva (jasné a poctivé jednání podnikatele vůči spotřebiteli) lze považovat za rozpornou s veřejným pořádkem, na němž spočívá český právní řád. Úprava spotřebitelského práva nepřipouští, aby podnikatel zastíral ujednání o odměně za dočasné přenechání peněžních prostředků (tj. ujednání o úroku) jeho rozmělněním do dalších položek v podobě„ odměn“ a„ poplatků“ za (zčásti) vykonstruované služby, které reálně spotřebiteli neposkytuje, neboť tím spotřebiteli zastírá porovnání s alternativními produkty na trhu, jejichž cena je jasně prezentována výši úrokové sazby bez nějakých vedlejších skrytých plateb. Není přitom pochyb o tom, že uvedené vady ujednání o úroku zatěžují smlouvu jako celek, neboť z řady dalších věcí projednávaných nalézacím soudem je očividné, že úvěrující je ochotna veškeré své smlouvy uzavírat pouze za podmínek uvedených v jejich textu (tj. založených na zjevném kořistění z notorické lhostejnosti a lehkovážnosti českých spotřebitelů) a k poskytování úvěru za podmínek obvyklých v obchodním styku by vůbec nepřistoupila (§ 577 občanského zákoníku a contrario). Opačná prohlášení žalobkyně činěná pod hrozbou částečného zamítnutí žaloby jsou pochopitelně a účelově činěna v reakci na nepříznivý vývoj konkrétního řízení (resp. řízení předchozích) a ve zjevné snaze dosáhnout přiznání požadovaných nároků v co největší možné míře. To je ostatně patrné též na běžné praxi žalobkyně spočívající v ponížení požadované výše úroků oproti jejímu vymezení ve smlouvě, o kterou své nároky opírá. Taková praxe je totiž jednak zbytečná (soulad či rozpor určitého jednání s právem se posuzuje dle obsahu takového jednání a na takovém závěru nemůže nic změnit skutečnost, zda byly posléze v konkrétním řízení uplatněny nároky z takového jednání v celé výši či jen zčásti) a jednak kontraproduktivní (sám žalobce tím totiž vcelku očividně dává najevo své vědomí či přesvědčení o pochybné povaze sjednaných závazků). Obvyklá úroková sazba střednědobých neúčelových úvěrů dosahovala dle databáze ČNB v srpnu 2017 výše 10,88 % ročně, což konkrétně znamená, že již výše samotného výslovně označeného úroku ve smlouvě (čl. II.1 smlouvy) její hranici přesahuje nikoliv pouze podstatně (tj. okolo 50 % navýšení), nýbrž extrémně (jedná se o více než 100 % navýšení sazby), tedy již sjednání úroku v uvedené výši by v kontextu spotřebitelské smlouvy muselo být odůvodněno naprosto specifickými okolnostmi daného případu (mezi které ovšem nenáleží nějaká rizikovost transakce, jak bývá obč